Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Janáček-Brno-svět (No. 2)

    U katalánského režiséra Calixta Bieita, proslulého spíše svou cíleně kontroverzní pověstí než hlubokým vhledem se vždy na scéně souloží. To je konstanta, na kterou můžete vsadit, ať jde o singspiel, drama či komickou operu. Dokonce i Mařenka s Jeníčkem ve svém věrném milování čile poskakují v rytmu dvoutaktu Jeníčkova harleye. Zde, v Mrtvém domě, se ovšem předvádí, zdánlivě logicky, kopulace homosexuální.

    Levent Bakirci, Chor des Staatstheater Nürnberg FOTO LUDWIG OLHA

    Levent Bakirci, Chor des Staatstheater Nürnberg FOTO LUDWIG OLAH

    Bieito prostě vrací do své verze hudebnědramatických příběhů to, co jejich tvůrci odsud pečlivě vyextrahovali v rámci zoomu na centrum svého sdělení. Dostanou-li se do nenechavých rukou Calixta Bieita, není jim nic platné, že chtějí říci něco specifického příběhem, v němž vždy akcentují „to své“, příběhem, jehož fabule je často banální a ve své elementární antropologické zakotvenosti tisíckrát exploatovaná. Půjde-li to takto dále, brzy budeme muset s Bieitovou Aidou chodit na záchod, samozřejmě staroegyptský (o dvou cihlách dovezených až z Mezopotámie), neboť nade vší pochybnost si núbijská otrokyně během 4 aktů párkrát odskočit prostě musela.

    Richard Kindley, Chor des Staatstheater Nürnberg. FOTO LUDWIG OLAH

    Richard Kindley, Chor des Staatstheater Nürnberg. FOTO LUDWIG OLAH

    Kladu si tedy otázku, ne zda se ve věznicích muži mezi sebou nouzově ukájejí, na což nepochybně třeba odpovědět ano – ale zda je to podstatné pro Janáčkův příběh. Tak jak jej myslel, tak jak jej zhudebnil. Janáčka zaujala na Dostojevského verzi myšlenka „v každém tvoru jiskra boží“ – jež kulminuje ve 3. dějství povzdechem Stařečka: I jeho matka zrodila. Toto místo, jímž autorovo ideové poselství kulminuje, už není možno zabít více, než jak to učinil Bieito. Katalánský režisér si bezstarostně a bezskrupulózně instaluje na scéně svou vizi věznice a jejího života ve stylu Alcatrazu – a Janáčkem či Dostojevským se moc netrápí. Trápení přenechává jiným.

    Cameron Becker, Chor des Staatstheater Nürnberg. FOTO LUDWIG OLAH

    Cameron Becker, Chor des Staatstheater Nürnberg. FOTO LUDWIG OLAH

    Jinak mu rozhodně nelze upřít osobitou imaginaci a smysl pro syrovost – instrumenty, jimiž je vězeňské prostředí vykreslováno silnými, drsnými tahy. Dostojevského „skvělí lidé“ jsou ovšem u něj samá násilnost, nekontrolovaná živočišnost a překvapivě i zženštilost. Respektuji jeho vizi pro její důslednost, i když se přiznám, že to není můj šálek kávy. Další překvapení: strážci  pořádku, symbol moci, se nijak zvlášť mocensky neprojevují, jen obcházejí tu a tam neúčastně kolem, s kvéry na ramenou. Všechno zlo a násilí si mezi sebou obstarají vězni sami. Absentující moc se projeví až v samém závěru, kdy strážce Gorjančikova, jenž právě dostal svobodu, nesmyslně zastřelí.

    Kay Stiefermann, Marcell Bakonyi, Cameron Becker, Levent Bakirci, Chor des Staatstheater Nürnberg. FOTO LUDWIG OLAH

    Kay Stiefermann, Marcell Bakonyi, Cameron Becker, Levent Bakirci,
    Chor des Staatstheater Nürnberg. FOTO LUDWIG OLAH

    Scénu si Bieito zaneřádil vším možným, příliš mnoho nepodstatného detailu roztroušeno rušivě, kam jen oko pohlédne. Je to tu samý igelitový pytel, drť vězeňského svinstva všeho druhu, mezi níž klopýtají neustále se obnažující, zápasící nebo souložící vězni. Na úvod nutno přežít jejich fotbálek s hadrákem mezi kalužemi. Skóre jsem pravda nepočítal, ale je to všechno příliš dlouhé na to, jak chatrný je to nápad. Ani felace v naturalistickém detailu, jež doslova vyhnala několik příliš útlocitných diváků z divadla, nesmí chybět.

