Divadelní noviny Aktuální vydání 7/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

7/2024

ročník 33
2. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Kritika

    Jak nehrát o smrti

    Divadlo X10 uvedlo na podzim minulého roku inscenaci s tajemným názvem Workshopy smrti. Ten odkazuje ke stejnojmenné knize představitelky polské reportážní školy Katarzyny Boni, která režisérovi Štěpánu Gajdošovi a celému kolektivu posloužila jako inspirační zdroj. Autorčin debut Ganbare! Workshopy smrti vyšel roku 2016, v češtině ho vydalo nakladatelství reportážní literatury Absynt. Polská spisovatelka se vydala do Japonska, kde roku 2011 došlo k několika katastrofám: zemětřesení, tsunami a havárii v jaderné elektrárně ve Fukušimě. Boni zpracovala především to, jak se přeživší a celá země vypořádávají s traumatem. O zmíněných událostech se ale diváci z pražské inscenace téměř nic nedozvědí.

    Tvůrci se pokusili modelovou situaci, k níž došlo mimo náš kulturní prostor, zřejmě využít k zobrazení univerzálních témat, jako je vypořádávání se se smrtí a přijímání zpráv o katastrofách. Zároveň se zaměřili na omezenou schopnost divadelního média takové informace předávat. S odkazem na teorii herectví Declana Donnellana naznačují, že smrt nelze zahrát, ale pouze předstírat, což je pro předání závažných zpráv nedostatečné. Ve Workshopech smrti se zároveň značně pracuje s japonskými reáliemi, takže nakonec není vůbec jasné, co má být pro samotné tvůrce, potažmo pro jejich diváky zásadním sdělením.

    V zemi vycházejícího slunce se ocitneme hned se začátkem představení, když Antonie Rašilovová sedící v kroužku mezi diváky zapálí svíčku a připomene japonský zvyk vyprávění strašidelných příběhů. Japonská kultura se pak vrací třeba v motivu godzilly (jako personifikace bezdůvodného zabíjení). Nakonec ale není tak podstatné, v jakém konkrétním moři se jeden pozůstalý potápí a hledá kostry svých blízkých a do jakých budov v jakém městě prchají lidé před tsunami. Stejně si jde představit útěk před lávou na Islandu nebo skrývání při zvucích sirén v bombardovaném Kyjevě…

    Foto: Patrik Borecký

    Tvůrci položili důraz na princip workshopu nejen rozsazením diváků do kruhu. Pětice herců má roli bezejmenných mluvčích s různými přístupy ke smrti. Někdy působí jako vypravěči, někdy jako postavy s vlastním příběhem. Mezi polohami přepínají přirozeně, problémem je, že lze těžko najít klíč, proč a kdy k proměně dochází. Obchodník se smrtí, možná majitel pohřební služby v podání Hynka Chmelaře rýžuje na prodeji zápisníků s přesným návodem postupu po vašem skonu. Rašilovová ztělesňuje ženu, která slyší hlasy mrtvých. Nešťastník Vojtěcha Hrabáka se potápí, aby našel kosti utonulých během tsunami. Matěj Šíma se zase objevuje v roli jedince, jenž vidí umírání na každém kroku. A figura Václava Marholda má být asi hercem, který smrt z principu nedokáže zosobnit. Postavy nejsou nijak motivicky propojené, střídají se ve více či méně stand-upových výstupech, jen málo spolu interagují a stávají se tak spíš náhodnými účastníky workshopu, asi stejně jako my diváci (i když i naše role je nejednoznačná).

