Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 4)

    Jenom se nebojte, nezapomněl jsem na vás, jenom mne brutálně letící čas donutil prožívat, a nikoli už psát. Následující reporty jsou tedy logicky určeny i pro všechny, kteří v tom letos jeli se mnou. Vychutnejte si zápisky z druhé letošní hronovské půle!

    Volný program dvakrát z Brna!

    Ve středečním volném programu se představily hned dva soubory, jejichž kořeny shodně vězí v Brně. Přátelsky spřízněný BuranTeatr do Hronova dovalil svůj stále ještě čerstvý inscenační kus Univerzální sci-fi v režii Šimona Cabana, jenž je svéráznou poctou žánru a v řadě neposlední i velmi vtipnou disputací nad údělem herce. Inscenaci výborně slouží skvěle sehraný ansámbl, jehož členky a členové často s gustem sofistikovaně parodují sebe sama. Méně pak jí už slouží její značně přebujelá stopáž a po hříchu roztříštěná narační struktura. Univerzální sci-fi navíc nikoli překvapivě nepodržel sál Josefa Čapka – na rozdíl od domovské scény tohoto sympatického divadelního subjektu zde logicky absentoval větší kontakt s publikem. Burani bojovali statečně, vedrem sálající neútulná pseudomultifunkční ratejna se však pro ně stala protivníkem, jenž zákeřností překonal Vetřelce, Predátora i Patrasovou Dádu. Publikum však nespoutané žonglování žánrem ocenilo bouřlivě, což vzhledem k okolnostem lze rozhodně označit za happyend.

    Inscenace Já jsem Lucien, jíž se následně v Jiráskově divadle představil soubor Reverzní dveře, ve mně vyvolala dojmy dosti rozporuplné – sice jsem byl rozradostněn snad nejsofistikovanější hrou s kostýmy v kontextu celého letošního ročníku i nesporným půvabem zúčastněných dam, na stranu druhou opětovné větrání snad nejotravnější jevištní rekvizity všech dob – štaflí – se stalo zdrojem mého znechucení. Podstatu fascinace souboru myšlenkami a životem Jeana-Paula Sartra se navíc nepodařilo náležitě sdělit. Pod povrchně atraktivním vizuálem a zdánlivě suverénními hereckými výkony raší nejistota a explicitní snaha o salónní šok. Doslovná pointa je pak finální hořkou pilulí ambiciózního jevištního počinu, který postrádá důslednost.

    Mrštíkovská variace I.

    Čtenář, který nepozná, ze které hry pochází titul inscenace Musí to bét?, je tu zřejmě omylem. FOTO archiv JAKKdo

    Čtenář, který nepozná, ze které hry pochází titul inscenace Musí to bét?, je tu zřejmě omylem. Ano, čistě dívčí ansámbl JAKKdo z Jaroměře, se pod skvostným vedením tvůrčí šamanské divadelní guru Jarky Holasové s gustem zmocnil legendární travičské story. Korunovační klenot české dramatické literatury dostal tentokrát podobu formálně vytříbené loutkařiny, jež se stala adekvátním výrazovým východiskem pro radikální dramaturgickou úpravu, v níž je akcentován především motiv negativní rodičovské manipulace s vlastními dětmi. V tomto ohledu je závěrečný verdikt soudu, který posílá nevlastní děti vražedkyně do výchovy jejím rodičům, jíž v podstatě celou tragédii zapříčinili, pointou z nejdrtivějších!

    To nejlepší v závěru středy

    Dcera a matka Magdalena Hniličková a Hana Franková vládnou divadelnímu prostoru především prostřednictvím brilantní vzájemné souhry, jež nemá slabých míst. FOTO archiv JH

