Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hronovské poznámky 2011 (No. 8)

    Jiráskův Hronov se pomalu chýlí ke konci: v očích všech se mísí únava a pomalu přicházející smutek, že už to zase skoro končí. Na náladě příliš nepřidalo podmračené počasí, ale ani představení, která diváky čekala. I přesto se dál do divadla s nadšením chodí, dlouho do noci o něm diskutuje, všude je příjemně živo. Hronovský festivalový divák se může trochu unavit, ale vytrvá.

    Hronovský festivalový divák se může trochu unavit, ale vytrvá... Foto J. Mach

    Tanec, na který se dobře dívá

    Prvním bodem pátečního programu bylo taneční představení Soumrak dne pražského souboru Paleja Ballet Theatre. Ambicí režisérky Jany Tobolové a choreografa Josefa Kocourka je tvořit opravdové taneční divadlo se skutečným příběhem, nejsem si však jistý, zda úplně dobře zvolili formu. Mají poměrně značné množství tanečníků, z nichž každý představuje individuální postavu s vlastním příběhem a jménem (což je v tanečním divadle, myslím, docela kuriózní) – a protože to všechno na jevišti snad ani odehrát nelze, dostává divák do ruky několikastránkovou brožuru, kde je vše dopodrobna rozepsáno a vysvětleno. Došlo tu ale ještě k další (v mých očích zcela absurdní) věci: jak jsem se posléze dozvěděl, na celostátní přehlídku Otevřeno Kolín postoupila z kraje na přání poroty pouze druhá polovina inscenace Soumrak dne. Všechny vztahy, které se v první polovině rozehrávaly, jsou tak nyní již v momentě vstupu diváka do sálu „hotové“ a sledujeme jen jejich dohrávání. Nijak zvlášť to ale vlastně nevadí: soubor tančí tak, že se na něj velice dobře dívá – ať už se divák chce zabývat dějem, či ne.

    O chaloupce

    Už druhou inscenací loutkářského souboru Tate Iyumni na letošním hronovském programu bylo Hluboko v lese – zpracování pohádky o Jeníčkovi a Mařence formou variace na kinoautomat. Diváci drží v rukou červený a žlutý papírek a pomocí nich v klíčových momentech děje hlasují. Mohou tak například ovlivnit, jestli si tatínek vezme hodnou maminku (a děti se ztratí v lese), nebo hezkou maminku (a děti tak budou vyhnány), nebo různé formální možnosti žánru (jedna část jako opera či jako rap). Jediné rozhodování se vskutku morálním podtextem přichází na konci. Ježibaba sedí na lopatě a divák rozhoduje, zda ji Jeníček s Mařenkou strčí do pece. Pokud ne, zemřou a jsou za svou krádež postrestány. Pokud ano, odhalí se jejich skutečná povaha: s hysterickým smíchem vyrabují perníkovou chaloupku a radostně odejdou. Vědí ale kam?

    Představení však bylo pro mne tak trochu zklamáním: oproti precizně vybudovaným předchozím inscenacím souboru (letošní Vlna, loňské Krvavé koleno) působilo poněkud nahodile, jednoduše a chudě. Nebylo nezábavné, ale scházela mu rafinovanost. Je to škoda.

    Trocha deprese

    Ostravské Bílé divadlo dorazilo z Divadelního Děčína s autorskou experimentální inscenací ZDE – na ostrém rozhraní života (POSTELE), kterou označuje za „událost obrazu a obraz události“. Obraz je slovo, které je nepochybně na místě – představení je bolestivým obrazem umírání, nemoci a smrti. Soubor pod vedením Jana Číhala vytváří sérii působivých výjevů, při nichž znějí naživo hrané teskné folklórní písně, divadlem se nese deprese. Vnímání takového tvaru je zcela individuální a nějaké analyzování (ač nepochybně možné) vlastně zbytečné: rozhodující je zážitek. Ten můj byl silný.

    Ani Bílé divadlo však nepřineslo to, co letošnímu Hronovu chybí: vybočení, provokaci či skandál. A dnes už se hraje jen Koljadova komedie Slepice v podání Rádobydivadla Klapý, od níž se nic takového také čekat nedá. Zdá se tedy, že letošní Hronov se přes drobné výkyvy drží v mezích opatrné kvality.

    Geisslers Hofcomoedianten: Ambrosia (Martin Bohadlo v závěrečné scéně představení). Foto J. Mach

    P. S.: Po Bílém divadle jsem se odběhl podívat do kostela, jak si Geissleři poradili s problémy prostoru, které čtvrteční první repríza Ambrosie odhalila (a o nichž jsem psal včera). Byl jsem překvapen, jak málo stačilo – drobná reorganizace, a i v malém prostoru se povedlo vytvořit tu atmosféru, která ve čtvrtek tak zoufale chyběla. Jeden z nejvýraznějších projektů letošního programu tak nakonec i na Hronově dopadl z větší části velice dobře.


    Komentáře k článku: Hronovské poznámky 2011 (No. 8)

    1. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Drobné upřesnění, které přinesly diskuze o Soumraku dne: Lenka Lázňovská se důrazně ohradila proti tvrzení, že byla první polovina v Kolíně a na Hronově vypuštěna na přání poroty krajské přehlídky. Proč k tomu tedy došlo, to nám neprozradila ani ona.

      14.08.2011 (13.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,