Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2019

ročník 28
16.–29. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Hamlet v říši zrcadel

    Letošní Letní shakespearovské slavnosti nabízejí jako premiéru asi nejslavnější autorovu tragédii Hamlet. Nečekejte však tradiční zpracování. Dokonce ani příběh – především počet postav, jejich charaktery, motivy jednání a vztahy – není prost radikálních změn a proměn. Režie a úpravy se zhostil nedávný umělecký šéf Dejvického divadla, slovenský režisér Michal Vajdička (1976). A byl v mnohém vskutku radikální…

    Jaroslav Plesl (Hamlet). FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Původních dvacet pět jednajících postav zredukoval na třináct, někteří herci navíc ztvárňují několik charakterů najednou, čímž vznikají nečekané vazby a překvapivá významová spojení a propojení. V představení tak vystupuje pouhopouhých osm herců.

    Výtvarně působivá, významově čistá je scéna Pavola Andraška složená z několika řad stejných městských osvětlení jakoby z doby viktoriánské Anglie, jež takto sestaveny připomínají mnohočetný odraz řady zrcadel stojících vedle sebe či proti sobě, čímž i vizuálně po celý čas evokují nekonečné zrcadlení lidí, dějů a obrazů.

    Pavel Šimčík (Herec), Jaroslav Plesl (Hamlet), Vladimír Polívka (Rosencrantz) a Ladislav Hampl (Polonius). FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Asi největší posun a nejmnohočetnější zrcadlení je v postavě (či postavách) Rosencrantze (a Guildensterna) a Hrobníka (Hrobníků). Všechny je hraje Vladimír Polívka. Zdůrazňuje (jejich?) homosexuální stránku, a to až do přehnaně groteskní podoby vysokých hlasů a zženštilého chování. Hrobař je pak vlastně opět Rosencrantzem, jenž se zjevuje Hamletovi jako jeho černé svědomí či – možná – pronásledující duch. Vždyť vlastně Hamlet jej poslal na smrt stejně zrádně jako Claudius jeho otce.

    Obě tyto postavy – tedy Claudia a Ducha starého Hamleta – ztvárňuje také jeden herec: Hynek Čermák. Toto propojení je však v rámci zvoleného zrcadlení asi nejlépe zdůvodněné. Vajdička nečiní rozdíl mezi dvěma vládci a Hamletovi se vlastně oba zjevují jako otravní otcové, kteří jej poučují a jež nechápe a nerozumí jim. Výkladově podobné je to se spojením postav otce a syna Polonia a Laerta v podání Ladislava Hampla. Jako by syn (Laertes) byl jen jinak vyhlížejícím otiskem otce (Polonia) a smrt jednoho jen nepatrnou fyzickou (v tomto případě vizuální – herec je jinak nalíčený, mladší) proměnou, ale v podstatě je předurčen být stejný a jít ve šlépějích otce. Zrcadlo vydává jen další odlesk téhož obrazu, téhož charakteru. Tak je tomu i s dalšími postavami – Herce a všechny další vedlejší role ztvárňuje Pavel Šimčík. V podstatě jsou všechny neschopné, hloupé, bez výrazné tváře, svou nijakostí trapné. Tisíce odrazů jednoho charakteru.

    Petr Vršek (Horacio), Veronika Macková (Ofélie) a Ladislav Hampl (Hamlet). FOTO VIKTOR KRONBAUER

    A jak je to s Hamletem? I ten má svůj podvojný obraz, odlesk, otisk či stín sebe sama: Horacia, jenž se až k nerozeznání zrcadlí i kostýmem. Jediní oni dva jsou jednajícími postavami, výraznými charaktery. Ovšem nijak hodnými obdivu. V podstatě jsou oba floutci, bez výrazného svědomí. Jednají jako by byli jen posunováni událostmi, na něž nemají vliv. Jako by byli figurkami na šachovnici vnějšího – jimi neřízeného – příběhu. Jako by vše bylo dáno předem, jako by vše bylo vepsáno do neustále odtikávajícího času. I proto možná všichni herci, slyší-li bití hodin skutečného času z věže Svatovítského chrámu, vždy strnou a podívají se na své hodinky na rukou. I zde se vlastně dostáváme do zrcadlícího se zdvojování, kdy původní doba příběhu proniká (otiskuje se/zrcadlí se) skrze jeho zachycování do dneška a naopak. Tak i Duch Hamletova otce místo, aby se zjevoval na hradbách, nechává mu zprávu o své vraždě na záznamníku v Horaciově mobilu. Sám o sobě výborný nápad není však v dalším průběhu téměř využíván, natož aby byl významově posouván, inscenačně zdůvodňován.

