Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    JAMU sedmdesátiletá (II) (události, vzpomínky, dokumenty)

    Počátky studia herectví na divadelní fakultě

    Výuka divadelních oborů na JAMU začala na podzim roku 1948. Jak to celé probíhalo, přiblížil ve své vzpomínce přední brněnský herec a později také pedagog herectví na divadelní fakultě Josef Karlík: V roce 1948 nám bylo oznámeno (myslím tím posluchače druhého ročníku herectví na brněnské konzervatoři), že výuka herectví na této škole končí a že máme možnost přestoupit na nově vytvořenou vysokou školu – JAMU. Podmínkou ovšem je úspěšné splnění přijímacích zkoušek, a to na dramatický odbor, který má obor herectví a obor režie. Tak jsme se všichni přes prázdniny připravovali ke zkouškám. S pocitem velké odpovědnosti k tomuto novému typu studia herectví.

    „Stavitelé“ Marty Lubomír Kostelka, Alois Hajda a Vladimír Menšík FOTO ARCHIV JAMU

    Celou atmosféru začátků studia herectví na JAMU velmi citlivě popsala také jedna z prvních studentek Helena Kružíková, později přední dlouholetá členka brněnského Státního (dnes Národního) divadla v Brně: Bylo rozhodnuto, že po složených zkouškách budeme prvním ročníkem, který absolvuje na nové umělecké vysoké škole v Brně. Ze 14 konzervatoristů se 11 připravovalo na zkoušky. Dřeli jsme s Pepíkem Karlíkem (a jeho kamarádem Hajdou) celé prázdniny, zkouška dopadla dobře a všichni jsme se ocitli ve III. ročníku teď už Janáčkovy akademie múzických umění. A tak se ze mě stal přes noc vysokoškolák, bez maturity – prostě tak, jak to bylo možné jen právě v převratné době. Byl to napínavý čas pro studenty i profesory. Bylo to krásné dobrodružství – společné kroky do neznáma. Kantoři a žáci byli na jedné lodi, protože ti, co měli vést, a ti, co měli být vedeni, hledali společně, jak na to – a všichni s plným nasazením. Vidím před sebou mladičkou Marušku Mrázkovou (pedagožka pohybové výchovy, absolventka Jaques-Dalcrozových kurzů rytmických cvičení v Ženevě, pozn. jk), jak přímo v hodině poprvé zkouší formovat přímé těžiště, gesto v prostoru, hlavu v protipohybu, aby ji v následující hodině vystřídala vlídná zkušenost paní Mařenky Waltrové (sestra Ladislava Peška, pozn. jk), která trpělivě a jemně krotila naše extrémní nasazení postavy a obracela ji dovnitř k srdíčku a prostinkému lidskému detailu. Byli jsme s tou droboučkou paní krotcí jako beránci, abychom vzápětí vedli energický boj o místo na slunci, o svoji možnost stát na opravdovém jevišti. V tom prvním roce bez asistentů, tajemníků, lejster, úřadů, ale i záškoláků, snad jsme nebyli nikdy ani nemocní, vše jsme brali vážně – jako život. Připadali jsme si jako pionýři při objevování Ameriky, tradice žádná, učební plány neexistovaly, vše se teprve tvořilo. Naši pedagogové byli divadelní nadšenci, kteří se stali přes noc vysokoškolskými profesory. Byli jsme v tom namočeni stejně, jak žáci, tak profesoři. Jen záštita Franka Wollmana nad námi vlála jako prapor důstojné alma mater.

    Studenti a pedagogové herectví

    Připomeňme si celý první ročník herectví z let 1948–1950: Vilma Ascherlová (později hrála v oblastních divadlech, např. v Jihlavě a Hradci Králové), Karel Biňovec (vystudoval i divadelní režii a byl režisérem v Teplicích a Novém Boru, v šedesátých letech byl redaktorem ostravského rozhlasu a v období normalizace disidentem), Oldřich Celerýn (dlouholetý člen brněnského Státního divadla), Lubomír Černík (herec a autor satirického kabaretu Večerní Brno), Květa Fialová (filmovou a divadelní herečku asi není třeba více představovat), Jana Hliňáková (působila v Divadle bratří Mrštíků v Brně), Maxmilián Hornyš (dlouholetý člen Divadla bratří Mrštíků), Josef Karlík (prakticky celý svůj tvůrčí život věnoval Mahenově činohře Státního divadla v Brně), Helena Kružíková, Pavla Severinová (herečka Divadla bratří Mrštíků a Státního divadla v Brně), Lubomír Tlalka (působil zejména v libereckém Divadle F. X. Šaldy). V následujícím roce absolvovali další přední herci, např. Blanka Bohdanová, Eduard Cupák, Arnoštka Mohelská (dlouholetá členka brněnského Státního divadla). I v dalších ročnících se objevila plejáda později hodně známých herců jako Vladimír Menšík, Lubomír Kostelka, Jitka Frantová, Jaroslav Dufek, Josef Somr, Eva Matalová, Jiří Tomek, Leopold Franc, Roman Mecnarowski, Ladislav Lakomý, Bořivoj Navrátil, Blažena Holišová, Josef Husník, Libuše Billová, Milan Vágner a mnoho dalších.

