Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hronovské poznámky 2011 (No. 5)

    Jak se se zpožděním dozvídáme, londýnská předměstí hoří, finanční trhy se hroutí, zemřela Jiřina Švorcová a ministr kultury ustál kritiku svých spolustraníků a byl nám milostivě zachován. Snad se nelze na Jiráskův Hronov příliš zlobit, že přesto pokračuje nerušeně a nevzrušeně dál – on tu ty noviny beztak skoro nikdo nečte. Snad jedna jediná změna: v parčíku u legendární zahradní vinárny Triton vyrostlo dopoledne festivalové chapiteau, ze kterého zní reprodukovaná hudba. Není nijak rušivě hlasitá, ale přesto – tritonští muzikantští hosté mají poněkud neférovou konkurenci. S potěšením konstatuji, že se nijak zahanbit nedali.

    Je každoroční tradicí, že na Hronově vystupují i zahraniční amatérští hosté. Loni byla zahraniční sekce u příležitosti jubilejního 80. ročníku rozšířena, a to (s výjimkou tradičně solidní úrovně slovenských hostů) s poměrně tristními výsledky: na izraelské inscenaci Kohoutovy Takové lásky byl zdaleka nejzajímavější sám o sobě ten fakt, že existovala; norsko-pákistánská Shabbana dosahovala ve své divadelní nepoučenosti obdobných kvalit, jako letos Pražáci na vinařských steskách (viz Hronovské poznámky No. 3), ovšem bez skvostně absurdního prostředí zimního stadionu; berlínské Dokumentartheater zcela nedokumentárními prostředky chtělo působivě hovořit o Černobylu, ale rozplynulo se v lepivém osudovém kýči. A soubor z Nizozemí přijel s nonverbální pantomimicky-pohybovou hříčkou Småland, která vyprávěla anekdotický příběh o vesnici plné žen, do které po letech zavítá muž. Zatímco první dvě jmenované se setkaly pouze s různými formami odmítnutí a ta třetí přinejmenším s rozpaky, Småland diváky rozdělil na ty, kterým přišel banální a vlezlý (a k nimž se řadím i já), a na ty, u nichž vyvolal salvy neskrývaného nadšení.
    Naprosto totéž se stalo i letos u litevské inscenace Why is love? divadla ARLEKIN z Vilniusu, která tu nizozemskou v mnohém připomíná – jen je, dle mého soudu, o tři třídy technicky horší. Why is love? formou klauniády a pantomimy zpracovává příběh Romea a Julie, ovšem posunutý do komediální roviny. I závěrečná smrt obou milenců, která na okamžik působí (rádoby)dojemně, je vzápětí shozena. Tvůrcům nelze upřít několik velice pěkných nápadů a gagů, ale jako celek se to (alespoň v mých očích) rozpadá v přemíře stylů – těžko říct, podle jakého klíče se která situace rozehrává jakým způsobem, a proč se (je-li ambicí vytvořit komedii nonverbálními prostředky) v některých situacích začne i mluvit – jednoduchou, univerzálně srozumitelnou angličtinou.

    Můj hlavní problém byl ale jiný: měl jsem dojem, že až na výjimky nebyli aktéři tak technicky (pohybově) přesní, jak by bylo dobré. Ale nevím, nerozumím tomu a možná jsem jen aktuálně novocirkusově zhýčkaný. (Abych doplnil názor z druhé strany: jak se zdá z recenze ve Zpravodaji, mim Michal Hecht o nich má v tomto směru dobré mínění.)  Každopádně bych prosil: nemohli bychom příště vidět nějaké opravdu zajímavé zahraniční divadlo? Má-li Litva dobré hráče, klidně i činohru v litevštině – protože mapovat každým rokem podobu těchto „hravých a milých exportních neverbálek“ v různých zemích světa velkou informativní hodnotu nemá.

    Já na Máchu…

    Udělal jsem chybu: na K. H. M. břeclavského souboru Regina jsem se těšil. Jejich kouzelná a hravá voicebandová drobnost z koled, která zněla v neděli na zimním stadionu, mě totiž nesmírně potěšila. Úterní koláž z Máchovy poezie a deníků však přinesla jen řadu klišé, které si s divadlem poezie spojujeme (přičemž paradoxně svěží Na Betlém dorazilo na Hronov z Wolkerova Prostějova, zatímco tento Mácha z Mladé scény), a mám dojem, že i výběr textů byl poměrně konvenční („Hlavně se tam musí dát všechny notoricky známý verše z Máje, to se bude líbit!“). Je podivné, že ač šlo vesměs o tytéž účinkující a za oběma projekty stáli titíž režiséři (Martin Janků a Zdeněk Miklín), dojem z dění na jevišti byl zcela opačný – vše působilo nesmírně strojeně a chtěně. V tomto tvaru také mnohem více vynikly individuální nedostatky herců, ale hlavně se odhalila naprostá faleš ve výrazu: jako by jim hravost první z inscenací byla mnohem bližší než velká gesta máchovského pásma. Aleš Bergman mluvil na jednom z Problémových clubů o „dobrém a špatném patosu“ – ten dobrý je výrazem vnitřního pocitu, ten špatný je výrazem vnějším a vnějškovým. Hovořil sice o jiné inscenaci, ale ke K. H. M. se to vztahuje úplně stejně. Škoda.

    Dvakrát doprovodně

    Fascinovává mě vcelku často, jaká témata si některé amatérské soubory zvolí a jaké problémy řeší. Na červenokostelecké krajské přehlídce jsme letos vedle Poprasku na laguně a Brouka v hlavě viděli inscenace her o autismu (AUT Josefa Berana), znásilnění (Mastrosimoneho Krajní meze) či genocidě v Arménii (Kalionského Měsíční běs). Na kavkazskou tématiku se zaměřilo i karlovarské Divadlo Dagmar, které bývá na Hronově častým hostem coby divadlo s mladým kolektivem, jehož režisérka Hana Franková umí s mladými pracovat jako málokdo. V inscenaci Maršo Vorijla (na Hronově uvedené mimo hlavní program) se však Franková sama (spolu se svou sestrou Janou) objevuje na jevišti s působivou koláží textů o osudech žen na pozadí rusko-čečenského konfliktu. Výsledek byl (vcelku nevyhnutelně) poměrně literární (byť přesně a pečlivě rozpohybovaný), ale díky jisté vnitřní síle interpretek (a zároveň neopominutelné intenzitě textů) zapůsobil silně.

    Jako lék na vzniklou depresi naštěstí doprovodný program nabídl také Divadlo DNO a jeho Svět podle Fagi – a tak mohl večer u vína pokračovat v odlehčeném duchu.


    Komentáře k článku: Hronovské poznámky 2011 (No. 5)

    1. Michal Zahálka

      Michal Zahálka

      Drobná korekce k litevskému představení. Dojem exportnosti byl podle Lenky Lázňovské (která stála za jeho pozváním) vyvolán snahou souboru více oslovit publikum na mezinárodním festivalu, která vedla k zásahu do struktury inscenace, doplnění anglických dialogů a dalších prvků, které přispěly k jeho stylové nejednosti.
      Přesto se zdá, že (na rozdíl od loňských Holanďanů) byl tento mezinárodní host převážně vstřícně přijat nejen publikem, ale i přítomnými odborníky. Nic to nemění na tom, že mě samotného svou hranou roztomilostí nudili.

      14.08.2011 (13.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,