Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jak šel čas v Rokoku III

    Mezi meziválečnou slávou Rokoka a jeho poválečnou historií zeje dosti velká díra. Těch téměř dvacet let je plné otazníků. Sporadicky se zde sice hrálo, ale v podmínkách víceméně provizorních. Pamětníci vzpomínali na skutečně hodně zvetšelý, nepříjemný prostor, kde z někdejší slávy zůstalo jen pár zaprášených relikvií a nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu mohlo znovu trvale hrát.

    Darek Vostřel

    Darek Vostřel při práci v ředitelně Divadla Rokoko, 60. léta 20. století FOTO B. BARO

    Ale stalo se. Nejprve tu v roce 1954 zakotvil Ústřední vojenský soubor letectva Vítězná křídla. Jeho vedoucí Miloslav Zachata měl ctižádost vytvořit konkurenci oficiálnějšímu Armádnímu souboru Víta Nejedlého a stal se (možná trochu nevědomky) jedním z těch, kdo odstartovali boom malých scén. Právě tady se dali dohromady čerství absolventi DAMU, kteří si po krátkém angažmá v regionech museli odkroutit základní vojenskou službu. Byli to Darek Vostřel a Jiří Šašek. Vytvořili duo VO-ŠA a po vzoru Voskovce a Wericha se pokoušeli o novou podobu legendárních forbín, tedy satirických dialogů na předscéně. Měli úspěch, až takový, že se jejich vlivu začalo armádní velení obávat a soubor spěl ke zrušení. Šašek na to období později vzpomínal: Již tenkrát jsme si řekli, že nechceme hrát žádné Hamlety a Maryši, ale že chceme bavit lidi.

    Pražská estráda

    Po zrušení Vítězných křídel se jádro souboru stalo základem pro Pražský estrádní soubor neboli PES, a poté Pražskou estrádu (1956–1957). Soubor to byl zájezdový a tomu odpovídal repertoár – scénky, vtipy, písničky, tanečky, vyprávění. A samozřejmě, úlitba době – účast sovětské hvězdy jako symbolu družby mezi českými a sovětskými umělci. Program pro masy, či alespoň členy ROH. V roce 1957 získal soubor stálé působiště v Rokoku. Herci si nejprve brigádně vyzkoušeli nejrůznější fyzické práce při vyklízení prostoru, který patřil do té doby státnímu podniku Pramen – měl tu Závodní klub, jídelnu a sklad. Jádrem hereckého, ale také pěveckého a tanečního, souboru bylo kromě dvojice VO-ŠA několik dalších spřátelených umělců, ať už to byl Vostřelův spolužák z DAMU Vlastimil Bedrna (později působil v Divadle Na zábradlí), Jiří Lír či Alena Frimlová. Ze Slovenska přišla Hana Hegerová, která zaujala Vostřela ve filmu, a tak zpočátku v Rokoku působila spíše jako herečka než zpěvačka. Nebo Antonín Šůra, původně lakýrník a malíř pokojů, který se rovněž proslavil ve filmu (v emigraci v USA se živil svou původní profesí). Legendárním a nepostradatelným členem byl inspicient Oskar Hák, který hrál v podstatě ve všem a vytrval tu až do zrušení divadla.

    Věnovat se v padesátých letech satiře nebylo nikterak snadné. Volalo se sice po společenské kritice, ale zároveň panovala silná cenzura, takže divadlo stále balancovalo na hraně existence. Nicméně Darek Vostřel byl ředitel šikovný (ostatně měl po kom – jeho otec byl před druhou světovou válkou provozním ředitelem žižkovského divadla Akropolis) a dlouho se mu dařilo kličkovat.

    Zahájili ještě pod hlavičkou Pražské estrády 15. prosince 1957 premiérou textu Ostrov krále Leopolda, který napsal Achille Gregor. Hlavní roli celníka Leopolda Krále hrál Josef Hlinomaz, zahraniční hvězdou byl sovětský konferenciér Boris Brunov, hrál orchestr Ladislava Bezubky a zpívala Helena Loubalová. Diváci se příliš nehrnuli, a tak ředitelství apelovalo na organizace ROH, aby podpořily mladé divadlo povinnou návštěvou svých členů. V únoru 1958 následovalo kabaretní pásmo Do toho! Do toho! aneb Tipovala boby, vyšel box.

