Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hrdla a krky

    Výroční listopadový den mi vnucuje úvahu o tom, proč se právě studenti a divadelníci stali hybnou silou, která před pětadvaceti lety podnítila Čechy a Slováky k masovému projevu nesouhlasu s komunistickou vládou a k úspěšnému úsilí o její odstranění.

    Studenti reagují spontánně a nezatěžují se ustavičným pomýšlením na následky svých reakcí. O to ostřeji prožívají společenské konflikty, které jejich rodiče a prarodiče často konejší postojem zakotveným v české kotlině dokonce historicky: moudrým, opatrným, přizpůsobivým nebo zbabělým, jak to kdo chce podle svého názoru a temperamentu nazvat.

    Divadelníci zakoušejí zážitek nesvobody velmi citelně. Zatímco mnohý občan zkouší uniknout před ním do soukromí a umělec nebo vědec jej aspoň částečně vytěsňují před dveře pracovny, divadlo, ačkoli se dá nouzově provozovat i v bytě, volá po veřejném prostoru a touží se sdílet. Je proto předmětem mocenského omezování v míře, která se v okamžiku pouličního režimního násilí jeví jako dvojnásob nesnesitelná.

    Jak však bytostnou potřebu svobody sladit s pocity těch, kdo dnes tvrdí, že svobodu nepotřebují, nebo si ji necení ani zdaleka tolik jako údajné jistoty z dob socialismu? Je potřeba svobody vlastní pouze určitému typu elit? Dá se žít v nesvobodě, a jak?

    Jako odpověď se nabízí příklad státu, který s obyvateli programově zachází jako s nesvobodnými. Studenty chtivé svobody dal před pětadvaceti lety pro názorné poučení zmasakrovat tanky a má pokoj, jak to nedávno zhodnotil dvaadevadesátiletý bývalý český komunistický představitel. Ten stát však prý nenechá nikoho hladovět a jeho systém dnes hospodářsky prospívá. Nespokojenost v jeho rámci pociťují nyní pouze jedinci a nahlas ji vyjadřují jen výjimečně. Jsou tedy pominutelní. Ujímat se jich znamená vměšovat se do cizích záležitostí.

    Už před téměř půldruhým stoletím nastolil Veliký inkvizitor v románě Dostojevského zásadní otázku: Má pro lidi větší hodnotu chléb než svoboda? Lze případně uspokojit obojí?

    Po uplynulém čtvrtstoletí zní pochopitelně jinak než v listopadu 1989. Básník ten rozdíl pojmenoval: Všichni naši lidé na náměstích/ Ještě včera Včera měli hrdla// Dnes už mají jenom/ Obyčejné krky.

    Hrdla žádají svobodu. Krky chléb.

    Obojí požadavek má svou váhu. Společnost, která o chléb pro všechny soustavně nedbá, vystavuje se nebezpečí sociálních nepokojů a převratů.

    Společnost, která se sžije s nesvobodou, to jest nadřazuje svobodě hospodářské zájmy a neumí se srovnat s tím, že cenou za ni je její sepětí s nejistotou, zaplatí za to obecným úpadkem, a nejen mravním. U nás se ocitá i v rozporu s dávným výkladem obrozenců, že smysl národní existence tkví v účasti na humanizaci a kultivaci lidstva. Občané takzvaného malého státu se tím zároveň zříkají základních státotvorných ambic.

    Vybaveni těmito zkušenostmi a zřeteli rozhodujeme každodenně o svém osudu.

    • Autor:
    • Publikováno: 23. listopadu 2014

    Komentáře k článku: Hrdla a krky

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,