Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Paměti, záznamy a deníky

    Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 1)

    Herec a režisér Jiří Schmiedt (1948), mj. otec režisérky Janky Ryšánek-Schmiedtové, nyní v důchodu, žijící v Praze na Vinohradech, vydal v roce 2013 v libereckém nakladatelství Bor paměti nazvané Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel. Kniha zapadla a téměř se o ní neví. Když letos vycházely v DN na straně 16 vzpomínky Jiřího Fišera Ten musel jít z kola ven, napsal pan Schmiedt do redakce, že jde o jeho spolužáka z JAMU, a nabídl nám tuto knihu, abychom z ní publikovali některé pasáže. Po domluvě jsme se rozhodli připravit z ní letní seriál, který bude v červenci a srpnu vycházet každou neděli na iDN.

    Vladimír Hulec

    Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 1)

    Knížku i tento seriál věnuji své první a poslední ženě Věrce, dceři truhláře Vítka z Velkého Poříčí, jediné doktorce philosophie z tohoto městyse, která vyděděná z chalupy Mařkou z Nicmanic stále hrdě stojí po mém boku již více jak padesát let.

    Náchod

    Rok 1948, 28. března se rodím malé bezpartijní blondýnce Marii a továrnímu workoholikovi Augustínovi na samém konci matčiny plodnosti jako jejich po patnácti letech druhé dítě, ale první a poslední syn.

    Co si pamatuji jako svůj nejzazší vjem, je pití mlíka z flašky asi ráno na otomanu v kuchyni. Levou nohou se při tom drbu o stěnu, na které je v dřevěném rámu jakási dekorační látka s převládající hnědou barvou.

    Útlé dětství se mi nevybavuje, ale byl to asi vrchol bezstarostnosti, všichni mě milovali, matka, otec, babička, děda, nevím, jestli sestra Květa. Do jeslí ani do školky jsem nechodil, maminka byla se mnou doma a neustále se se mnou chlubila sousedkám, náhodným chodcům i na zdravotním středisku. To je náš Jiřík, to je kluk… jak z reklamy na suchárky. Mnohem později se dovídám od sestry Květy, že mám krátký nohy, tedy jako lež, a že asi daleko nedojdu. Květa je o patnáct let starší, a tak má asi pravdu.

    Leč život letí. Do šesti let vypadám docela netlustě a podle fotek i sympaticky. Vyfotili mě. První třída, pan učitel Kašpar, vyzáblý v černém plášti. Neposlušné bil smyčcem po hlavě. Nervák. V pololetí zkouší čtení se stopkami. Čtu pomalu, i po intervenci matky čtu zase pomalu, a na vysvědčení mám dvojku.

    Pan učitel Plšek se nikdy netlačí ve frontě, má obličej po pravých neštovicích, maminka o něm říká, že je to inteligent. Nevím, co to znamená, ale mám ho moc rád. Do páté třídy mám furt samé jedničky a dostávám elektrický vláček.

    Každé prázdniny jezdím na pionýrský tábor, sám se přihlašuji, nikdo mě nenutí. Na táborech se mi dělají na tvářích opary, ty v noci prasknou, a do rána mám plný obličej strupů. Děti se mě štítí, ale domů nechci. Začínají mně říkat melounek.

    Chodím do houslí k panu učitelovi Mühlsteinovi. Rytmicky jsem v pořádku, ale se sluchem je to horší. Mám potíže s velkou stranou. Ne s komunistickou, ale když se mi chce na záchod, jsem vždy tam, kde záchod není. Takže se trochu poseru, a dost potom smrdím. Nejhorší je to na houslích. Učitel čichá, já přehrávám etudy a dělám jakoby nic. Je to hrozný.