    Čekání na slávu

    Helena Vondráčková, Václav Neckář a Marta Kubišová ve hře Jana Schneidera Čekání na slávu (režie Darek Vostřel, 1966) FOTO B. BAROMYKIN in 100 let Divadlo Rokoko, MDP 2015

    Divadélko Rokoko

    Oficiální zahajovací premiérou Divadélka Rokoko se stalo 1. března 1958 představení Vykradeno, směs scének a skečů různých socialistických autorů. V tomto žánru pokračovalo v říjnu 1958 už původní pásmo Vzhůru na Rio Botičo a v dubnu 1959 Bapopo – Babička povídá pohádky podle původních textů Josefa Koenigsmarka v režii Antonína Moskalyka. Tento typ pořadu se stal pro Rokoko té doby charakteristický. Zazněly tu pozdější hity, Malé kotě Suchého a Šlitra a Dnes naposled s textem Pavla Kopty, zpívala je Hana Hegerová. Za tři roky se odehrálo přes tři sta repríz.

    Po roce přichází show s umělým člověkem, kterého vymyslel Jiří Melíšek. Robota Emila hrál ve sci-fi obleku Jiří Šašek, jeho stvořitele a opraváře Antonín Šůra a jeho kamarádku Jitka Frantová. Robot Emil se proslavil především díky stejnojmennému televiznímu seriálu.

    V satirické dramaturgické linii pokračoval Tartuffe II. (1960) kritizující pokrytectví v nejrůznějších podobách. A byla tu i snaha o vážnější typ kabaretní a činoherní práce: Cesta kolem mé lebky maďarského spisovatele Frigyese Karinthyho, satirický kabaret Karla Švenka Poslední cyklista, vytvořený původně pro hereckou skupinu v terezínském židovském ghettu v roce 1944, a protiválečná groteska podle Ilji Erenburga z pera Jiřího Supa pod názvem Sen o bílém koni. I když Vostřel, Šašek, Bedrna, Lír a Hegerová sklidili od kritiky pochvalu za interpretaci, vůči divadlu panovaly ze strany diváků i kritiky mírné rozpaky.

    Hvězdy pop-music

    Úspěšnější byl trend estrádních scének a písniček. Eskaloval na konci šedesátých let, ale odstartoval už v červnu 1962 revuí Rokokokoktejl s dvojicí Vostřel–Šašek a s písněmi v podání Karla Štědrého, Waldemara Matušky a Evy Pilarové. V témže roce byla pro tuto trojici zpěváků podle Komenského ušita hudební moralita Jana Schneidera, Miroslava Cihláře a Jaroslava Jakoubka Labyrint světa a lusthaus srdce, o maturantu Jardovi Poutníkovi, který se prokousává povinnou literaturou a zároveň kriticky zkoumá současný svět. Následovala trojice aktovek polských autorů pod názvem Trosečníci v režii Rudolfa Hrušínského, alegorická komedie Filozof a blázen Jerzyho Broszkiewicze, satirická hra Drak je drak z repertoáru Večerního Brna, vše ukončil 2. Rokokokoktejl s Waldemarem Matuškou, Karlem Štědrým a Evou Pilarovou. Kritika charakterizovala repertoár Rokoka jako eklektický a kolísavý.

    Rok 1964 byl opět ve znamení proměn, přišel dirigent Václav Hybš, do Semaforu odešla Eva Pilarová a na její místo byla angažována z plzeňské Alfy mladá Marta Kubišová. Štěstím bylo, že Rokoko mělo autora hitů Jana Schneidera (mj. Nebeskej kovboj a Růže z Texasu). V dalším roce Vostřel angažoval Václava Neckáře a mladičkou, ještě nezletilou Helenu Vondráčkovou. Geniální ředitelský čich Darka Vostřela stál na počátku krátké, leč slavné éry pěvecké trojice Golden Kids.

    Padesát let po otevření Rokoka a třicet let od zdejší premiéry Balady z hadrů, kterou v Rokoku uvedli V+W v rámci Spoutaného divadla, tu uvedli její aktualizovanou podobu. Nové písničky opatřili Zdeněk Borovec a Jan Schneider, postavy Voskovce a Wericha pochopitelně zastali Šašek a Vostřel. Waldemar Matuška v roli básníka Françoise Villona prokázal, že má nejen pěvecký, ale i herecký talent. A poprvé se tu objevil i nově angažovaný komik Milan Neděla. Upozornil na sebe víc v následujícím Čekání na slávu jako typicky český pan Nováček, marně a líně čekající na slávu. Ale i tato hra byla napsána především pro stále populárnější trojici Kubišová–Vondráčková–Neckář, zazněly v ní hity jako Hříbě nebo Nepiš dál. Hrála nově angažovaná skupina Mefisto. Dalším titulem byla v roce 1967 francouzská komedie Leonarde, tys nám dal, parodie o snaze odvrátit přeměnu divadla v garáže. Znovu zaujaly původní písničky, humor a improvizace. Holdem stále populárnějšímu vousatému zpěvákovi pak bylo Osm lásek aneb Recitál Waldemara Matušky. Eduard Krečmar a Pavel Vrba pro něj záhy napsali Listy důvěrné (dopisy mladých, prokládané původními songy), v nichž spoluúčinkovalo nově angažované duo Irena a Olga – a Waldemar Matuška poznal Olgu Blechovou, která s ním později emigrovala a zůstala jeho ženou až do zpěvákovy smrti.

