Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hrubá

    Když se podívám dozadu, nevidím jen svůj stín, ale taky něco jiného, nového.

    Můj stín obklopuje ze všech stran hustý modrý kouř.

    Buď sním, anebo jsem až příliš živá.

    Mé sny jsou potvory, které nechtějí být uvázané na vodítku, i přesto, že se snažím držet je pod kontrolou, jako úplně všechno.

    Ano, já skutečně potřebuji mít všechno pod kontrolou a nechci být za žádných okolností ani v těch nejhlubších a nejšílenějších snech obnažená.

    Stát uprostřed jeviště a s hrůzou zjistit, že jsem nahá a všichni se mi nahlas smějí.

    Těžko dokážu identifikovat, jestli se smějí mému nahému tělu nebo mé nahé duši, protože oči nejsou tam kde obvykle.

    Navíc mě dusí až příliš mnoho modrého kouře.

    Rozcuchám se rozkuckáním, rozčílím se, rozbalím si rozinky a zhrozím se.

    Zkroutím se do kuličky jako ježek a pusa i nos se mi zasypou zdechlýma zeschlýma hroznama.

    Kulička se nepohne ani nerozkoulí. Je na stejném místě, ve stejné poloze, jen ty rozinky mi hrozivě odpadávají z nozder jako chlebové kuličky Báře Hrzánové ve Spiklencích.

    Jenže já žádnou slast necítím.

    Kde se ve mně bere ta hrubost?

    Jsem selka, kráčím k mrtvé krávě a snažím se vydojit poslední kapky mléka dřív, než začne tlít.

    Kde se ve mně bere ta hrubost?

    Jsem zvrácený komisař, chytám pod krkem zloděje a beru mu jeho lup.

    Kde se ve mně bere ta hrubost?

    Jsem matka, která s břitkým úsměvem sleduje své tonoucí dítě.

    Kde se ve mně bere ta hrubost?

    Jsem muž a znásilňuju ženu.

    Často se procházím kolem naší nemocnice a sleduju zajíce, kteří tam bydlí.

    Venku sedí paní na vozíku, má zlomené obě nohy a kouří.

    Za ní na lavičce sedí muž s ovázanou hlavou a baví se se svou matkou a kouří.

    V nemocnici mají bufet. Dám si kávu a dort.

    Potřebuji nutně udělat dobrý skutek. Vyběhnu z bufetu za paní na vozíku, jestli se nechce projet.

    Než stačí odpovědět, chytám se handicapovaných madel a vyjíždíme na Bílou horu.

    Paní nemluví, paní mumlá a já jí nerozumím, tak mluvím jen já.

    Dnes je překrásný den, je už totiž babí léto a to je nejlepší období. Je teplo, ale musíte mít svetr a lehkou šálu a všechno začíná zlátnout, jen se kolem sebe rozhlédněte. Můžete si také číst nebo si něco pustit, pořád je dlouho světlo.

    A víte, že mravenci mohou být zombies? Četla jsem, že existuje taková zvláštní houba, která je usmrtí, ale jejich těla žijí dál a ti mravenci běhají zmateně jak šílení po stromech a hrozivě se zakusují do listů. Přes mikroskop můžete vysledovat, jak ta houba roste z jejich zad a břich. Pokud můžou být zombies mravenci, může být zombie i člověk. To tam všechno říkali a já tomu věřím.

    No, a představte si, že Kim Čong Un zase zkoušel nějakou raketu a v Číně se konečně provalilo, že tam mají ty koncentráky. Vysledovali to skrze drony. Ty drony jsou ale dost zapeklitá věc, víte?

    Můžou sledovat úplně všechno, aniž byste si toho všimla, a brzy budou moct shazovat i bomby.

    Odvezla jsem mumlající paní zpátky. Nechala jsem ji u lavičky, oblékla jí svou lehkou šálu a na klín jí položila zajíce.

    Kde se ve mně bere ta hrubost?

    Ukrást si paní po mrtvici se zlomenýma nohama.

    Kde se ve mně bere ta hrubost?

    Být houbou uprostřed neživého mravenčího těla.

    Kde se ve mně bere ta hrubost?

    Sníst zaživa zajíce.

    Moc ráda si prohlížím fotografie cizích lidí.

    Dojímají mě fotky dětí s počítadlem a učebnicí.

    Malinké maminky zavěšené do svých synů v uniformách, kteří se nevrátí.

    Otec vedoucí svou dceru k oltáři.

    Dcera se ztrhanou tváří u stolu s otcem.

    Dcera se ztrhanou tváří vedoucí otce ke katafalku.

    Tucet bílých polštářů ve vzduchu.

    Děti držící se za ruce.

    Pes a pán.

    Pán a pes.

    Když mě obejmeš, ucuknu.

    Když mě pohladíš, zčervenám.

    Když mě udeříš, rozpláču se.

    Když mě raníš, odejdu.

    Chtěla bych se naučit plést a myslím to vážně.

    Já budu jedna jehlice, ty druhá a spolu si upleteme život podle našich představ.

    Já jsem hrubá, tak ty musíš být jemná, aby náš svetr nebyl nudný a nebyl zmuchlaný ve skříni, protože ho nikdo nebude chtít. Nakonec ho sežerou molové a zbytek skončí v popelnici. To přece nechceš. Tak buď prosím jemná, protože já jsem hrubá, a upleťme ten svetr tlustý, ať je tomu, kdo ho bude nosit, teplo, ať se cítí v bezpečí.

    Pak budeme v bezpečí i my a to přece chceš.


    Komentáře k článku: Hrubá

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,