    Středeční noc a komorní sál Jiráskova divadla se následně staly svědky mého nejsilnějšího jevištního zážitku z letošního Hronova. Inscenace Anna, jež vzešla z deníků, korespondence a díla básnířky, novinářky a scénáristky Alexandry Barkovové, je precizní, syrovou a nepatetickou výpovědí o výjimečné ženě, která se nikdy nedala zlomit a s útrapami života bojovala s neústupnou urputností i sarkastickým humorem. Matka a dcera Hana Franková a Magdalena Hniličková vládnou divadelnímu prostoru především prostřednictvím brilantní vzájemné souhry, jež nemá slabých míst. Rodinný podnik Divadla Dagmar z režijní pozice jistí syn a bratr zúčastněných hereček Jan Hnilička, jenž naštěstí neoslňuje samoúčelnou exhibicí, ale citem pro temporytmus i absolutní oddaností zvolenému tématu. Necelá hodinka s Divadlem Dagmar byla strhující i přesto, že inscenaci propůjčený prostor je značně nedivadelní, a tudíž naprosto nevyhovující. Chválím velmi a doufám, že nadmíru sympatické produkci se dostane ještě mnoha spokojených diváků.

    Decentně (ne)navštívený čtvrtek

    Bohužel jsem natěsno minul ruského Revizora, lístek na Olgu (Horrory z Hrádečku) Divadla Letí jsem naopak rád přenechal lačnému divákovi, neboť jsem s poněkud přeceněnou produkcí měl čest již ve Zlíně. Velmi rád, až přijde čas, porovnám verzi zájezdovou s tou originální ze štvanické Vily, ale při vší úctě ke všem zúčastněným jsem zkrátka na předlouhé inscenační repete, navíc ve vyprahlé Čapkárně, neměl energii a koneckonců ani chuť. Tendenci Hronova dovážet i nadále Inscenace roku nicméně velmi fandím.

    Chvála studiu Light!

    Mí favorité čtvrteční ovládli Jiráskovo divadlo už o půl páté. FOTO TSL

    Mí favorité čtvrteční ovládli Jiráskovo divadlo už o půl páté a naprosto se zde nehodlám tajit skutečností, že práci režisérky, výtvarnice, dramatizátorky a především výborné dramatické pedagožky Lenky Tretiagové s pražským Tanečním studiem Light dlouhodobě obdivuji. A nic se na tom nezmění ani po jejich letošním vystoupení, jímž se stala výborná scénická variace na slavný fantasy román Astrid Lingrenové Bratři Lví srdce. Inscenace Děti Lví srdce odvypráví s odzbrojující živelností, přesto však naprosto přehledně takřka kompletní dějovou osu prozaické předlohy, a to během pouhých dvaceti minut. Jejich fascinující děsuplné pojetí mytické bestie Katly mi v myšlenkách silně rezonuje ještě teď. Lenka Tretiagová empaticky režíruje věkově velmi různorodý ansámbl do podoby ideálně sehraného celku, který je však naštěstí dalek sterilní vycíděnosti „dětí na baterky“. Taneční studio Light zaslouženě slaví úspěchy po celém světě – jeho členové však nepřestávají být dětmi hravými a hrajícími si, což je moc dobře. Budiž jim provolána sláva!

    Irsko v Sokolovně

    Storytelling se s horrorovými proprietami těžce míjel. FOTO archiv souboru

    Časně noční hronovskou sokolovnu navštívilo, a mé čtvrteční divadlení tak ukončilo Divadlo Vydýcháno z Liberce, které mne znovu poučilo o subjektivitě vnímaného času. Není dvacet minut jako dvacet minut. Sympatičtí lidé se sice v inscenaci Andrew Coffey – vyprávěj příběh pokusili invenčně převyprávět starou irskou duchařskou pověst, uvízli však na mělčině akvaparku inscenačních klišé zvoleného crossoveru žánrů. Storytelling se s horrorovými proprietami těžce míjel a princip opakování se postupně stával zdrojem rostoucí nudy. Škoda.

    Pro svůj první noční drink si tentokrát kráčím poněkud uondán a rozesmutněn z blížícího se konce. Ale o něm až příště.

    Ukončení brzy!

    ///

    Více o letošním 87. JH na i-DN:

    Tip: 87. Jiráskův Hronov

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 1)

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 2)

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 3)

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 4)

    Zdroje, inspirace a témata 87. JH (No. 5)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 1)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 2)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 3)

    Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 5)

     


    Komentáře k článku: Jirásku Aloisi, vidíš to taky? (No. 4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,