Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Honzl, Voskovec a Werich II

    Neslučitelnost temperamentů

    Voskovec a Werich už byli v té době skutečně hvězdy. Byli současně i silnými uměleckými osobnostmi s vyhraněným názorem na divadlo a se schopností budovat určitý divadelní styl. Je proto pochopitelné, že za tímto stylem stáli a chtěli mít poslední slovo v rozhodování o konečné podobě představení. Úctu k Honzlovu režijnímu umění však stále měli a případné spory vyplývaly spíše z rozdílných temperamentů než ze zásadních uměleckých neshod.

    Těžká Barbora

    Voskovec a Werich v inscenaci Těžká Barbora pohřbívají svou spolupráci s režisérem Honzlem. FOTO ARCHIV

    Že důvěra k Honzlově režii byla i v průběhu třicátých let pevná, dokazuje stať, kterou Voskovec a Werich publikovali v březnu 1936 v Národních listech v souvislosti s tak zvaným Honzlovým případem, kdy se rozpoutaly bouřlivé polemiky týkající se případného Honzlova angažmá v pražském Národním divadle. Voskovec a Werich odpovídají na útoky Miroslava Rutteho. Zmíněný referent uveřejnil v Národních listech článek, nazvaný Oč vlastně jde, v němž odhalil, že Werich a Voskovec, kteří spolupodepsali memorandum Dramatického klubu, nabízejí až příliš ochotně svého dlouholetého a vynikajícího režiséra Národnímu divadlu.

    To nás právě zabolelo, pane doktore. Cožpak jsme Vám někdy ublížili? Hanili jsme Vám snad básničky? Nepřejeme Vám snad úspěchu při Vašem dramatickém debutu? Závidíme Vám snad uměleckou volnost, které se těšíte ve své divadelní rubrice? Nic takového. A vy nám vpadnete do zad a mirnix-týrnix napíšete, že se chceme zbavit Honzla. Odříkat se spolupráce s Honzlem, to by znamenalo, jak jste kupodivu sám řekl, zbavit se dlouholetého a vynikajícího režiséra. Proč? Ze strachu z jeho schopností? Nebo ze žárlivosti? Z umělecké zbabělosti? A vymlouvat se na to, že Honzl představuje princip nesrovnatelný s hereckými metodami našeho divadla a že by jeho spolupráce působila nelad, ba zmatek? Takhle ho odmítli už pánové Vydra, Novák a Frejka v Národním divadle.

    Ne, prosím, Honzl je výborný režisér, proto bychom se s ním neradi loučili, a proto také by ho režiséři Národního divadla neradi mezi sebou viděli, neboť srovnání, jak známo, nutí k úvahám a závěrům.

    My jsme doporučovali Honzla, protože jsme se naivně domnívali, že nápis „Národ sobě“, vznášející se genius na Hynaisově oponě, a v neposlední řadě milionové subvence, plynoucí do úřadoven státní činohry, poskytují československému umělci, tím spíše, byl-li vyznamenán státní cenou za divadelní režii, právo využíti možností největšího státního jeviště k uplatnění svých i oficiálně uznaných schopností.

    A tu pp. Vydra, Dostál, Novák a Frejka nás svým prohlášením přesvědčili o tom, že i to miniaturní Spoutané divadlo je schopno dát Honzlovi víc než státní činohra: uměleckou svobodu, úctu k jeho práci, kolegiální slušnost a konečně skrovné sice, ale přece jen klidné živobytí.

    S odstupem let se Jiří Voskovec dívá na Honzlovu spolupráci s Osvobozeným divadlem přece jen jinak. Z jeho rozhovoru s Josefem Trägrem, uveřejněném roku 1965 v časopise Plamen, vyplývá, že ať jsou slova volena jakkoliv, Honzl byl pro Osvobozené divadlo vlastně jen nouzovým řešením, vyplývajícím z nedostatku času Voskovce a Wericha: Kdybych to by časově a fyzicky stihl (což jsem musel v sezoně 29–30 a později r. 47 a 48) a režíroval všechny naše hry sám, byli bychom měli lepší divadlo. I tak jsme většinu tzv. „Honzlových“ režií dělali jaksi sami: předně nás dva nerežíroval nikdy – jen kolem nás aranžoval ostatní ansámbl. Nadto jsme mu vždy s každou novou hrou v dlouhých konferencích před zkouškami přesně vysvětlili, jak a co si představujeme, popsali podrobně celou koncepci provedení – a výtvarně, kostýmově i světelně (o hudební části ani nemluvě) si vždy ponechali absolutní pravomoc a rozhodnutí…

