Divadelní noviny Aktuální vydání 19/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

19/2019

ročník 28
12. 11.–25. 11. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Jak pojmenovat nic, kterým blbneme

    Skupina Láhor Soundsystem a její zmenšená akustická podoba Rádio Ivo je umělecké seskupení, jež své hry tvoří zásadně improvizační metodou. Dosáhli v tom takové suverenity, že jejich inscenace vyvolávají otázku, zda by nestálo zato text po čase fixovat a hrát jako běžnou inscenaci pevného dramatického tvaru. Anebo zfilmovat…

    Láhor Soundsystem začíná natáčet aneb adoptovaní se sjíždějí. Snímek Artcam Film Distribution

    Jejich způsobem tvorby rozhodně vzniká řada originálních dramat s dobře vystavěnými situacemi, s rozvíjejícím se dějem a množstvím promluv tak pádných, že postupně v kruzích příznivců Láhoru kolují jako obecně sdílené „hlášky“. Na otázku, proč improvizují, může být několik odpovědí, sami odpovídají tak, že mnohočlenný soubor z různých konců republiky by se prostě ke zkouškám nesešel. To ale není celá pravda – ta improvizace má své vnitřní důvody, které shledávám v požadavku tvůrčí pohotovosti v každém okamžiku, v autentickém divadelním zpracování situací, stokrát opotřebovaných mainstreamovým dramatickým (nejen divadelním, ale zejména televizním a filmovým) provozem. Kdyby se taková hra zapsala, vplyne do toho provozu jako jeho součást.

    Nic proti ničemu

    je filmová verze jejich původně jevištní improvizované hry z roku 2007. Láhor Soundsystem má zvláštní „nos“ pro vymýšlení základních situací, jejichž témata bere z životní zkušenosti své generace lidí kolem třiceti let, přičemž k té zkušenosti patří zejména bezradnost a rozpor mezi úmysly a skutky.

    Johana a Radek chtějí zjistit, jaké to je adoptovat dítě... Snímek Artcam Film Distribution

    Výchozí situací filmu je sraz adoptovaných lidí v kempu Jordán. Navzájem se ale znají jenom z internetu, kde vystupují pod přezdívkami (niky), takže vlastně ani skutečně adoptovaní být nemusejí. Řada z nich také není a na sraz přijíždí s různými úmysly: napsat článek pro ženský časopis, okouknout, co je to za lidi, protože sami uvažují o adopci, být s manželem a podobně. V tomto smyslu by mohla pokračovat dobře udělaná komedie s propracovanými „hereckými výkony“, v níž by jednotlivé motivy byly dotaženy a propojeny. Dobře bychom se bavili tím, že manželé, kteří přijíždějí na sraz, si předem pořádně neprohlédli chat, nenapadlo je, že se přítomní budou hlásit svými „niky“ a horečně pro sebe musejí najít přezdívku. Muž (profesí učitel) si nešťastně a narychlo přisvojí přezdívku, za níž se skrývá pedofilní účastník chatu (ale musíme mít pořád na zřeteli, že to klidně může být i někdo, kdo si na pedofila jenom hraje, protože chat je vlastně anonymní). Je pak šokován tím, že se s ním nikdo nebaví a všichni se odtahují, až na internetu zjistí, co to učinil a rozhodne se – i kvůli své ženě, která se do společnosti také zapojí – roli dohrát. V improvizovaném filmu je Radek Rubáš postavou tragikomickou, jeho dobrá vůle se sváří s přijatou otřesnou rolí a výsledkem je nešťastné „zírání“ a doslova tělesně nesnesitelné „pobývání v prostoru“, odkud by bylo nejrozumnější prostě odejít.

    Opravdu se chováš jako idiot…

    Organizátor celé akce Marián (Moštík) se svojí ženou Martou (kterou bůhvíproč všichni milují) reprezentuje stále se rozšiřující skupinu těch, kteří zakládají občanská sdružení, aby mohli žádat o granty, a tím se nějak uživili. Marián je navenek slušný, ve skutečnosti neomalený organizátor všeho a všech. Dojemná je scéna, kdy si v posteli stěžuje své ženě (Marta Pilařová), že se mu nedaří, i když to myslí dobře, a ona mu láskyplně sděluje, že se „opravdu chová jako idiot“. Film rozvíjí i příběh osudové zamilované posedlosti v postavě Jirky (Jiří Najvert), který se z minulosti zná s Martou a pronásleduje ji svou láskou. Nakonec se pozornost soustředí právě na tuto postavu, která prchá i se sponzorským darem a klíči od auta pronásledována mlčenlivým členem společnosti Zdeňkem, s nímž je v rámci zápletkové „komedie omylů“ zaměňován. Ten ho ovšem sleduje proto, aby ho jako přítel uchránil od průšvihu a přiměl ho k vrácení šeku a klíčů (to se po několikahodinovém běhu, kdy Zdeněk má Jirku nadohled, ale není schopen zrychlit do té míry, aby ho dohnal, stane).