    Herectví v prvních letech vyučovali herci brněnských divadel, například Zdenka Gräfová, Marie Waltrová, Jarmila Lázničková, Rudolf Krátký, Bohumil Smutný, František Baťka, Rudolf Jurda. Většina z nich měla pedagogické zkušenosti z výuky na konzervatoři. Vedením herecké katedry byl pověřen Milan Pásek (divadelní režisér a ředitel, postupně vedoucí několika kateder JAMU). Na katedře dále působili Marie Mrázková (pohybová výchova), Zdenka Pokorná a Josef Válka (hlasová výchova a zpěv), Jaromír Michal (fonetika, ortoepie), Rudolf Höger (maska, kostým, líčení – bratr Karla Högera), JUDr. Václav Friedman (organizace divadelní práce).

    Student režie Alois Hajda jako jedna z postav inscenace hry Nazima Hikmeta Píseň o turecké zemi FOTO ARCHIV JAMU

    Studium režie

    Od počátku bylo možné na divadelním odboru JAMU studovat i obor režie. K již zmíněnému Jaroslavu Novotnému, řediteli Svobodného divadla, a Miroslavu Pavlovskému v následujících letech přibyli tehdy zlínský režisér Jiří Dalík a nově jmenovaný šéf činohry a ředitel Státního divadla Zdeněk Míka. Zejména on dogmaticky prosazoval zásady socialistického realismu a schematického výkladu Stanislavského.

    Na svá studijní léta na JAMU v letech 1949–1953 vzpomíná režisér Alois Hajda (v letech 1997–2003 také rektor JAMU) jednak s určitým dojetím, když mluví o svých spolužácích, ale také kriticky, když se zmiňuje o četných nedostatcích tehdejší výuky. Sám byl absolventem kroměřížského gymnázia, ale následující dva roky se při zaměstnání připravoval na studium režie. Měl do detailu prostudovaného celého Stanislavského, který byl tehdy základem výuky. Na fakultě se však setkával i s tím, že někteří pedagogové bývali se svými znalostmi sotva jednu kapitolu před svými studenty. Také jemu přidělený pedagog Pavlovský měl za sebou jen jednu nebo dvě režie, a učil tedy bez praktických divadelních zkušeností. Velkou školou však Hajdovi byly četné zkoušky, na nichž jako stážista sedával v Mahenově divadle za zády režiséra Aleše Podhorského a pronikal do jeho důkladné a zevrubné práce s hercem. Snad ještě přínosnějším pro něho bylo kamarádství s Janem Grossmanem, jen o tři roky starším, kterého v roce 1949 přesunuli z pražského Národního divadla do Brna. Grossman byl ve Státním divadle čtyři léta dramaturgem a v závěru svého působení se dostal i k režírování. Byl i externím pedagogem JAMU, ale jeho kontakt se studenty (budeme o něm ještě mluvit v souvislosti s Bořivojem Srbou) se často odehrával v rovině neoficiální. Jeho byt nedaleko lužáneckého parku, který sdílel se svou tehdejší ženou herečkou Violou Zinkovou, a o jehož část se ještě museli dělit se scénickým výtvarníkem Milošem Tomkem, se stal místem nejen řady večírků, ale také zapálených diskusí a debat o smyslu divadla a jeho směřování. Jak Alois Hajda dnes vzpomíná, to byla jeho nejdůležitější škola. Následně Hajda strávil rok na stáži ve Zlíně u Jiřího Dalíka a v posledním roce se stal jeho pedagogem Zdeněk Míka. S nimi se mu nepodařilo navázat osobnější vztah a přiznává, že vlastně ani neporozuměl, o co jim v divadle šlo. Ani škola už mu neměla co dát, a proto do ní moc nechodil. O to obtížnější situace nastala, když se měl připravit na státní závěrečnou zkoušku u Antonína Kurše, který se v roce 1952 stal novým děkanem fakulty. Kurše moc neznal, měl z něho obavy a hlavně netušil, z čeho ho bude zkoušet. Našel si, co všechno Kurš režíroval, a mimo jiné zjistil, že dělal sedmkrát Shakespeara. Proto se zaměřil právě na něho, ostatně o Shakespearovi vedl četné rozpravy i na procházkách s Janem Grossmanem. Kurš se skutečně snažil Hajdu nachytat na Shakespearovi, zkouška trvala čtyři hodiny, oba už byli propocení, než Kurš uznal, že Hajda ovládá Shakespeara opravdu důkladně.