    Foto: Patrik Borecký

    Formu workshopu nejvíc naplňují výstupy Matěje Šímy. Hned v úvodu si vymění místo s divačkou, protože kvůli svým zkušenostem dělí prostor na zelené (bezpečné) a červené (nebezpečné) zóny. Na původním místě by na něj mohly spadnout reflektory. A mohl by se umačkat v nouzovém východě. V polovině představení nás v rámci jakési performativní přednášky učí, jak se chovat během izolace – to se zřejmě ocitáme ve fázi úniku radiace z vybuchlé Fukušimy. Jeden divák si vyrobí záchrannou vestu z PET lahví přišroubovaných pod tričko. Dozvíme se, jak vyrobit přenosný záchod a ústní vodu (ze soli, ale pozor, solný roztok se nesmí polykat, sůl dehydratuje, což není žádoucí). A věděli jste, že žlutá barva hřeje? Asi proto se ve Workshopech smrti objevují do žluta laděné kostýmy i rekvizity, plážový míč, pytle na odpadky. Barva evokuje příjemné léto a pláž a vytváří dojem pohody, která se ale může rychle změnit v boj o přežití.

    Šímou podávané informace, využitelné i v běžném životě, mi utkvěly jako nejsrozumitelnější část celé jinak velice těžko pochopitelné inscenace. Nejhůře rozklíčovatelné výstupy odkazují k divadelní motivické linii. Performeři se k ní vyjadřují spíš slovně než jevištní akcí a ptají se: Jak můžeme hrát o smrti, když je tak moc opravdová a zcela nevědomá, takže ji nemáme jak uchopit? I když se herec a postava propojí až na dřeň, umřít společně nemohou (anebo mohou, ale jeden z nich většinou nechce). V závislosti na tomto tvrzení se tvůrci občas ironicky shazují na úroveň divadelníků, kteří se o realismus snaží, ale nedaří se jim. Třeba, když z břicha zmíněné godzilly vypadne po výstřelu pistolí něco jako marmeláda. Zároveň ale celkem neopodstatněně vytvářejí situace jedna ku jedné a předchozí tvrzení o nereálnosti divadla tím vyvracejí.

    Foto: Patrik Borecký

    Příkladem takové nejednoznačnosti a dvou krajních divadelních poloh může být postava Rašilovové. Ta slyší hlasy mrtvých a šílí z toho až k pokusům o sebevraždu. Jenomže je zároveň herečka, a tak ji umělá pistole a zvuky ran z reproduktorů, zasouvací nůž, ani láhev z falešného skla nezabijí. Odevzdaně si tedy lehne na stůl, který je součástí kruhu diváků, a přikryje se prostěradlem. Chmelař k ní potom přistoupí a asi sedm minut jí za naprostého ticha prohmatává končetiny, očišťuje ji vodou, svléká a převléká do pohřebního roucha. Po několika následujících scénách se ale údajná mrtvola zvedne a prohlásí, že stejně není mrtvá. Zpráva je sice jasná (na divadle se nejde zabít), ale přesto nesrozumitelná – proč nám to tak vehementně tvrdíte?

    Jakousi zprávu tvůrců směrem k publiku se mi daří dohledat až skrze zpětný pohled na text Katarzyny Boni a poměrně obsáhlý program sympaticky dostupný na webových stránkách divadla. Naše společnost se může tvářit, že se jí smrt netýká, začíná být vůči zprávám o ní imunní, jako by se nacházela v situaci vlastní Japonsku roku 2011. A když se v našem relativně bezpečném prostoru o těchto tématech snažíme hrát divadlo, nikdy nás dostatečně nezasáhne, protože performativní umění nedisponuje adekvátními prostředky. Jenomže v samotné inscenaci se tato témata utápějí podobně jako kosti pod pískem, jejž rozviřuje Hrabákova postava potápěčskými ploutvemi. Pokud tvůrci chtěli prostřednictvím zvolené reportážní literatury vytvořit padnoucí metaforu pro dnešní dobu, museli by předloze více důvěřovat a použít ji ve větším rozsahu. Otázka, jak (a jestli) v současnosti vůbec hrát divadlo, zase nepotřebuje textový základ zasazující dění do téměř neznámého prostředí. Kvůli exotickému kontextu pak navíc není jasné, kdy se mluví o tsunami, zemětřesení, radioaktivních látkách nebo japonském filmu s obřím ještěrem.