    Zdeněk právě dohnal Jiřího. Snímek Artcam Film Distribution

    Myšlenky občanského sdružení se chytí právník, adoptovaný do “dobré rodiny“ už v kojeneckém věku, spokojený, úspěšný, absolutně konformní člověk, který evidentně postrádá jakýkoli smysl pro svou profesi i existenci, aniž si to ovšem uvědomuje. Redaktorka časopisu Katka (Kamila Davidová) je protivná, nezajímavá žena, která do svého časopisu píše zkušené a světaznalé rady (rubrika Milé dámy!). Podivuhodnou femme fatal je Marta, která nenápadně a žensky rafinovaně rozeštvává společnost (v níž ostatně nemá být, není adoptovaná, ale jejíž přítomnost Marian prezentuje jako samozřejmou, protože je to „jeho žena“). I ona je v podstatě tuctová, nezajímavá a jako objekt vášnivé posedlosti směšná.

    Bez konce…

    Všechna tato schémata, rozehraná v dobře udělaném a obsazeném filmu (nejlépe v produkci České televize) by dala na efemérní komedii. Zde je ale divák vystaven jinému zážitku – jednotliví (ne)herci hrají postavy, které si sami vymysleli, v jejich provedení jsou tato klišé „příběhů ze současnosti“ směšná i smutná zároveň. Způsob herectví, volná dramaturgie v podstatě nahodile za sebou řazených situací, v nichž další plány vznikají bez režie, váznoucí rytmus, způsobený tím, že situace se dohrává svou vlastní dynamikou, kterou by šlo změnit a zpřesnit pouze pečlivým nazkoušením, to vše vytváří komentář nad podobnými příběhy, které nás v televizi, na divadle i ve filmu obklopují. Vtip celého přístupu spočívá ale v tom, že současně vzniká věrohodné původní dílo.

    Hlavní iniciátor a autor snímku Petr Marek. Snímek Artcam Film Distribution

    Kameraman a režisér Petr Marek – jindy hlavní postava – tentokrát hraje jen epizodní roli. Jeho kamera se zaobírá detaily podzimního kempu ve Středohoří – vyschlým bazénem, nesmyslným zábradlím, svařeným z lešenářských trubek do podivné šikmo skosené estetiky, rozpadajícími se skříňkami v interiéru, kotelnou, schody, nehostinnou společenskou místností. V závěrečné scéně dlouhého běhu po obzoru se také rozhlédne po krajině: nedaleko za podzimními poli a homolemi sopečných kopců vidíme světla velkých měst. Skupina adoptovaných odjíždí, je ponechána svému osudu, kamera ji opouští a soustředí se jen na dva muže poklusávající a pokulhávající na obzoru.

    Jízlivou ironii pohledu na zachycované příběhy podtrhuje požívaná muzika. Ačkoliv někteří z herců i režisér a kameraman Petr Marek sám jsou aktivnímu hudebníky, ve filmu používají hudbu barokní, čímž exponují další klišé zvané „filmová hudba“. Barokní nástroje vytvářejí dramatické nálady, evokují věčnost, metafyzické sdělení – ale ve filmu samotném o nic takového nejde…

    Něco proti něčemu

    Česká filmová nová vlna šedesátých let se obracela k nehercům, aby podtrhla skutečný život v kontrastu ke konzumnímu (v našem případě socialistickému) kýči. Petr Marek a Láhor Soundsystem improvizují, aby pojmenovali současný televizně městský ne-život spočívající na umělém mediálním polštáři, který lidský život rozmělní do pseudotémat, na něž má pohotově své návody.

    Nevím a nemohu posoudit, jak takové sdělení vnímají diváci, kteří nejsou obeznámeni s divadelní tvorbou Láhoru. Řekla bych, že film poskytuje řadu stop a indicií k tomu, aby divák skutečnou podstatu mohl odhalit – nedohrané situace, příběhy „za vlasy přitažené“, jednorozměrné herectví, hudba. Na festivalu Fresh Film 2011 snímek žádné ocenění nezískal. Hodnocení v internetové diskusi kolem karlovarského festivalu, kde měl snímek premiéru, jsem zaznamenala úplně rozdílná. Tak nevím… Čím jsem si ale jistá je, že film Nic proti ničemu je rozhodně „něčím proti něčemu“. Jen je těžké to „něco“, co nám zamořuje životy, pojmenovat, a tudíž i pojmenovat to „nic“, kterým blbneme.


