Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Ibsen na půli cesty

    Co se týče umění, cílím svůj výběr převážně na současnou produkci. Jako kurátorka výtvarných výstav spolupracuji s nastupující generací umělců, čtu knihy z per současných spisovatelů, a z divadelních her si také raději vybírám ty, v nichž rezonuje dnešní zeitgeist. Rozhodně to není neúctou k velikánům světového umění, kteří napsali historii svých oborů, to ani náhodou. Ale oni si ji už napsali, a teď mám touhu to, jak se píše ten kousíček historie, v níž se nacházím já, sledovat z první řady. A třeba se i někde maličko podílet – ať už třeba jen zakoupením vstupenky, knížky nebo cédéčka a vysláním oběživa vstříc těm, kteří tvoří TEĎ, TADY a PRO NÁS (všechny e-viry na piráty a černé stahovače těžce vydřených kulturních statků!).

    Nicméně tentokrát jsem si řekla, že bych neměla rezignovat ani na sebevzdělávání a že je načase navštívit nějakou tu klasiku. A ponouklo mě k tomu i to, že ve Vinohradském divadle uvedli Rosmersholm – tady pod názvem Rebeka – Henrika Ibsena, a bonusem k tomu v něm hlavní roli hraje Dagmar Veškrnová-Havlová.

    Tak jsem se hezky oděla, do saka navlékla i muže, a s pompou jsme vyrazili. Hra byla bezvadná, se vším všudy. Vybroušenému vzorci dramatu a psychologicky prokresleným postavám jednajícím uprostřed krásně navržené scénografie vdechli život skvělí herci a herečky, o jejichž prvotřídních výkonech netřeba pochybovat. Zážitek na sobotní večer jako dělaný.

    Cosi mě na něm ale cestou domů iritovalo. Něco tam chybělo nebo naopak přebývalo, něco zkrátka nesedlo, jak by optimálně mělo. Užíralo mě to pěkných pár dní, než jsem si to formulovala – hromy a blesky nad naším domem, protože být jen tak nějak lehce nespokojená a nevědět přesně s čím, to mě berou všichni čerti!

    Můj muž se sice snažil nějak to téma vyvětrat a přicházel s teoriemi, že to bylo tou vzájemnou nevyvážeností postav, že mě mátlo, že lepou dívku, které zrovna minul ten pravý čas na vdávání, hraje zralá žena, nebo že přelévání politických sil v Norsku na přelomu 19. a 20. století je tématem dnešnímu divákovi poměrně vzdáleným, ale v tom to nebylo. V té hře se dalo totiž najít mnohem víc univerzálních věcí aktuálních i pro současného diváka. Třeba problém křehkosti přátelských vztahů bortících se pod tíhou rozdílných politických názorů. Problém společensky nevhodného svazku, veřejného mínění, umění manipulace. Nebo problém sžírajícího svědomí a neschopnosti odpustit sobě samému. Jenže to, co plodilo moje rozpaky, spočívalo v něčem jiném.

    Bylo to v tom, jak se autoři inscenace snažili přiblížit hru současnému divákovi. Někde mu popošli vstříc, jinde ale zůstali na Ibsenových pozicích, čili v době před víc než sto lety, a tím mu prožití hry paradoxně ztížili. Takže zatímco jsou aktéři oblečeni do současných oděvů (takové sukně, jako má hlavní hrdinka, bych taky chtěla nosit!) a pohybují se v interiéru à la 30. léta, vyjadřují se jako osoby podléhající konvencím konce 19. století, jakými byla třeba společenská závislost žen na mužích nebo ostuda po přiznání ztráty víry v Boha. A komentují to jazykem sice aktualizovaným, nicméně rozpíjejícím se do abstraktních dialogů, které jsou pro současného diváka někdy matoucí – a zoufale nudné.

    Nakusuji tu spornou otázku, nakolik se přizpůsobovat původní předloze, a jak daleko vyjít naproti současnému divákovi v případě nového uvedení. No, já v tom mám po zhlédnutí Rebeky (a ta jistě v rámci této otázky nepatří ke zlým příkladům) jasno. Buď vyjít jen o krůček a neochudit hru o dobové jazykové a materiální reálie a tím i o atmosféru, anebo mu přímo vyběhnout do náručí a aktualizacemi rázně zasáhnout i do jednotlivých scén a dialogů.

    Protože ve své době měly Ibsenovy hry koule, které dnešní divák, poučený Freudovou psychoanalýzou a zážitkem dovršené emancipace žen, může právě v té podobě „na půli cesty“ velmi lehce pokládat za neoprávněné. A takové zúčtování sama jako autorka žádnému spisovateli ani dramatikovi nepřeji.


    Komentáře k článku: Ibsen na půli cesty

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,