    V další části rozhovoru Voskovec sice uznává, že Honzl rozuměl práci ústřední dvojice Osvobozeného divadla a znal chemii, podle níž tato dvojice fungovala, a pozitivně hodnotí jeho divadelní vzdělanost, zdůrazňuje však neslučitelnost svého a Werichova temperamentu s temperamentem Honzlovým. A znovu opakuje, že Honzla vlastně potřebovali jen proto, že sami neměli na všechno čas.

    Odstup více než třiceti let zřejmě zvětšil a naddimenzoval některé staré osobní nesrovnalosti mezi Honzlem, Voskovcem a Werichem do té míry, že je pak Voskovec promítá i do sféry tvůrčí spolupráce této trojice. (Už na tomto místě je však třeba říci, že v dopise, kterým v červenci roku 1975 odpověděl Jiří Voskovec na některé mé dotazy týkající se spolupráce Honzla, Voskovce a Wericha, je ve formulacích mnohem mírnější a k Honzlovi podstatně spravedlivější). Že k rozporům docházelo, je pochopitelné a řekl bych samozřejmé. Třebaže existoval v podstatných názorech na divadelní umění mezi Honzlem, Voskovcem a Werichem poměrný soulad, rozdíl jejich temperamentů je i s odstupem mnoha let zřetelný. Svou roli musel sehrát už i věkový rozdíl mezi autory a hlavními herci Osvobozeného divadla a jejich režisérem. (Honzl se narodil 14. května 1894, Voskovec 19. června 1905 a Werich 6. února 1905). Hlavním pramenem některých nedorozumění však byly hluboké rozdíly v temperamentech i charakterech Honzla na jedné a Voskovce a Wericha na druhé straně.

    Ve zlobě vášnivý

    Jindřích Honzl byl muž velice pečlivý, přesný a důsledný. Od svých dvaceti let trpěl chronickou dyspepsií žaludku, takže vlastně valnou většinu svého života musel dodržovat velice striktní a nelákavou dietu. To bezesporu zanechalo stopy na jeho vztahu k okolnímu světu. Honzlova povaha byla cholerická a krajně netaktická. Miloval pravdu, ne vždy se však dokázal za ni bít prostředky, jež by jeho věci nejlépe posloužily. Mnohokráte se mluvilo o suchosti, věcnosti a určitém střízlivém chladu v jeho povaze. K tomu se velice zajímavě vyjadřuje právě Jiří Voskovec ve výše zmíněném dopise: To bylo všechno zdánlivě pravda, ale byl to jen výsledek, nikoli podstata. Jsem přesvědčen, že Honzl nebyl suchý, že nebyl chladný a že mu nescházel cit. Ve zlobě byl vášnivý. V hádce jen citový a zcela nerozumný. A když se mu něco v kumštu líbilo, nadšený a vřelý.

    Honzl jako každý pravý umělec stál neochvějně a mnohdy tvrdohlavě za svým uměleckým přesvědčením. V boji za ně se však často velmi netakticky unáhloval, nedokázal věci chladnokrevně zvážit, a tím si přivodil mnohé hořké chvíle. Na druhé straně mu však, jak dokazují slova mnoha pamětníků, nechyběl smysl pro humor, dokázal být i velmi srdečný a entuziasticky nadšený pro věc, jež ho zaujala.

    Proti Honzlově uměřené důslednosti a mnohdy až pedantskému smyslu pro pořádek stále nespoutaná živelnost obou protagonistů Osvobozeného divadla (mluvíme zde stále o vztazích osobních, nikoliv uměleckých), Voskovcova elegance a Werichův dandismus. Voskovec a Werich byli mladí, úspěšní a neobyčejně populární. Tomu také odpovídal jejich život. Honzlova asketičnost i některé rysy jeho povahy byly proto často terčem vtipu Voskovce a Wericha, pro nějž v tomto případě neměl Honzl vždy dost smyslu a mnohé jejich výstřelky asi dosti těžce nesl.

