Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2020

ročník 28
18. 2.–2. 3. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jiří Rajniš: Dnes už nechci žít jen v Německu

    Jiří Rajniš, mladý mužný barytonista, trochu nekonformní, který nespokojen s výukou na HAMU odešel studovat do USA, poté působil v Junges ansámblu Semperovy opery v Drážďanech a zpíval na mnoha operních německých scénách. Nyní žije a uplatňuje se v Česku a dojíždí za prací i do Německa. Tak jsme se zajímali, s čím vším se za tu dobu setkal, a hlavně co si o poměrech v opeře myslí.

    Jiří Rajniš. Foto: archiv zpěváka.

    Jak to bylo s vaším uměleckým školením?

    Vystudoval jsem na konzervatoři činoherní herectví, pobyl rok na pěvecké katedře na HAMU a raději jsem zkusil nejisté a finančně velmi náročné studium zpěvu na University of California v Los Angeles. Tam jsem se naučil důležitou zásadu: Všechno je jen na tobě, nikdo ti nepomůže! Studium a život v Americe, zkoušení konkurzů do tamních produkcí, coachovací program při MET, stovky mailů a hodin strávených v letadle i v autě při hledání práce donutí člověka přemýšlet hodně samostatně. Co lepšího si dvaadvacetiletý kluk z Čech může přát než dostat nabídku do stálého angažmá v menším německém divadle poté, co uspěl v Donu Giovannim?

    Takže jste byl v Německu spokojen?

    Působení v německy mluvících zemí považuji za nejspolehlivější životní prosperitu pro každého pěvce, neboť nikdo z nás nemá na růžích ustláno.  Nejen pro začínajícího pěvce je to největší štěstí. Ale po sedmi letech angažmá v tamní operní industrii mám samozřejmě i negativní zkušenosti.

    Prozatím je vaším kariérním vrcholem Semperoper?

    Do určité míry ano, ale do určité míry si víc považuji spíše role, které mám možnost zpívat v různých divadlech. Moje dvouleté působení v Junges ansámblu je více méně „super nesmazatelné razítko“, s nímž se dobře marketingově pracuje a usnadní přístup k dalším nabídkám. Můj agent říká: Zpíváš jako sólista v Semperoper, zpíváš v podstatě všude. Do programů jako je Junges ansámbl nebo operní studia v Bavorské státní opeře přicházejí mladí pěvci začít velkou kariéru, kdežto já už měl za sebou několikaleté angažmá v Landestheater Coburg, hostování hlavních rolí v pražském Národním divadle, spolupráci s Bamberskou filharmonií, plzeňskou operou, různými zahraničními festivaly a open air koncerty, a tak podobě. Proto jsem měl možnost nastoupit hned na začátku do rolí, které obvykle mladí pěvci v první sezóně nedostanou. Takže za dosud nejvyšší metu považuji zpívat pod taktovkou Christiana Thielemanna, Allana Gilberta, Johna Fioreho, Giampaola Bisantiho a dalších. Největším zážitkem ovšem bylo zpívat v produkci La Bohéme mou oblíbenou roli Shaunarda po boku Angely Gheorghiu, Hrachuhi Basenz, Dmytro Popova nebo také Stephena Costella. Být náhle kolegou někoho, koho sledujete odmala a považujete ho za svou inspiraci a určitý vzor! A právě v Semperově opeře dostane mladý umělec možnost setkat se pracovně s mnoha top umělci. Velmi důležité pro mě bylo setkání a práce třeba s paní Krasimirou Stoyanovou, panem Gouldem, Georgem Peteanem, Reném Barberou a prostě spoustou nejvýraznějších jmen světového operního nebe.

    Julietta, ND Ostrava. Foto: archiv divadla.

    Setkal jste se v Drážďanech i s kolegy z Česka nebo Slovenska?