    Ve škole Julia Fučíka jsem se stal pionýrem. Mám kamaráda Sodomku a líbí se nám Helena Říhová, protože má velká prsa a je předsedkyní pionýrské organizace. Sodomka mě naučil onanovat, děláme to v úterý a ve čtvrtek, když je odpolední škola. To nám v aule promítá soudruh Roubal krátké filmy, my stojíme ve tmě opřeni o zeď, máme díru v pravé kapse a děláme to. Je to dobrý.

    Jsem na druhém stupni, to znamená katastrofu ve známkách i na vysvědčeních. Mám trojky. Nejdřív jednu a nakonec šest. Tloustnu, ještě že nemusím nosit brejle. Holkám se nelíbím. Už nejsem melounek, ale meloun. Týfovi ale říkají cejcha, a to je horší.

    Začínám exhibovat, říká se tomu puberta a hormony z vás doslova stříkají.

    /…/

    Devátá třída, vše se k dobru obrací. Najednou hraju ve školních divadelních představeních a jsem asi úspěšný. Učitel Matěna, neboli Texas, celej plešatej a potící se velmi, nás učí dílny a režíruje ochotnicky, tedy nadšeně. Mám první lásku. Marie je překrásná Židovka, ale to jsem netušil a bylo by mně to jedno. Tancoval jsem s ní v Krkonoších na boudě twist. Někdo nás vyfotil, mám fotku. Platonicky ji miluji, ale ona o tom neví, samozřejmě. Pak přišla pohroma. Přijedu s jedním chlápkem autem k rybníku Broďák, a tam za rákosím sedí na dece Marie s Kijakem, což je sto osmdesát centimetrů vysoký blonďák, atlet, který trénuje na Hamrech a chodí na stavárnu. Já jsem na základní škole, nemám šanci. KijakBiľak mi zkřížili život několikrát. Kijak junior mi sebral krásnou Marii, na kterou se časem asi vykašlal, a Biľak senior se vyučil v Hronově na krejčího, ale jen na kalhoty, protože saka nezvládal, a tak se dal na politiku a přes hradecký Průboj se dostal až do ÚV KSČ a pak pozval Rusáky s tankama, no prostě hovado. Zakarpatští Slované se v Náchodě moc nevycajchnovali.

    Chodím sedmý rok na housle, ale vůbec necvičím, protože mě nebaví hrát ty kraviny. Pochody k VŘSR, na Kamenici na 1. máje Kolíne, Kolíne a taky stupidní přednesy Rezeda, Chrpy a Pivoňky. Chtěl jsem hrát houslový boogy a vůbec nějaký vypalovačky jako Třešňové květy a Svatí pochodují, ale to prostě nešlo a já jsem nevěděl proč.

    Jiří Schmiedt. Foto archiv autora

    /Pokračování/

    Jiří Schmiedt (28. 3. 1948 Náchod)

    Vyrůstal v Náchodě v rodině Augustina Schmiedta a Marie Turnové. Po absolvování gymnázia studoval od roku 1966 herectví na JAMU v Brně, kde absolvoval v roce 1970. V Brně se oženil s Věrou Vítkovou. Po studiích začal svou hereckou kariéru v Západočeském divadle v Chebu (1970–1973), poté působil v Činoherním studiu v Ústí nad Labem (1973–1977), mj. spolu s Jiřím Bartoškou, Karlem Heřmánkem a Pavlem Zedníčkem. Po emigraci uměleckého šéfa Jaroslava Chundely došlo v Činoherním studiu ke změnám, které jej přivedly do Prahy. Od té byl hercem ve svobodném povolání. V osmdesátých letech absolvoval postgraduální studium divadelní režie a jako režisér pracoval v oblastních divadlech v Uherském Hradišti a Příbrami. Proslavilo jej divadelní zpracování knihy Ireny Douskové Hrdý Budžes s Bárou Hrzánovou v hlavní roli (premiéra v Divadle Příbram 7. listopadu 2002). Inscenace se hraje dodnes (v současné době v pražském Divadle Kalich).


    Komentáře k článku: Jiří Schmiedt: Slunce zapadá jak nebesa krásných křídel (No. 1)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,