Divadelní noviny > Blogy Festivaly
Hronovské poznámky 2012 (No. 5)
Někdy člověk v Hronově neví, kam dřív skočit: v jednu chvíli je třeba si vybrat mezi folkovým festivalem Zlaté slunce, koncertem kolegy Mikulky v kavárně Blanka a představením Geisslers Hofcomoedianten. Později zase proti sobě běží mohutný rockový koncert na náměstí, předváděčka etud ze semináře pantomimy vedeného Michalem Hechtem a diskuzní klub. A ještě později je výběr z několika sympatických občerstvoven. Nejdivnější na tom je zjištění, že – jak Vladimír Mikulka s uspokojením konstatoval – na každé z akcí je opravdu až výstředně mnoho lidí. A ač je ve vzduchu cítit narůstající únava, hronovský divák vytrvá. Má taky proč.
Těžko říct, je-li to náhoda nebo promyšlený tah festivalové dramaturgie, ale ve středečním programu se vedle sebe potkaly dvě inscenace, které neotřelým způsobem pracují se starými texty lidových loutkářů. A nadto se každá týká jednoho ze dvou nejvlivnějších mýtů novověké Evropy: Dona Juana a Fausta.
Geisslers Hofcomoedianten – Don Juan aneb Strašlivé hodování. FOTO Ivo Mičkal
Fausta uvádí Bažantova loutkářská družina Divadelního souboru J. J. Kolár při Tělovýchovné jednotě Sokol Poniklá, pod kterýmžto úchvatně pojmenovaným souborem se ve skutečnosti skrývá všeho všudy jeden muž: Tomáš Hájek. Tento muž ve dvaceti minutách přehrává legendu o Faustovi tak, jak ji viděli kočovní loutkáři – a sám může snadno být kočovným loutkářem moderní doby, neboť k představení potřebuje všeho všudy zásuvku a tmu. Pracuje totiž s meotarem, na jehož desce rozehrává zvláštní stínohru pomocí ohromného množství vypiplaných „kulis“ a „loutek“ z průsvitné fólie a papíru. Jistě: práce se zpětným projektorem není nic nevídaného, a ani k faustovskému tématu Hájek nic moc zvláštního nedodává. Za nadšené přijetí vděčí tomu, s jakou mírou invence a vtipu objevuje možnosti projektoru – a také za zcela svébytný herecký výkon, v němž se poněkud překvapivě potkává jistá míra hlasové stylizace se zvláštním způsobem podehrávání. Tleskalo se dlouho, nadšeně, a zcela právem.
Jak před svatbou (ne)zcyničtět
Zatímco scénář Hájkova Fausta zachovává linearitu, kauzalitu a vůbec všechno, co si tak člověk spojuje s vyprávěním příběhu, Geisslers Hofcomoedianten příběh loutkářského Dona Juana drolí s důsledností nikoliv nepodobnou nedělní HMYZácké Faidře. Na rozdíl od ní ale kolem juanovských ruin budují vlastní příběh: jejich Don Juan aneb Strašlivé hodování v režii Petra Haška vypráví o dívce Anežce, kterou těsně před svatbou přijedou do rodné východočeské vísky navštívit kamarádky provdané do všech koutů Evropy. Mezi klevetivými hovory o všem možném přijde řeč na telenovelu Don Juan, kterou všechny ženy nadšeně sledují – jen Anežka k jejich zděšení neví, která bije, protože do Čech seriál dosud nedorazil. („To je přesně ten důvod, proč jsem odsud vypadla,“ glosuje to jedna z žen.) V loutkářských minivstupech se začnou odehrávat výjevy z onoho „seriálu“ (fragmenty autentické stařičké loutkové hry, z níž inscenace vychází), které dohromady s vyprávěním o rodinných problémech všech kamarádek dokonale zkazí Anežce iluze o mužích.
Don Juan je nesmírně chytrým, zábavným divadlem, které velice poučeně pracuje s celou škálou výrazových prostředků, stylů a stylizací – v mých očích jeden z vrcholů loňské české divadlení sezóny. Viděl jsem ho při různých (vesměs festivalových) příležitostech už pětkrát, a i tak se stále bavil: ve složité struktuře inscenace je pořád co objevovat. Zároveň si člověk v šestnácté řadě Jiráskova divadla uvědomí jisté limity jejího hronovského představení: spousta drobných detailů, na nichž jsou zejména loutkářské pasáže vystavěné, prostě nemá šanci doletět (domovskou scénou souboru je komorní sál pražského divadla ABC a o málo větší barokní stodola na Kuksu), neotřelé vokální aranže východočeských lidových písní, které s pěvecky skvěle vybavenými herci připravil Matija Solce, znějí najednou jaksi placatě, a přesně natimovanému, rytmicky bohatému představení paradoxně tak trochu uškodilo i vřelé přijetí s četnými potlesky na otevřené scéně. Nic to ovšem nemění na kvalitách Haškovy inscenace – a ono přijetí skutečně mohutně vřelé bylo.
„Theaterspiel. Und was?“
Touto replikou ze samotné hry si svůj divácký zážitek z představení Baronka a služka v provedení souboru z německého Lörrachu pojmenovala produkční Tereza Sochová – a já mohutně souhlasím. Proti inscenaci režiséra českého původu Václava Špirita, který patří na Hronově k častým hostům (a proto sem nejspíš byla inscenace pozvána), vlastně nelze mnoho namítat: dvě schopné herečky hrají zcela kultivovaně, práce s živou hudbou (violoncello a akordeon) je dokonce výtečná. Jenže co si počít s Mackenzieho zbytečnou hrou, která vypráví prostinký příběh o tom, jak si vznešená paní baronka vychovala služku z divé ženy a dokonce se s ní spřátelila, když ji tvoří sled vesměs nenápaditých epizod, které onen příběh vesměs jen posouvají z bodu A do bodu B?
(Tento dojem, pravda, ještě podpořil překlad formou scénosledu, který každý divák obdržel – ze sledování představení se tak po jisté době stalo odškrtávání položek seznamu. Jednou z mála pozitivních věcí, které na textu shledávám, je tak vlastně jen to, že se hra vyznačuje natolik banálními dialogy – a tudíž omezenou slovní zásobou – že i já, maje dávno za sebou všeho všudy dva roky němčiny na základní škole, jsem bez větších potíží rozuměl.) Výsledkem je tak snadno stravitelný kousek, který by byl (vzdor výhradám k textu) přijatelný v rámci české sekce. Proč si ale takovéhle divadlo musíme dovážet z Německa, to je mi vskutku záhadou.
(Psáno pro Amatérskou scénu.)
Komentáře k článku: Hronovské poznámky 2012 (No. 5)
Přidat komentář
(Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)
