Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Grázl na plný úvazek

    Tak tohle by na divadle asi nešlo, říkám si, když zírám na divokou filmovou honičku dvou messengerů na kolech – střihy to má jako reklama na energy limo, outdoor hadry a připojištení pro adrenalinové týpky v jednom. A pak se Petr s Igorem (Matěj Hádek a Jiří Vyorálek) baví a říkám si, co je paralelou téhle hláškařiny na divadle a možná něco ze Švanďáku a možná z Vinohrad a možná z Národního, když se tam pokoušejí být současní, a myslím si, to přece nejde, strkat takhle všechny do jednoho pytle a v hlavě mi bzučí, co říkal režisér David Jařab a sice, že herec je pro film stejně podstatný jako světlo nebo krajina, a je mi těch dvou herců drandících na kolech líto a to je taky hloupost, protože zrovna při téhle divočárně to na jistotu nejsou oni, ale kaskadéři, to by nikdo jiný nedal.

    Ze začátku jsem psal o sobě, ale nakonec mi z toho vylezlo, že jde o hajzla, vyjádřil se o filmu Vladimíra Michálka Posel autor scénáře Marek Epstein. Dokud se neukáže, že tím hlavním, co třicátníka Petra, vystudovaného inženýra, žene, je nenést za nic zodpovědnost, je svým svobodomyslným nekompromisním světonázorem vlastně sympatický. Jenže nechávat bližní na holičkách se nemá a hlavní hrdina nového Michálkova filmu je bez pardónu záporák, co lže, krade a mámí ženské a je za to po zásluze v závěru filmu potrestán. Člen kolařské subkultury, pod níž se mnohým vybaví spíš zelení sympaťáci, co kolodranděním brojí proti diktátu aut, než zloun, co se nežinýruje štípnout ani kolo s dětskou sedačkou. Takhle zlého cyklistu jsme zkrátka v české kinematografii ještě neměli, a Hádek jej navíc hraje dobře.

    Posel je film s jasným silným tématem a přesvědčivě zahraným hlavním hrdinou. Něco jako na divadle Jařabův Weissenstein ze stejnojmenného představení, kapitán Kurz z Jařabova Srdce temnoty nebo Steigerwaldova Marta z Marta Peschek jde do nebe. „Něco jako“, a přitom ani trochu ne. Protože na rozdíl od hlavních postav zmiňovaných představení je tak snadné třicátníka Petra z Michálkova filmu odmávnout jako grázlíka, který se nás netýká. A film (nebo divadlo), z něhož jeden odchází především morálně povznesen nad hlavního hrdinu, je filmem (a divadlem), který nesplnil svůj hlavní smysl, a sice šlápnout divákovi na kuří oko, přimět ho, s čímsi se v sobě utkat. A možná bych se utkat mohla, jen nechci. Díky honičkám na kolech jak z devadesátkových reklam, díky televiznímu materiálu, který na velkém plátně nevypadá bůhvíjak, díky tomu, že Petrovo grázlovství je příliš na plný úvazek.

    V dobrém se dá říci, že si Posel obrazově kromě těch závodů na kole na nic „nehraje“. Jenže film hovoří především obrazem a je to právě způsob, kterým film obrazy vytváří a vrství, co je výsostně filmové způsobem, na nějž divadlo nemá, mít nemůže, a pokud se o to nedejbože pokouší, většinou to končí zle. Na jevišti stačí židle, stůl a ošoupaný gauč a je vystaráno. Magie, pokud se zadaří, se tam vkrade sama s textem a herci. Na něž si, pokud na to máte koule, můžete dokonce sáhnout – zvednout se ze sedadla a jít jim jen tak zaťukat na rameno…

    Pokud se ovšem díváte na filmový záznam divadelního představení, je to úmornější než kdejaký béčkový film. Kašlat na vizuál si zkrátka může dovolit jen divadlo teď a tady. Film zato, pokud obrazově nepřesvědčí, svou magii jinak nenahoní, a pak mu ani nebaštíte, co těmi obrazy říká. Jakkoli to je v případě Michálkova Posla relevantní zpráva o leckom z generace dnešních třicátníků.


    Komentáře k článku: Grázl na plný úvazek

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,