    ///

    Divadlo X10, Praha – Boni, Gajdoš, Novotný a kol.: Workshopy smrti. Autorka předlohy Katarzyna Boni, překlad Michael Alexa, režie Štěpán Gajdoš, dramaturgie Ondřej Novotný, výprava Ondra Menoušek, hudba Ian Mikyska. Premiéra 27. října 2023 (psáno z reprízy 6. února 2024).


    Komentáře k článku: Jak nehrát o smrti

    1. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Byl jsem
      – podobně jako Natálie Bulvasová a navíc jako předlohy neznalý – během představení i po něm zmaten, co vlastně chtějí tvůrci svou inscenací říct. Zaujala mne – a vnímám ji – spíše jako práci se specifickou dialogickou divadelní formou. Spíš než workshop bych výsledný tvar – a vlastně i obsah – nazval psychoterapeutickým sezením. Diváci jsou rozsazeni kolem prázdného prostoru, do nějž jako pacienti „posedlí“ sebevraždou/smrtí vcházejí herci (spoluúčastníci sezení) a sdělují své příběhy, své fóbie. Někdy mluví i sedíce přímo mezi diváky, občas se obracejí na své sousedy. Především Václav Marhold je jako by postižený svým – a jen svým – osobním problémem, který se mu jako by nedaří nikomu sdělit a on neodbytně hledá někoho, s kým by jej sdílel.
      Tímto rozevřením hracího prostoru na celý sál, zrušením rozdělení na jeviště a hlediště, a to i zvukově (když některý z herců odejde z centra dění, záhy jej slyšíme odkudsi zpoza sálu) a vytvářením situace psychoterapeutické seance vzniká velmi intimní atmosféra, která je už téměř na hranici divadla směrem ke konkrétní seanci. Tento tvůrčí záměr velmi oceňuju, ale – zdá se mi – autoři nedocenili potřebu srozumitelnosti a věrohodnosti (a to i když jde o bizarní vnímání světa některými postavami) jednotlivých příběhů a nutnost možná až fanatické apelativnosti jejich podávání jednotlivými herci, kteří by měli být ještě víc herecky rozdílní, než jsou (zde bych jako pravzor vzal Formanův Přelet kukaččího hnízda a pacienty v něm). Někdy herci příliš „hrají“ divadlo (Vojtěch Hrabák), někdy jsou málo svým stavem „posedlí“ a působí nejistě, nevěrohodně (Antonie Rašilovová), jindy jsou až příliš komediální (Matěj Šíma). Na jeho obranu však musím říct, že právě on je asi nejvíc autentický (posedlý svými fóbiemi) a dokáže vtáhnout diváka do tématu psychoterapeutického sezení. Někdy jsem měl chuť s ním diskutovat či přidat vlastní postřeh či postoj.
      A jsem u úlohy diváka. Myslím, že zvolená forma vyžaduje jejich daleko větší ataktování a zapojení. A to i za cenu nejistých situací, které by tak vznikaly. Obdobně například zapojila diváky režisérka Daniela Špinar v úvodu inscenace Vodní hladina: Rusalka ve Vile Štvanice. Myslím, že právě takový přístup – aspoň v některých fázích (ale možná pořád) – ke zvolené formě patří. Proč jinak sedíme coby diváci v kruhu?! Z tohoto důvodu se mi jako nejvhodnější herecký přístup zdál Marholdův. A pak také Hynka Chmelaře, který v rámci dění působí jako psychoterapeut celého tohoto sezení. Tato i další inscenace dokazují, že v X10 působí dnes výrazný herecký soubor, který si může troufnout i na takovouto experimentující formu.
      Nicméně – a vracím se na začátek a souhlasím s autorkou této recenze – obsahově je inscenace roztříštěná a není jasné, o co tvůrcům – vyjma ozkoušení si nezvyklé formy – vlastně šlo. Pokud se chtěli vážně zamyslet nad univerzálními otázkami života a smrti, vypustili příliš témat, která jsou s ní neoddělitelně spojená (smysl života jako takový, úvahy, co bude po smrti apod.).

      21.02.2024 (20.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,