Divadelní noviny Aktuální vydání 20/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

20/2019

ročník 28
26. 11.–9. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hranice divadla

    V prvním ročníku na DAMU nám vštípili fundamentální definici divadla, která zarputile trvala na tom, že divadelní umění se neobejde bez hereckého a diváckého komponentu. Dále hlásala, že tyto dvě zúčastněné strany se musejí setkat ve stejném čase a prostoru. Jde o jednoduchou rovnici x = d, pokud x splňuje řečené premisy. Jenže je to s ní jako s rovnicemi matematickými: čím hlouběji se noříme do problematiky, tím více se nám univerzální vzorec zdá zpochybnitelný.

    Stačí se ohlédnout za nabídkou zářijových divadelních festivalů. Jak plzeňský Mezinárodní festival DIVADLO, tak Pražské křižovatky nebo …příští vlna/next wave… zařadily do programu několik projektů, při jejichž sledování jsem měla pocit, že překračují striktní definici hranic divadla. Nebo posouvají?

    V Plzni rozproudil diskusi především Nachlass, výtvarný esej o smrti stvořený umělci sdruženými pod hlavičkou Rimini Protokoll. Vytvořili osm pečlivě vybavených pokojíčků, v nichž se návštěvníci mohli zaposlouchat do úvah na téma smrt. Nepromlouvaly k nim hlasy herců, ale obyčejných lidí, kteří sdíleli své myšlenky týkající se umírání. Téma si vyžádalo absenci živých těl – tvůrci konfrontovali diváky s prázdnotou. Někteří proto Nachlass označili za divadlo bez herců, což se jiným jevilo jako oxymóron, a tak novátorskému počinu přisoudili nálepku instalace. A skutečně, podle základní definice bychom projekt za divadlo označit nemohli, protože postrádá jeden z určujících komponentů, totiž přítomného herce. Podobné pochybnosti vzbudil také scénografický spektákl Imitation of life maďarského režiséra Mundruczóa, kde sice herci vystupovali, ale výtvarná složka opět výrazně převažovala. Možná byla dokonce významotvornější než hra herců; na fascinující obraz rotujícího bytu asi zapomene málokdo.

    Festival …příští vlna/next wave… samozřejmě programově vyhledává multižánrové, alternativní projekty, které se pohybují na hranici divadla a jiných druhů umění. Za čtvrt století své existence se dokonce etabloval jako jakýsi prorok dalšího divadelního vývoje. Letos orákulum stvrdilo, že scénická alternativa se ubírá cestami výtvarných experimentů a vizuálních stimulů, jak jsme ostatně viděli také ve větším plzeňském formátu. Za nejjasnozřivější ale považuji nasazení divadelní bojovky Expedice sdružení Krutý krtek, která v sobě koncentruje současné trendy site-specific divadla, únikových her a tzv. larpů. Všechny tyto hraniční formy divadla mají přitom společné jediné: snahu o mnohem větší zapojení diváka, který může velkým dílem ovlivnit výslednou podobu představení.

    Jako nejtradičnější se tedy nakonec ukázaly Pražské křižovatky, kde normativní divadelní rovnice vesměs obstála, ačkoli to často byla podívaná dosti alternativní. Skoro všechny inscenace například rezignovaly na příběh, mnohem spíš šlo o jakési inscenované (a dosti recesistické) úvahy, ať už nad vyprázdněností slov v postfaktuálním světě (portugalský projekt If a window would open), nebo nad tím, jak funguje divadelní reprezentace (argentinské Las ideas). Ostatně autoreflexivita je dalším výrazným znakem dnešního divadla.

    Divadlo se tedy zdá být různorodější než kdy dřív. Tudíž není divu, že si neustále lámeme hlavu nad tím, co vůbec je divadlo. Podle mého názoru je ale mnohem důležitější naučit se novátorské pomezní útvary reflektovat, neboť se s nimi konfrontujeme stále častěji. Otázka, zda x = d, by měla být až druhotná.


    Komentáře k článku: Hranice divadla

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,