Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jakub Špalek: Budeme cestovat časem

    Spolek Kašpar má třicet let. Za tu dobu se uskutečnilo 131 premiér. Souborem prošlo na 120 herců a vyzkoušeli si hraní na velmi rozmanitých scénách po celé republice. Nejčastěji je ovšem najdete v pražském Divadle v Celetné. I během pandemie byl Kašpar aktivní (zveřejňoval live streamy na svých stránkách) a začal hrát mezi prvními. Principál Jakub Špalek si je dobře vědom toho, jak důležité je udržet soudržnost hereckého týmu (nemají stálé angažmá) a propojení s diváky. Na podzim by bylo pozdě dávat nás dohromady, říká Špalek.

    Jakub Špalek v inscenaci Kytice Foto Michal Hladík

    K výročí jste bezpochyby chystali oslavy. Co z nich v této situaci zbylo?

    Děláme repertoár rok dopředu, takže podobu března 2020, kdy měly začít naše oslavy, jsme měli jasnou na jaře 2019. Zjistili jsme, že na oslavy samotné nemáme – vzhledem k počtu plánovaných premiér – čas. Vynechali jsme proto i tradiční Ples v Kašpaře a plánovali jsme začít slavit v rámci březnových premiér (Rudý lev, Protokol). My si ale tu třicítku stejně oslavíme. Počítáme s tím, že to bude průběžně trvat minimálně do března příštího roku, kdy se uskuteční ples.

    Dá se vůbec přesně vystopovat, kdy Kašpar vznikl? Dočetla jsem se, že už v roce 1989 jste dával dohromady soubor (pod názvem Remasum) a posléze Michal Dočekal inicioval název skupiny podle své oblíbené básně Hanse Arpa Kašpar je mrtvý…

    Datum je jasné – v březnu 1990 byl oficiálně registrován Nezávislý spolek studentů a přátel DAMU Kašpar. Tedy máme třicet let. A tak jsme přemýšleli, jak dát ohlédnutí na naše začátky smysl. Nechtěli jsme vyrábět výpravnou publikaci, kterou pak každý odloží do knihovny. Ovlivnila nás nedávná zkušenost, kdy jsme při příležitosti padesátin Jana Potměšila znovu zařadili Richarda III. S tím se nám vrátily vzpomínky z období, kdy se Richard hrál, a ty se samy od sebe konfrontovaly s tím, co jsme dnes. Cestovali jsme v čase. Takže jsme se rozhodli v rámci oslav vrátit na chvíli dvě kultovní inscenace, Černí býci (premiéra 1999) a Norway.today (premiéra 2003). Věřím, že to budou večery plné překvapivých emocí. Součástí oslav pak mají být (asi tři) vzpomínkové noci, kdy se sejdeme a – spolu s diváky – si budeme „posílat historky“. Jedna historka inspiruje další, takže zase budeme cestovat v čase. Kašpar je dnes veliký soubor, je tu dost nových herců, a tak vás ani nenapadne, co všechno nezažili a nevědí.

    Za dobu své existence jste prošli několika divadelními prostory. A dnes hrajete vedle Celetné i v Klubovně a open-air na Kašperku, v Kochánkách a Vlksicích.

    To rozhodně není žádný programový trik. Já naopak vždycky zastával názor, že divadlo má mít jedno jeviště, že máme vědět, kde jsme doma, a nemáme být rozpolcení. No, a nakonec je to s námi takto. Ale například zážitek z Kašperku, kde jsme pro strohý prostor polozříceného paláce přearanžovali Hamleta, byl pro nás ohromný a zásadní. Skutečné zdi, stromy a nebe, historie těch míst a diváci nadšení z netradičního výletu – to je veliká krása, a proto open-air akce vyhledáváme. S Klubovnou to byla náhoda. V rámci Noci divadel jsme před lety uvedli Havlovu Audienci v našich malých zkušebnách, kterým říkáme Byt (taky tak vypadají), a rázem bylo jasné, že tam chceme hrát dál. Pak tam vznikly další premiéry, byly sem přeneseny některé inscenace a najednou bylo v Bytovém divadle šest titulů a hráli jsme až patnáct představení měsíčně. Na základě udání souseda (prostor nebyl nikdy jako divadlo kolaudován) jsme museli pryč a rychle jsme – ve spolupráci s Prahou 1 – vybudovali Klubovnu. Ta má dnes jedenáct titulů a zcela specifickou dramaturgii. Inscenace tu mají velmi svéráznou podobu, která by v Celetné nebyla možná. A ty naše „další scény“? Ve Vlksicích hrajeme na dvoře malé tvrze – je to tam syrové, trochu punk… A Kochánky – to je malá vesnice za Prahou, kde hrajeme v prostoru bývalé třídy staré školy (máme tu zkušebnu a sklady) a na zahradě. Ale Celetná je pro nás zásadní prostor, který nemá v Praze obdoby, a je to jeden z hlavních zdrojů naší chuti do práce, naší radosti i (viděno z dnešního pohledu) výdrže.

    Zažili jste spoustu dramatických momentů, v roce 2008 za radního Richtera jste dokonce ohlásili ukončení činnosti. Co bylo z dnešního pohledu nejhorší?

    Těžko poměřovat, co z těch občasných hrůz bylo nejhorší. Když jsme byli vyhozeni z Rokoka a v médiích o nás lhal tehdejší ředitel? V Celetné jsme měli krušné chvilky s výpověďmi kvůli dluhům a v případě Richtera byla ta situace finančně naprosto za hranou… Ale nejhorší jsou zcela nečekané situace. V tom případě to byl okamžik, kdy nám magistrát – kvůli banální úřednické chybě – zapomněl dát jeden rok dotaci. To bolelo.

    Spolek Kašpar hrozně vyrostl a zvětšil se, nemá zaměstnance a jede v módu OSVČ, takže současná situace je pro nás velmi nebezpečná. Jak jsem říkal, plánujeme rok dopředu, jsme jednou nohou v roce 2021 a zároveň se teď zvažovalo, co a jak hrát za týden, za měsíc. Nakonec jsme se rozhodli od konce května hrát na obou scénách a od konce června naplánovat spoustu open-air představení. Naštěstí se ukazuje, že jsme se rozhodli správně – věřím, že tuhle virovou hrůzu přežijeme.


    Komentáře k článku: Jakub Špalek: Budeme cestovat časem

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,