    Samozřejmě. Rád vzpomínám na “legrácky” s Janou Kurucovou v Lazebníku sevillském. Nebo v produkcích Carmen a Moses und Áron na intenzivní spolupráci se Štěpánkou Pučálkovou, s níž hodně pracujeme i v ND Praha. Plus časté setkávání s Petrou Havránkovou a českými hráči v orchestru.

    Jaký je rozdíl mezi českým a německým operním systémem?

    Především je ten německý systém diametrálně odlišný proto, že se vyvíjí déle než náš současný, který se výrazně proměnil až po roce 1989. Obdivuji Němce, jak po dvou prohraných válkách zvedli svoji ekonomiku, města, prosperitu svých firem. A také bezpochyby kulturu, v té jsou nejsilnější zemí Evropy, protože kultura hraje u nich, ale i Švýcarů nebo Rakušanů klíčovou roli v jejich společenském životě. I proto tam kultura má víc peněz. Kdežto u nás desetiletí komunismu kulturu a umění neskutečně zbrzdily a pozoruji jen velmi pomalé kroky k lepšímu, které třicet let po revoluci zdaleka nestačí.  Největší kámen úrazu je finanční ohodnocení lidí. Když říkám německým kolegům, kolik berou stálí zaměstnanci našich divadel, nechtějí tomu věřit. Platy u nich jsou třikrát, čtyřikrát až pětkrát vyšší.

    Dnes ohodnocení operních pěvců hodně ovlivňují agentury, ne?

    Bohužel nám chybí naše české agentury pracující na mezinárodní bázi a spolupráci. Které by z českých umělců udělaly hvězdu, a nečekaly by, až se z Čecha stane hvězda venku a ony se jím pak chlubí a prodávají cizí peří. Je to farizejství, na kterém skomírá český umělecký business! Prostě našemu zaměstnání chybí kvalitní servis.

     Můžete to rozvést?

    V porovnání s Rakouskem nebo Švýcarskem u nás není fungující operní agentura, postavená na mezinárodní bázi s mezinárodním rastrem, se sídlem v Praze a s kontakty na divadla a operní domy po Evropě, aby mohla českému nebo korejskému či jinému pěvci zajistit angažmá nebo hostování v Berlíně, v Karlsruhe, v Helsinkách, prostě kdekoliv. Ty, které si na velkou agenturu hrají, nemají příslušné parametry. V internetové Operabasi lze najít snad padesát agentur v Rakousku, malé Švýcarsko jich má minimálně dvacet. Proč my nemáme jedinou je záhada a hodlám to v budoucnu možná vzít do vlastních rukou, protože jsem si musel manažerské kroky a PR dělat jaksi sám a získal jsem nějaké zkušenosti. Jsou tu dvě větší agentury pro ČR, ještě se záhadným byznysovým základem jen pro koncertní činnost v Obecním domě, na Staroměstské radnici nebo v Rudolfinu. Máme pár malých pořadatelů, kteří se starají o koncertní činnost v lázních a festivalech. V brzké budoucnosti si budu jistě přát, aby ta správná umělecká operní agentura vznikla jako v okolních státech západní Evropy.

    Jonny vyhrává, Národní divadlo. Foto: archiv divadla.

    Jaké máte konkrétní zkušenosti s agenturami?

    Po návratu z USA pro mě bylo klíčové najít agenturu v západní Evropě. Při hledání jsem narazil i na podvodníky, bohužel i ti existují v zemích operní prosperity. Mít manažera je považováno za alfu omegu existence pěvce, je na tom postaven business skoro všude. I nejmenší divadla v Německu na této bázi fungují a je to dobře. Nicméně po mém debutu na festivalu v Bamberku mě přijal šéf do angažmá bez agenta. Takže jsem nemusel platit nikomu žádnou provizi. Ale postupem času mě obklopili lidé z této branže a z několika spoluprací s agenturami mám nyní tři, kterým opravdu věřím a spolupráce probíhá ke spokojenosti obou stran. Jsou to dobří manažeři, jsem v rastru pěvců z celého světa, i těch největších hvězd. Toho si velmi vážím.

