Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jenůfka a podružnosti

    Co dělat, když se Moravanovi v Praze občas zasteskne po domově? Zrovna nedávno jsem se touto otázkou trýznila. Bloudila jsem ulicemi naší stověžaté jako tělo bez duše a v duchu listovala stránkami diáře, kdy že přijde ten den, kdy budu moct konečně zase zamířit vstříc líbeznému východu… Leč do toho dne bylo ještě daleko, takže jsem musela nalézt náhradní řešení. A nalezla – mezi stěnami Národního divadla, kde začali uvádět Janáčkovu Její pastorkyňu. Jaký to vítaný svěží závan z Moravy, říkala jsem si!

    Kateřina Tučková

    Samozřejmě jsem nečekala, že se mávnutím proutku ocitnu za našimi humny. Tušila jsem, že vidět moravskou vesnici uprostřed štuků a barevných fresek českého divadelního svatostánku bude působit jak pěst na oko. Ale byla jsem na to jaksepatří připravena, dokonce jsem si říkala, že konfrontace takových kontrastů bude fakt cool.

    A v duchu jsem velebila naturalisty konce 19. století, že volili témata skutečně od podlahy. Protože nemuseli. On by se ten Jenůfčin poklesek mohl klidně zaobalit i do něčeho, na co by se koukalo lépe. Do vícera krajek a nějakého brokátku – chci říct, že tak silný, dramatický osud by Preissová mohla klidně napasovat na dívku z jakékoliv společenské vrstvy. Měšťku by mohl svést šlechtic, šlechtičnu povětrný dvořan… ale ne. Preissová s Janáčkem chtěli dát prostor něčemu jadrnému, něčemu, co voní loukou i hnojem, medem i pálenkou. A na to jsem se těšila, než zhasli světla a zazněl pokyn k vypnutí mobilních telefonů

    Zprvu mě trošku zarazila malá elektrárna, která v několika kruzích vrněla vstříc divákovi, ale pak jsem si vysvětlila, že jde pravděpodobně o metaforu mlýna, jak ji chápala svobodná imaginace scénografa. Sice ta zvláštní, stále se točící věc poutala mou pozornost víc než hudba a pěvecké a herecké výkony postav, ale to jsem považovala za svou chybu. Na takové akci se přece nemám nechat rozptylovat podružnostmi. Jenže pak se ty podružnosti začaly nějak hromadit… Pasáček s valašskou hučkou a kožichem, který na Slovácko k rozhovoru s Jenůfou zaběhl zřejmě až z Beskyd. Selka v jihočeském kroji a jiná s hanáckým čepcem si do sboru evidentně odskočily pobesedovat též přes půl republiky. A korunu tomu nasadil rudý vytahaný flaušový čepec nebohé Jenůfky, který nedávno určitě sloužil jako inspirace tvůrci postaviček Pata a Mata, kterým vytahaná rádiovka naražená do čela nesmí chybět v žádném díle.

    No toto, durdila jsem se o přestávce a hledala v programu jméno autora kostýmů – jak k takovému lajdáckému zacházení s tradičním oděvem přijde pravověrný Moravák? Rozumějte, netrvám na tom, aby se na jevišti běhalo v krojích. Ať se hry klidně aktualizují! Ale když už se na jevišti v těch krojích běhá, tak proč tam musí být rovnou celostátní přehlídka a Pat s Matem?

    Asi jim kostýmy chyběly, tak to doplnili z Prodanky, dovolával se shovívavosti můj muž, který se zase věnoval jiným podružnostem. Domníval se, že by u příležitosti premiéry mohli místo sektu rozlévat slivovici a nabízet něco echt moravského. Třeba něco ze zabíjačky, když je ten únor, snil si prodíraje se davem. Zkrátka trochu se vyšvihnout a v 80. letech zastydlý gastroservis Národního divadla vzpružit něčím s hrou souvisejícím, něčím, co se přímo nabízí.

    Asi vás nepřekvapím, že se zabíjačka nekonala. Ale co přesně se konalo, to vám taky neřeknu. Když jsme totiž vystáli půlku fronty a zahlédli na pultíku jeden okoralý chlebíček na kávovém talířku a balíček slaných tyčinek, bylo načase se z kotce s barem odebrat zase do hlediště, začínalo další jednání. Se sklopeným pohledem jsem se vyhnula žíznivým německým návštěvníkům, smutnícím aspoň po wasser, kteří stáli ještě tak metr za námi.

    Tak nevím, co se stalo s tou pověstnou českou podnikavostí. Na jedné straně se exponuje tam, kde by vůbec neměla a v hlubokomyslném postmoderním módním reji kombinuje neslučitelné, ale aby se do důsledků zaobírala detaily zdánlivých podružností, to ne. Kromě toho občerstvení, nepřejte si vědět, jak moc smutně ti němečtí návštěvníci komentovali frontu na záchodek, kterou jsme si mezi druhým a třetím jednáním také nevystáli… Jo, ale jinak na Její pastorkyňu jděte. Kromě těch podružností je to představení i výkony pěvců supr jak sviňa.


    Komentáře k článku: Jenůfka a podružnosti

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,