    Hans Kittelmann, Benjamin Weaver, Kay Stiefermann, Marcell Bakonyi, Chor des Staatstheater Nürnberg. FOTO LUDWIG OLAH

    Hans Kittelmann, Benjamin Weaver, Kay Stiefermann, Marcell Bakonyi, Chor des Staatstheater Nürnberg. FOTO LUDWIG OLAH

    Divadlo na divadle, dvě němohry v 3. dějství, zcela upozaděny, zato prosouloženy. Nemám nic proti tomu, aby byla tato činnost podávána jako hlavní náplň jejich každodenního života, domnívá-li se pan režisér, že je to ten pravý výkladový svorník jeho konkretizace, problém je, že jeho titěrný a dotěrný realismus je bez divadelního přesahu, že se tu nic z po/zneužitých prostředků neskládá ve vyšší významy. Absence jakékoli metafory je pro mne bolestná – za celé tři akty mne nic nezvedlo ze sedadla. Scéně jako základní idea inscenace dominuje vojenský dvojplošník, nejprve v 1. dějství jeho zmenšený model, jemuž Placmajor přerazí křídlo, a poté jeho živé ztělesnění v měřítku 1: 1. U Janáčka je symbolem touhy po svobodě, společné všem živým tvorům, Orel, car lesů – u Bieita žízní po svobodě chromý dvojplošník. To Špinarovo křídlo mělo v sobě alespoň nějakou metaforičnost a jeho funkční přehodnocení v druhé polovině pak svou nezpochybnitelnou sílu. Zde se letoun drkotavě vznese při závěrečné scéně vzkříšení z mrtvých, samozřejmě kolmo vzhůru – orlovo křídlo se již zahojilo. Rány, jež utrpěl janáčkovský duch, ubíjený po celá tři dějství, však nikoli.

    Hans Kittelmann, Benjamin Weaver, Kay Stiefermann, Marcell Bakonyi, Chor des Staatstheater Nürnberg. FOTO LUDWIG OLAH

    Alexey Birkus, Hans Kittelmann, Marcell Bakonyi, Chor des Staatstheater Nürnberg. FOTO LUDWIG OLAH

    Festival se tímto dovozem kompletní inscenace Státního divadla z Norimberka přehoupl do své druhé poloviny. Tamější orchestr ukázal velmi dobrý technický standard, jak je po celém Německu nepsaným zákonem, ale duchu Janáčkovy partitury zůstal pod přesnou leč nevzrušivou taktovkou Marcuse Bosche na míle vzdálen. Pěvecké výkony byly expresivní, velmi syrového rodu, bylo to spíše vokální herectví, ale to je v zásadě v pořádku – jen tu a tam se snad mohlo něco mihnout, co by si mohl posluchač melodicky přivlastnit. Jsou tam taková místa…

    Marcell Bakonyi, Kay Stiefermann, Chor des Staatstheater Nürnberg. FOTO LUDWIG OLAH

    Marcell Bakonyi, Kay Stiefermann, Chor des Staatstheater Nürnberg. FOTO LUDWIG OLAH

    Všechno fungovalo bezchybně, pokud jde o souhru, plynulost, intonaci, ale melodickým liniím, chvatně črtaným rukou dramatika, pracujícím v takovém tvůrčím žáru, že si ani nestihl  či podvědomě nechtěl vytvořit aspoň pracovní libreto, chyběla právě onen žár a ona geniální zkratka. Pokud jde o život, jenž měl být těmto notičkám, tolik na to čekajícím, vdechnut a povznést je k jejich vyšší dramatické existenci – byl to opravdu mrtvý dům, co znělo včera prostory Janáčkovy opery.

    ///

    Ostatní díly festivalových zpravodajství:

    Janáček-Brno-svět (No. 1)

    Janáček-Brno-svět (No. 3)

    Janáček-Brno-svět (No. 4)

    Janáček-Brno-svět (No. 5)

    ///

    Více na i-DN:

    Očekávání Festivalu Janáček Brno 2016

     

     


    Komentáře k článku: Janáček-Brno-svět (No. 2)

    1. Petr Feyfar

      Profilový obrázek

      Viděl jsem
      i takové Bieitovy inscenace, ve kterých se nesouložilo (např. „Don Carlos“, psal jsem v DN, či „Krvavá svatba“, tam se pro změnu rozřezávalo prase). Anebo se souložilo pouze na videu (zato v detailu: „Lulu“ a hlavní představitelka byla nahá). „Z mrtvého domu“ z/v Norimberku jsem neviděl, jedná se ale o remake basilejské inscenace – ano, letadlo nad zpěváky (v Basileji bylo nepoškozené) mne velice štvalo – a to hned z několika důvodů: není snadné je připevnit a hrozí tedy nebezpečí, že by se mohlo utrhnout (což diváka během představení znovu a znovu napadá a tedy i ruší), je drahé (čili ubírá peníze ze subvencí, jichž by bylo možno jinak použít lépe) a hlavně jeho symbolika ne že je nepochopitelná, ale je zcela nesmyslná a s poselstvím díla, které jak se mi zdá Bieito vůbec nepochopil, neslučitelná. Srdečně jsem se pobavil, když jeden z vězňů v sibiřském lágru přinášel velký trs banánů(!), jaký jsem ve svém životě do té doby nalezl jen na trzích v tropech.

      20.12.2016 (13.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,