Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Herecké Vánoce

    V minulosti byly pro herce důležité oba hlavní svátky církevního roku: Vánoce (narození Krista) a Velikonoce (umučení a zmrtvýchvstání Krista). Jak na této stránce vzpomíná Stanislav Zindulka, jeden z posledních, kteří se ještě setkali s hereckými bardy meziválečné doby, o Vánocích herci často hráli. Kdežto o Velikonocích, kdy se v divadle nehrálo, měli tzv. noremní dny a sjížděli se do pražské kavárny Slavia sjednávat nová angažmá na další sezonu. V době e-mailů a Facebooků se vyjednává jinak a noremní dny dávno nejsou prakticky potřeba. Ale zdá se, že ani herecké Vánoce už se nijak zvlášť nesvětí.

    Pod názvem Herecké Vánoce natočil Zdeněk Podskalský pro Českou televizi v roce 1970 zhruba hodinový pořad, v němž Jiřina Bohdalová v televizním studiu vyzpovídala několik slavných a populárních kolegů. ČT ho ve vánočním vysílání občas reprízuje. Pozoruhodný je tím, že zachytil ještě příslušníky slavné herecké generace Leopoldu Dostalovou, Eduarda Kohouta, Jarmilu Kurandovou, Věru Ferbasovou, Františka Filipovského, Jana Wericha. A populární herce tehdy střední generace – Irenu Kačírkovou, Danu Medřickou, Miloše Kopeckého, Josefa Karlíka, Vladimíra Menšíka. Vyprávěli různé historky, no, myslím, že dnes už, s výjimkou snad těch Menšíkových, moc zábavné nejsou. Důvod je zřejmý: pořad nese pachuť počátku normalizace, pachuť umělých úsměvů a mlácení prázdné slámy, když už na to pravdivé zrno chyběla odvaha. Nejen tehdejším bavičům, ale především už pracovala autocenzura znormalizované televize.

    Přitom ten prakticky jediný využí­vaný televizní pořad, dnes bychom řekli talk show, supluje dlouhou tradici, o které se dočteme ve většině hereckých pamětí. Jan Werich si na kameru zafilosofoval, že nemá rád jehličnatou náladu Vánoc, a připomněl, že vánoční svátky v USA jsou jen takovou přípravou na silvestrovské radovánky, asi aby tu normalizační náladu přece jen trochu narušil. Také lze najít řadu Werichových úvah inspirovaných Vánocemi, dnes je to oblíbená četba na Facebooku. V roce 2009 rozhlas ve Werichově archivu objevil a odvysílal povídku o nejveselejších rodinných Vánocích, když s pozvanými hosty vešla velká doga, zničila a zkonzumovala, co mohla, aby se ukázalo, že si ji nepřivedli hosté, ti si naopak mysleli, že je domácí. I doga byla vyhnána zpět na ulici, ale odnesla si na cestu pečenou krůtu.

    Ve Werichově vile na Kampě se o Vánocích dlouhá léta scházela vybraná společnost. Hostů se na Štědrý den vystřídalo většinou daleko přes stovku. Jak zavzpomínala vloni pro Novinky Eva Tůmová, která Werichovům v posledních letech jejich života vypomáhala s domácností, bohatě se vařilo, spíš exoticky než podle tradice českých Vánoc. Hosté sami přinášeli jídla i suroviny a každý si po americkém způsobu mohl z lednice vybrat, co našel, a rovnou to v kuchyni uvařit. I u Werichů se společnost scházela dopoledne, jednak aby Štědrý večer už každý trávil se svými nejbližšími, jednak kvůli hereckým povinnostem.

    Těch bylo – a pořád je – o Vánocích hodně. Už za první republiky se chodilo vzpomínat a předčítat do rozhlasu, od šedesátých let pak do přímého vysílání televize. Ale především se v samotných divadlech pravidelně připravoval a dodnes připravuje vánoční program. Odpolední pro děti i večerní pro dospělé.

    Jen ta vánoční pospolitost vzala v nové polistopadové společnosti zasvé.


    Komentáře k článku: Herecké Vánoce

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,