    Hajda spolu s kamarády Vladimírem Menšíkem a Lubomírem Kostelkou byli v roce 1952 hlavními aktéry přestavby Marty v Bayerově ulici na studio Divadelní fakulty JAMU. Podíleli se i na zednických pracích. Přesto tu nesměl realizovat ani absolventskou inscenaci (všechny režie do té doby obstarávali pedagogové) a studium završil až inscenací Jiráskovy Samoty v Uherském Hradišti.

    Režii vedle Aloise Hajdy absolvovala v první polovině padesátých let řada dalších, kteří výrazně ovlivnili podobu českého divadla: Miloš Horanský, Otto Ševčík, Josef Janík, Richard Mihula nebo dlouholetý šéf uherskohradišťského divadla Karel Neubauer.

    Studium dramaturgie a divadelní vědy

    Bylo jen nakrátko otevřeno na divadelní fakultě v roce 1950. Vedením nové katedry byl pověřen Karel Bundálek a pedagogy se stali Artur Závodský, Dušan Jeřábek a již uvedený Jan Grossman. I tady vyrostlo několik pro české divadlo podstatných osobností. Na prvním místě Bořivoj Srba, jedna z velkých postav české dramaturgie hlavně v Mahenově činohře Státního divadla, později založil Divadlo Husa na provázku. Od šedesátých let se prosadil rovněž jako mimořádně zevrubný a náročný teatrolog. Srba mnohokrát opakoval, že za zformování svého divadelního myšlení vděčil Janu Grossmanovi.

    Z dalších absolventů dramaturgie se výrazněji prosadil také Rudolf Žák ze Slováckého divadla v Uherském Hradiště a v Satirickém divadle Večerní Brno. Ve Státním divadle dlouhodobě jako dramaturg působil Jaromír Vavroš, stejně tak i absolventka divadelní vědy na JAMU Ludmila Bařinková. V dalších letech však převedením teatrologie na filosofickou fakultu obor na JAMU zanikl.

    Josef Somr v inscenaci Malajská romance (1955) FOTO ARCHIV JAMU

    Divadelní studio

    Vedení fakulty zpočátku zastávalo názor, že na jevištní prkna smějí vstoupit jen absolventi školy a školní studio není potřeba. Vzpomíná na to Josef Karlík: Z děkanátu nám bylo sděleno, že při veřejných inscenacích můžeme spolupracovat, až budeme na úrovni vysokoškolsky vzdělaných studentů. Tento názor se setkal s obrovským protestem studentů… Po mnoha jednáních a schůzích jsme docílili toho, že sám děkan, velký Frank Wollman, nám slíbil, že se co nejdříve postará o ustavení divadelního studia. A opravdu už v novém studijním roce 1949/1950 pronajala naše škola Divadlo na Výstavišti. V prosinci 1949 zde měla premiéru mimořádně úspěšná inscenace Shakespearovy tragédie Romeo a Julie v režii Jaroslava Novotného. Podíleli se na ní studenti všech ročníků a titulní role ztvárnili Blanka Bohdanová (v alternaci s Vilmou Ascherlovou) s Oldřichem Celerýnem. Další inscenace však už byly dobově tendenční, například Mordová rokle Miloslava Stehlíka (v režii Milana Páska) nebo Fadějevova Mladá garda (v režii Jaroslava Novotného). V Divadle na Výstavišti však bylo zřízeno divadlo pro děti a mládež a po intermezzu na scéně Krajského oblastního divadla (dnešní Divadlo Bolka Polívky) našla divadelní fakulta pro své divadelní studio stálé místo v sále v Bayerově ulici, které si do značné míry vlastními silami upravila. Dodnes je Marta (jak zní současný název) vlastně symbolem divadelní fakulty.

    (Pokračování.)

    Připravil Josef Kovalčuk


    Komentáře k článku: JAMU sedmdesátiletá (II) (události, vzpomínky, dokumenty)

    1. eva richterova

      Profilový obrázek

      mohla by se mi ozvat
      paní Helena Kružíková, původem z Třebíče, pro můj osobní dotaz
      eva

      23.07.2018 (0.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,