    Petr Vršek (Horacio), Veronika Khek Kubařová (Ofélie) a Ladislav Hampl (Hamlet). FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Snad jen dvě postavy existují v této inscenaci bez zdvojení (se) v někom jiném – Gertruda (Lenka Vlasáková) a Ofélie (Veronika Khek Kubařová / Veronika Macková). Jako by ženy do mužského světa falešných i opravdových zrcadlení, reálných i fiktivních obrazů a odrazů nepatřily. Jako by jen žena dokázala být sama sebou, aniž by k tomu potřebovala předobraz. Nebo že by šílenství Ofélie bylo vnitřním odrazem vnějšího chladu Gertrudy a naopak? Možná…

    Hynek Čermák (Claudius), Ladislav Hampl (Polonius), Veronika Khek Kubařová (Ofélie) a Lenka Vlasáková (Gertruda). FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Je ještě mnoho významů a odboček, změn a schválností v této inscenaci. Snad bude čas a možnost věnovat se jim v tištěných DN po prázdninách víc a důkladněji. Některé se jeví jako schválnosti, jako příliš radikální vstupy do Shakespearovy kompozice. Především pojetí Ofélie, jež nemá oporu v jejím příběhu. Není zde zřejmý důvod, proč náhle mění svůj věcný přístup k Hamletovi a blázní až k sebevraždě. Případná dvojlomnost Ofélie/Gertruda není ani naznačena. Podobně Herec (Herci) a Hamletova úprava jeho textu hraná jako působivé loutkářské číslo s živými postavami (ztvárňují je Hamlet a Ofélie – opět zrcadlově posunutý obraz se skutečností) nejsou jasným obrazem zlomu, zásadním okamžikem dění, lakmusovým papírkem celého příběhu, kdy se roztáčejí neúprosná kola tragédie. V podstatě jde jen o komický výstup….

    Celkem logický (i když velmi překvapivý) se však v tomto ohledu jeví samotný závěr, ve kterém Claudius sám je aktivním činitelem všech vražd a zabití. Nevydaří-li se mu otrava skrze nápoj, vezme revolver a střílí… Hamlet je jen pasivním přihlížitelem, neschopným (a možná i neochotným) vzít na sebe zodpovědnost. Možná ani po celý čas nepochopil, co se kolem něj děje a co je jeho úlohou… vraždí a rozchází se náhodně, jedná bez rozmyslu. Snad žije ve světě virtuální reality a věří, že je figurkou v rukou Quentina Tarantina… Tak totiž – jakoby tímto režisérem, optikou cool generace, ve které realita a fikce, humor a tragédie jednou jsou – jeví se děj i jednání postav. To by ovšem Vajdička měl jasně ukázat. Takto se může či dokonce musí divák jen dohadovat.