    Komentáře k článku: Jak pojmenovat nic, kterým blbneme

    1. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Doporučuju zhlédnout všem,
      koho zajímají divadelní projekty Petra Marka, především Láhor Soundsystem. Ač – jak Petr Marek řekl na dnešním uvedení filmu v kině Atlas v Praze – byl filmový scénář oproti improvizovaným divadelním projektům fixovaný, je to stále jeden a tentýž přístup a poetika. Ve filmu však fungují jiné okamžiky a jiná místa. Vynikající je zvuková a hudební stránka, stylově funkční je ruční kamera, obohacující jsou prostřihy do éteru, příjemné je konečně jakž takž ukočírované „formanovské“ ne-herectví všech (pro mne je největší star Zdeněk Hudeček).
      Co však člověk (nebo aspoň já) na divadle promine nebo si dokonce užívá, ale ve filmu z toho úpí, je věrohodnost, respektive nevěrohodnost konkrétních situací. Těžko by byli účastníci tak naivní, aby (si) věřili své niky, těžko by se záměny postav tak snadno a tak dlouho v reálu udržely, těžko by správce budovy pustil tak snadno hosta do kotelny. Na jedné straně tak film působí jako svého druhu syrově civilní, až paradokumentární (Marek jej nazval punkovým), na druhou se snaží budovat dramaturgickou, příběhovou a dokonce údajně i textovou (dialogovou) linii jak celku tak jednotlivých postav. V tu chvíli jsou v něm ale některé figury navíc (nic by se nestalo, ba naopak, kdyby charaktery hrané Patrikem Hronkem a Petrem Markem byli postavou jednou), některým výrazně chybí uzavření jejich příběhu (Johana s Radkem, Katka), mnohé situace jsou vágní, bez dramatického napětí, humor „tahají“ z paty (a že to trvá!). Jistě – je to režisérův záměr, ale… Myslím, že Marek a jeho tým měli vymyslet všem nějaký – aspoň malý – osobní „příběh“ včetně pointy na úkor zbytečně přehnané slovní a situační plácavosti (příjezd, vzájemné představování, spor o Mariánův projekt), rytmické monotónnosti, „rozbředlosti“ mnoha scén. A logičtěji propojit některé situace s dějem (Když byla zachycena snídaně, proč nebyl večer? Závěrečný výlet jako by spadl s nebe, Mariánovo prohlášení postrádá oporu v předchozím dění, Zdeňkova zoologická poznámka nemá výraznou logiku – jako by Marek potřeboval film rychle zakončit). Na divadle by mu stačila na zakončení minuta (vzpomněl jsem si na frašky Feaudeaua, Wilda apod.), ve filmu mu nestačí ani závěrečných deset.
      Četl jsem diskuse nad filmem na netu – všechny sledují jen filmovou stránku projektu (Petr Marek – český Lars von Trier). Opomíjejí však divadelní zdroje snímku. Docela by mě zajímalo, kdyby se ozval i nějaký fanoušek/znalec/oponent ze strany divadelníků. Text Aleny Zemančíkové k tomu vybízí.

      03.10.2011 (23.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Ptáš se předčasně, milý Vladimíre, když jde film do distribuce až 13. října (vůbec to je takový nešvar české filmové kritiky zveřejňovat v tisku recenze filmů ještě před jejich distribučním nasazením).

      04.10.2011 (10.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Máš recht, Martine,
      taky jsem byl (a jsem furt) na rozpacích, kdy o tomto filmu a filmech obecně psát. Většinou nám v DN bývá vyčítán opak (a někteří filmoví kritici k nám proto něchtějí psát – nedostanou se do diskuse nad daným filmem, neb ta už „proběhla“). Markův snímek již byl na mnoha artových festivalech – na MFF KV v sekci Na Východ od Západu, na Fresh Filmu, nedávno na Ostrava kamera Oko – a čile se o něm na netu diskutuje, tak mi přišlo, že oficiální premiérové uvedení (což bylo včera v kině Atlas) je vhodná příležitost a příhodný čas. Film je na tom trochu jinak než divadlo, po distribučním uvedení (v tomto případě 13. října) vesměs rychle kiny prosviští a v podstatě zmizí. Proto jsou asi kritici nuceni na filmy upozorňovat ještě před jejich uvedením do kin, byť jistě vždy v maximální možné blízkosti (pokud nejde o referát z festivalu). Divák chce být vesměs informován „dopředu“ a na základě toho se rozhodnout, zda na daný snímek jít. V DN je to umocněno i tím, že o filmu se tam píše jednou měsíčně (občíslo), tedy další možnost byla až v DN 18, které vyjdou 1. listopadu.
      Je ovšem jasný, že pořádná diskuse nad filmem může vzniknout až poté, co jej může vidět kdokoli. Tak Tě – a snad i další – aspoň upozorňuju, že takový snímek bude a že je zde možnost o něm v průběhu dalších týdnů i měsíců diskutovat.

      04.10.2011 (15.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,