    Kritický jste zřejmě i k našemu školství, když jste šel studovat do USA.

    To pro mě nepřestala být noční můra. Pořád převládají postkomunistické praktiky přenášené z profesora na studenta. Absolutně chybí iniciativa dát studentovi servis, který ho připraví pro jeho vlastní tvorbu a navede ho k samostatnosti v budoucnu. Pobyty v zahraničí v rámci Erasmu nestačí. Většinou až v cizině se otevřou studentovi oči, a to je prostě smutné. Zkráceně řečeno, zdejší školství je začátek konce rozvoje a svobody umělce! Vyhraje pouze čistá zkušenost na jevišti a kvalitní příležitosti.

    Když je v Německu lépe, proč tam neodcházejí další čeští pěvci?

    Ptal jsem se některých, proč to nezkusí venku, a odpověděli, že nechtějí. Nebo že se bojí jazyka. A tak. Někteří mají rodinu a kariéra už pro ně není absolutní prioritou. Jak zajistit narozenou holčičku, když otec pracuje v Humpolci a matka by zpívala v Bielefeldu 750 km od domova? To prostě nejde.

    Trubadúr, Divadlo F. X. Šaldy. Foto: archiv divadla.

    Pro vás je kariéra absolutní prioritou?

    Protože jsem začal opravdu brzy, v jednadvaceti letech, mám kariérní prioritu už za sebou. S věkem přicházejí i jiné priority. A já jsem rád, že si sám svobodně mohu určit, kde chci být a co tam chci zpívat. Je to svobodný pocit tvůrčího rozhodování. Ale musím přiznat, že zpočátku jsem se cítil jako král a chtěl působit jen a jen v Německu. Po studiích v USA jsem se do Čech vůbec nechtěl vracet. S nadsázkou jsem říkal, že jsem umělecky emigroval. Jenže teď mluvím jinak. Po období nepřetržitého angažmá v různých německých městech, po častém stěhování, jsem se usadil na nějakou dobu v Praze a za prací buď létám nebo jezdím. Upíchnout se ve stálých angažmá v Německu znamená žít daleko od rodiny a nemít vlastně nic než „byt-kolo-práce a zpět“.

     Takže přes všechny výhrady jste zřejmě nakonec rád v Praze.

    Máme přece v Praze neskutečně dlouhou a významnou historii, nejen hudební. Máme světové hudební skladatele, dirigenty, pěvce, instrumentalisty, divadla. Zasloužíme si úplně to samé, co má Vídeň, Berlín nebo Mnichov! Copak jsme něco méně? Historicky jsme naopak starší než celý Berlín nebo Mnichov. Jsme střed Evropy a můžeme být i střed jejího kulturního dění na té nejvyšší úrovni. Proč tomu tak není? Asi to bude těmi čtyřiceti lety železné opony. Jinou odpověď nemám.

    Jak se díváte na operu Národního divadla?

    Působím tu už pátou sezónu a nečekal jsem, že nabídky přijdou tak rychle, a dokonce na titulní role. Samozřejmě si velmi vážím možnosti s největší pokorou zpívat právě v tomto svatostánku a s hrdostí se prezentuji na prvním místě jako hostující sólista opery Národního divadla. Je to pro každého patriota čest! Doufám, že to vydrží i do dalších let.


    Komentáře k článku: Jiří Rajniš: Dnes už nechci žít jen v Německu

    1. Florestan

      Profilový obrázek

      „Krásný rozhovor“
      ….s tím odchodem do zahraničí to ale bylo myslím trochu jinak, než že mu české školství nemělo co nabídnout, že…?
      …netrpělivě čekám na další rozhovory s „předními operními umělci“…
      Třeba paní Kalivodová…?

      09.01.2020 (1.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Děláme rozhovory s těmi umělci,
        kteří něco prožili a mají co říct. A děláme to pod svými jmény a neskrýváme se za anonymy. Prokážete také tolik odvahy? Nebo zůstanete zbabělý…

        09.01.2020 (1.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,