    Pavel Šimčík (Herec). FOTO VIKTOR KRONBAUER

    Ambiciózní – artová – Vajdičkova inscenace naráží na realitu, ve které (a pro kterou) existuje. Takto koncipovaná interpretace vyžaduje uzavřené a možná dokonce komorní prostředí, které by umožňovalo maximální propojení diváka s děním na jevišti, vnějšími vlivy by nerušilo jeho soustředění, sledování významů, posunů a odkazů. Počítá s divadelně zkušeným, proměn textu a děje znalým, propojování postav si vědomým divákem. Takový tuto inscenaci, jež však ještě potřebuje uzrát (což jistě zkušení herci vesměs Dejvického divadla během léta zvládnou) a možná i v některých motivech dotáhnout, ocení. Většinový divák, který na Hrad (pozor, v Praze se hraje na otevřeném jevišti postaveném před Míčovnou Pražského hradu) přijde za klasickým příběhem, který třeba ani příliš nezná a postavy si charakterizuje až dle jejich jednání během představení, obávám se, bude zmaten. Vajdičkova inscenace není příběhem tázání, jak hru charakterizoval překladatel Martin Hilský ve svém tradičním zasvěceném proslovu před premiérou, ani není hrou váhání či pochybování, natož existenciálním příběhem o smrti a zodpovědnosti člověka za své činy či dokonce středověkou detektivkou. Je variací na slavný příběh, jungiánským posouváním významů, hledáním podvědomí a archetypů v jednání a činech postav. Je odvážným, razantním posunem ve výkladu hry, který ještě potřebuje být zkoumán a prozkoumán, zda je smysluplný, anebo je jen pouhou režisérovou schválností a hříčkou.

    Vážím si této inscenace, byť v mnoha momentech dramaturgicky tápe (dualita Horacio/Hamlet, rozředění dialogů Hamleta s Ofélií a scén hrobníků, nevhodný motiv mraku/chrchle v dialogu Hamleta s Poloniem, vynechané či příliš krácené Hamletovy monology, vyškrtnutí Laerta v úvodu, ploché pojetí Rosencrantze, nejasné charaktery a chování obou ženských postav, předčasný příchod herců/Herce…). Pro razantní a důmyslný vstup do inscenační tradice a výkladu hry, režijně i herecky důsledně dotahovaný. A přeju jí úspěch.

    Letní shakespearovské slavnosti – William Shakespeare: Hamlet. Překlad Martin Hilský, úprava, režie Michal Vajdička, hudba Michal Novinski, scéna Pavol Andraško, kostýmy Katarína Hollá, asistentka režie Eva Suková ml., produkce Pavla Sližová. Premiéra: 27. června 2017, Pražský hrad (Letní míčovna / Královská zahrada). Psáno z 2. premiéry 28. června 2017.

    ///

    Více na i-DN:

    Hamlet je inteligentní empatický člověk


    Komentáře k článku: Hamlet v říši zrcadel

    1. Ivana Pešková

      Profilový obrázek

      Nechci polemizovat s článkem Hamlet v říši zrcadel,
      ale chci připojit svůj osobní zážitek z představení 11.7. a ten je bohužel rozpačitý. Jako divák chci komplexní zážitek, přeji si pochopit postavy a smysl hry, přeji si věřit hercům, vnímat hudbu, scénu i kostýmy a to i v případě, že se jedná o představení na letní scéně. Divadlo zůstává divadlem pro diváka. Připadá mi, že tady dělal každý svou práci dobře, ale výsledek se dostal do rozporů.
      Tak například scéna. Když jsem usedla do hlediště a zadívala se na scénu, zdála se mi zajímavá, ale kam se vejdou herci? Scéna byla nejhezčí bez herců, sokly s lampami překážely nebo herce stínily, bylo jich tak nějak moc. Tmavé kostýmy na tmavém pozadí mi evokovaly černé divadlo. Rozeznat postavy se stejnými kostýmy bylo pro diváka zadních řad oříšek. Herci hráli krásně každý to své, ale nějak mě to dohromady nechytlo.
      Jsem léta věrnou návštěvnicí slavností už od prvních ročníků a mohu srovnávat. Letos se nedala přehlédnout snaha pořadatelů o komerční úspěch. Hlediště je opravdu moc dlouhé a diváci v zadní polovině hlediště nemohou mít s jevištěm přijatelný kontakt. Mně jako divačce je příjemné moci se před představením občerstvit, projít krásnou zahradou, přikrýt se dekou, kterou mi pořadatel poskytne. Ale přece jen mám nejraději, když vidím a slyším a když mě představení chytne za srdce a to se nestalo.

      13.07.2017 (19.47), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,