    To, že si Voskovec a Werich dělali někdy z Honzla legraci, však ještě neznamená, že by si jeho práce nevážili. O tom svědčí už docela prostý fakt, že si ho jako režiséra podrželi po celou dobu trvání Osvobozeného divadla. Oba byli příliš dobrými podnikateli, než aby ve svém divadle měli někoho řadu let jen z pouhé velkorysosti a na paměť dávného přátelství. Ostatně ani principiální Honzl by za takových podmínek v divadle nezůstal.

    O tom, proč byl Honzl stálým spolupracovníkem Osvobozeného divadla, hovoří Jiří Voskovec ve svém mně adresovaném dopise velmi pragmaticky, leč přesvědčivě a věcně:

    Důvod, že přes naše osobní výhrady k Honzlovi jsme si ho vybrali jako režiséra, byl jednoduchý. Nikdo lepší v republice nebyl (…). Po stránce moderního, skutečně živoucího divadla stál Honzl vysoko nad všemi ostatními. Byl divadelně zdaleka nejvzdělanější – znal literárně a historicky divadlo všech evropských kultur, četl v mnoha jazycích a byl snad jediný divadelník v Praze, který skutečně znal moderní ruské divadlo z originální ruské literatury i z moskevských představení. Rozuměl dokonale – samojediný v Praze – systému Stanislavského, teorii i praxi Tairovově a Mejercholdově. Jeho vlastní teorie inspirovaného herectví nám byla velice blízká a sdíleli jsme s ním nechuť k naturalistickému a iluzionistickému divadlu právě tak jako na jedné straně k machám ošumělého pseudorealismu a na druhé k bezduchým neosobním německým nácvikům zmechanizovaného herce. Dále jsme si na Honzlovi cenili jeho režijních koncepcí. Nenáviděli jsme s Werichem dekorativní divadlo, přeplácané jeviště s impresionistickými „náladami“. Věřili jsme hluboce, že realita divadelní je z jiného materiálu než realita životní, a že si tuto autentičnost musí důsledně zachovat. Měli jsme absolutní princip, že na scéně nesmí být nic, ani zblo čehokoliv, co nehraje. Není místa pro náhodu nebo libovolnost: i nejmenší detail musí mít funkci ve hře, každé rekvizity je třeba použít, každé slovo, gesto či pohyb musí posunout divadelní příběh vpřed (…). V tomhle všem jsme si s Honzlem dokonale rozuměli. Nadto jsme respektovali jeho smysl pro formu, barvu, světlo. Jeho výtvarný vkus na jevišti byl prvotřídní. Proto byl také dovedným aranžérem, zacházel fyzicky obratně a imaginativně s inscenací, s umísťováním herců a s pohybem skupin s „choreografickou“ složkou režie.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Honzl, Voskovec a Werich II

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Kdysi jsem narazil na Werichovo bonmot: „Honzl byl žaludeční vřed, kterému se udělal režisér“. Je to cynické a kruté, ale obzvlášť u cholerika to opravdu vysvětluje mnohé. Vím, o čem píši, trpěl jsem dvanánctíkovým vředem od r. 1965 do 1991 (resekce 2/3 žaludku). Ovšem jsem spíš sangvinik, neurózám, vředařům škodlivým, jsem se vyhýbal. (Dnes už se to hravě léčí antibiotiky.)
      Vladimír pomíjí jeden důležitý aspekt případných rozporů: politické názory. V+W byli sice „do leva“, ovšem J. Honzl byl KOMUNISTA, posléze i STALINISTA! Legrácky typu „maslóstroj“ (hrkající náklaďák) ve filmu HEJ RUP (1934, rež. M. Frič) – to asi nebyl jeho šálek čaje.
      Konečně po válce si z této příčiny už neměli V+W a J. Honzl vůbec co říci!

      22.02.2013 (4.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,