    V sezonách 1966/1967 a 1967/1968 popularita Vostřelova Rokoka vrcholí coby místo zrodu hitů. Ani tohle nebyla náhoda, ale, řekněme, šťastná shoda okolností. Vostřel totiž spolupracoval s Josefem Vobrubou, dirigentem Tanečního orchestru Československého rozhlasu, a s Jaromírem Vaštou z Československé televize. I díky těmto známostem se zpěváci a komici z Rokoka stali protagonisty rozhlasového pořadu Páté přes deváté a televizní relace Vysílá studio A. Vrchol popularity znamenal televizní seriálu Píseň pro Rudolfa III., kde hrál Darek Vostřel řezníka Rudolfa, v jehož snech se objevovaly nové písně a všechny hvězdy tehdejší pop-music (z nichž většina prošla Rokokem).

    Balada z hadrů

    Waldemar Matuška ve hře V+W: Balada z hadrů (režie: J. Novotný, 1965) FOTO B. BAROMYKIN in 100 let Divadlo Rokoko, MDP 2015

    Uzavření Rokoka

    Od roku 1967 hrozilo zavření divadla z bezpečnostních důvodů, rekonstrukce byla naplánována na rok 1969. V roce 1968 se ještě stihlo několik premiér. Dvorní autor Jiří Sup napsal hru Kat a jeho mydlář a vznikl také muzikál Zdeňka Petra, Jaroslava Dietla a Ivo Fischera na motivy novely Aloise Jiráska Filozofská historie, který režíroval Rudolf Vedral. V prvním obsazení se ještě objevilo slavné trio, nicméně Golden Kids se už vydali především na koncertní pódia – v dubnu 1968 zpívali v pařížské Olympii a na podzim téhož roku z Rokoka odešli. Poté odešel Waldemar Matuška a kapela Mefisto.

    Darku Vostřelovi se podařilo angažovat ještě jednu sérii kvalitních zpěváků: Karla Hálu, Jitku Zelenkovou, Valérii Čižmárovou, Pavlínu Filipovskou, Laďku Kozderkovou, Karla Bláhu, Aleše Ulma a sourozence Ulrychovy. Odcházejícího Václava Hybše nahradila skupina Olympik.

    V době rekonstrukce Rokoka našel soubor náhradní útočiště na Žofíně. Uvedl zde nepříliš úspěšný Rajský ostrov, jinak se program zaměřil především na recitály jednotlivých zpěváků. V září 1970 se soubor po téměř dvou letech vrátil do Rokoka a zkušebně obnovil provoz premiérou hry Jiřího Bednáře Muž, který přišel do jiného stavu. Oficiálně se zahajovalo až 1. října 1970 komorním muzikálem Pan Pickwick v režii Jiřího Nesvadby. V titulní roli Darek Vostřel. V roce 1971 soubor zavzpomínal na někdejší zdejší hvězdu Vlastu Buriana a uvedl komedii U pokladny stál. Novou revui napsal pro divadlo zase Jiří Bednář pod názvem Hrdina nemá milovat. V té době se novou posilou stal Jiří Korn. Diváky příjemně překvapil vánoční dárek v podobě Betléma mistra Šaška, k němuž Jiří Šašek vytvořil vtipnou nápaditou výpravu.

    Pokračovaly koncerty a recitály: Nepůjdeme do kláštera sourozenců Ulrychových a Jitky Zelenkové, Houpací křeslo Pavlíny Filipovské, Olympic 1973, Václav Neckář 73 a Dlouho, dlouho spím Petra Spáleného. Odklon od satiricko-kabaretní tradice byl v době počínající normalizace logický.

    Ředitel Darek Vostřel byl režimu stále nepohodlnější. V takové době se posílají do divadla kontroly. A samozřejmě v Rokoku našly nedostatky v hospodaření, které způsobili řadoví zaměstnanci, ale Vostřel jako grand vzal vše na sebe. Nabídl rezignaci. K 31. prosinci 1971 byl odvolán a na jeho místo byl dosazen Vladimír Vodička, pověřený faktickou likvidací souboru, který měla nahradit stagiona. Třicátého června 1974 byl soubor definitivně rozpuštěn a prostory Rokoka převzala začátkem roku 1975 Městská divadla pražská. (Pokračování příště)


    Komentáře k článku: Jak šel čas v Rokoku III

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,