Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hluk ostravských klobás

    Nedávný koncert Philipa Glasse v ostravském Gongu si právem získal značnou mediální pozornost – až trochu zastínil zbytek festivalu Ostravské dny, jehož byl součástí, jakkoliv si na přízeň publika festival zjevně stěžovat nemůže. Festivalový pátek 30. srpna, na němž se podílelo Národní divadlo moravskoslezské, nesl podtitul New Theatre: Dance – Performance – Opera, a mimo jiné prokázal, že v rámci toho, čemu se říká třeba moderní vážná hudba (nebo, jako sami Ostravští, nová hudba), není ten Glass vlastně nijak radikálně nepřístupný. Na rozdíl od něj (ale třeba i od řady skladeb z trojCD, které se ohlíží za předchozími Ostravskými dny) bych si to, co jsem slyšel v pátek, asi doma pro radost nepustil. Ale popořadě…

    ostrava dayPod heslem Dance se skrývá choreografie univalse to witness, kterou přímo pro festival s Baletem NDM vytvořil Daniel Squire, mimo jiné někdejší člen Merce Cunningham Dance Company, na tři skladby Johna Cage z roku 1958. V televizní reportáži ze zkoušek jsem se před cestou do Ostravy dozvěděl, že hudba není pro choreografii zvlášť podstatná a že ji tanečníci možná uslyší až přímo na jevišti Divadla Jiřího Myrona – a podle programové brožury se pořadí 30 dílů choreografie určilo náhodně v den představení. Což ostatně docela souzní s tím, jak pracoval sám Cage, a také to tak potom na scéně vypadá: tanečníci v bílém se expresivně pohybují po scéně, s hudbou nijak bezprostředně nesouvisí, občas je patrný nějaký řád, občas vůbec ne. Inu, koncepce…

    Rozhodně to ale není marná podívaná: jednak má festivalový orchestr Ostravská banda pod vedením Petra Kotíka (nejen po mém laickém soudu) moc dobrý zvuk, jednak ten koncepční (ne)řád má své půvaby. Vděčí za ně mimo jiné dvěma starším, výrazným tanečníkům, kteří na rozdíl od ostatních tančí v jakýchsi nočních košilích: prvním je samotný Squire, druhým Igor Vejsada, dlouholetý šéf baletu NDM. Nemluvě o vpravdě magickém momentu, když se najednou rozjede točna a orchestr se začne na jevišti otáčet kolem osy.

    Do chrámu i do masny

    Z Divadla Jiřího Myrona vedly kroky festivalových diváků přes náměstí do katedrály Božského spasitele, kde začínal program označený jako Performance. Nemaje čas předem si prostudovat programovou brožuru, byl jsem trochu zmatený: po performerech v pravém slova smyslu ani památky, „jen“ několik hudebníků docela obyčejně hraje, byť nijak zvlášť obyčejnou hudbu. To, co hrají, je založeno na táhlém držení různých tónů různými nástroji (tušímže akordeon, klarinet, housle a kontrabas), přičemž jednotliví hráči v nerozeznatelných intervalech přestávají hrát a pak zase nasazují někde trochu jinde, takže se výsledný souzvuk volně přelévá, aniž by se shlukoval do jakékoliv uchopitelné struktury.

    Asi po dvaceti minutách se z katedrály průvod vedený hudebníky vydal do nedaleké masny – a než se všichni přesunuli (muselo nás být hodně přes stovku), byl konečně čas zalistovat programem, který leccos objasnil. Zaprvé: chůze mezi jednotlivými místy je součástí díla, odtud tedy ona (kolektivní) performance. Zadruhé: rakousko-německý skladatel Peter Ablinger „je jedním z mála umělců současnosti, kteří používají hluk bez jakéhokoliv symbolického významu“ – to by odpovídalo. A konečně zatřetí: skladba 3 Places Ostrava (tím třetím je krásné foyer někdejší Union banky na konci Nádražní ulice) vznikla na základě měření akustických vlastností prostorů, v nichž se odehrává, je tedy „site specific“, a žádnou vnitřní strukturu vskutku nemá.

    Stojíte tedy v zaplněné masně, nejlepší výhled máte na bavorské klobásy a před sebou ještě dvakrát dvacet minut hluku, který si zakládá na tom, že nenese žádný symbolický význam. Co s tím? Pokud jako já nevíte přesně, co je formant a mikrointervalová stupnice, způsob geneze skladby asi nepochopíte – a tak přemítáte, že na těch předsudcích o moderní vážné hudbě coby výlučné intelektuálštině asi něco bude (a váháte, jestli se náhodou něčeho podobného nedopouštíte u divadla), a rozhlížíte se. To je možná na celém kousku to nejpodnětnější: člověk začne vnímat architekturu místa, na němž by se obyčejně vůbec nezastavil, případně se na něj vůbec nedostal. Nakonec to vlastně má svůj půvab, ale ten pocit lehké snobárny taky zůstává. Inu, koncepce…

    Elso! Elso! Elso!

    Večer potom završila česká premiéra třicet let staré opery Lohengrin Salvatora Sciarrina, v níž jedinou (dvou)roli Elsy a Lohengrina interpretovala znamenitá Marianne Pousseurová. U obsazení je v ní uvedeno „soprán“, což zdaleka nevystihuje povahu partu: Pousseurová zpívá, mluví, chraptí, šeptá, mlaská a převaluje sliny v ústech, což mikroport všechno patřičně přenáší a zvýrazňuje. A kromě toho výtečně hraje, což je v tomto Lohengrinovi věc nesnadná: prakticky bezdějové libreto plné nespojitých vět, mezi nimi dlouhé orchestrální pasáže hudby tak náročné a nemelodické, že třeba žánrově zdánlivě podobná Jarrelova Kasandra, s níž před pár lety v Praze vystoupila Fanny Ardantová, je proti němu hotový Donizetti.

    Marianne Pousseurová FOTO ARCHIV

    Marianne Pousseurová FOTO ARCHIV

    Pousseurová s touto operou vystupuje pravidelně, v Ostravě kolem ní vybudoval Jiří Nekvasil se scénografem Davidem Bazikou jednoduchou, ale přesto monumentálně působící inscenaci: vlevo v popředí mramorový sloupek, na němž má aktérka rozloženou partituru, vpravo rytířské brnění a v hloubi jeviště se na točně otáčí tři schodiště (ano: NDM má točny a nebojí se je použít). Mystika i ironie přesně tak, jak si materiál žádá. Dohromady nevšední zážitek, který zároveň láká navštívit příští rok druhý ročník bienále Ostravské dny nové opery, které NDM ve spolupráci s Ostravskými dny loni začalo pořádat v jednom červnovém víkendu. To je praktické – u „obyčejných“ Ostravských dnů je škoda, že jsou trochu marnotratně rozprostřeny do čtrnácti dnů, to se může zdržet opravdu jen málokdo. Já po dvou návštěvách teď pročítám katalog a trochu je Ostravě závidím – včetně toho, jak početné místní publikum si drží.


    Komentáře k článku: Hluk ostravských klobás

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,