Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    O komediích a jejich hercích

    Grand festival smíchu, který pořádá pardubické Východočeské divadlo, je už léta dobře zavedený podnik, jenž rok co rok nabízí průhled aktuální komediální tvorbou českých divadel. Pořadatelé mají ambici nabídnout publiku a odborné i studentské porotě sedm nejlepších soutěžních představení tohoto žánru. Vybírat ovšem vždy lze jenom „z toho, co je“ – tedy z inscenací uvedených v uplynulém roce. A výběr je to jistě subjektivní (jiný ani být nemůže) a nadto festivalový repertoár ovlivňují i provozní a prostorová omezení hostitelského jeviště.

    David Drábek

    Letošním Géniem smíchu se stal David Drábek, cenu převzal od ministra kultury Daniela Hermana FOTO MICHAL KLÍMA

    Vezmeme-li v úvahu tyto „danosti“, můžeme konstatovat, že program 15. jubilejního ročníku festivalu přesáhl obvyklý inscenační úmysl, který je v komediálním žánru v českém divadle obvyklý – totiž naplnit kasu. Byli jsme svědky jen jednoho inscenačního „propadu“ či, řekněme spravedlivěji, inscenace víc než prostřední.

    Přitom Prokletí nefritového škorpióna z příbramského Divadla Antonína Dvořáka mělo přinejmenším dva předpoklady k úspěchu: osobitý crazy film Woody Allena v mluvném překladu a divadelně „hbité“ úpravě Ondřeje Sokola a hostujícího Bohumila Klepla v hlavní roli, který patří k současné české herecké špičce. Kolega-porotce Petr Klár právem ocenil noir atmosféru inscenace, ale ani ta nedokázala překrýt těžkopádnost jednotlivých situací – po každé z nich jako by se znovu musel „nahodit řemen“, pomalý, únavný temporytmus a pouze rutinní herecké výkony bez jiskry všech včetně Bohumila Klepla.

    To, že jedinečné herectví – s osobnostním přesahem – je jádrem, substancí, hlavní materií každé jedinečné inscenace, předvedl Můj romantický příběh z ostravského Divadla Petra Bezruče. Oba jeho aktéři – Tereza Vilišová a Ondřej Brett – zahrnuli publikum doslova sprškou komických špílců, komentářů, smíchu i smutku, energie i záměrné rezignace. „Brechtovský“ princip nahlížení do nitra postav – co si skutečně myslí – a jeho komentování zvýraznila i úprava Ilony Smejkalové a Daniela Špinara, která původní text zredukovala z šestnácti postav na pět, a Špinarova groteskní inscenace, odvíjející se v prudkém tempu, pak poskytla prostor pro svobodnou hereckou tvorbu i představitelům epizodních rolí. K jednoznačnému festivalovému přijetí – publikem i oběma porotami – této inscenace přispěla i její netradiční předloha. Mladý skotský dramatik Daniel C. Jackson ve skutečnosti napsal příběh velmi neromantický, komedii s „existenciálními“ prvky a otevřeným koncem, který místo happy endu nabízí jen naději.

    Ani stará dobrá „feydeauovská“ komedie v současném hávu však není mrtva. Napsal ji – a to je jistý paradox – Jacksonův současník a britský spolu­občan Anthony Nelson. Vždyť jeho Lháři jsou postaveni na podobných zápletkách, záměnách postav, o nichž ostatní figury netuší, ale diváci o nich dobře vědí, mužích ve skříni atd. Pouze reálie a rekvizity, jako třeba pedofilie a klamná autohavárie, jsou ze soudobého světa a dva přitroublí strážníci, na nichž komická zápletka stojí a s nimiž padá, jsou spíš keynstonští policajti než slovutní strážci zákona z 19. století. Patrně nejšťastnější by bylo inscenovat Lháře jako sitcom, anebo jako parodii na něj. Režisér Zdeněk Dušek spolu s domácím pardubickým souborem ale vsadili na inscenační „klasiku“, pečlivé budování situací, detailní drobnokresbu postav a hereckou souhru. I to je možný přístup, a kdyby dramaturgie víc škrtala v textu a inscenátorům se občas ne­­vymkl rytmus z rukou, řekli bychom: slušná kultivovaná zábava, nic víc, nic míň.

    Pozvání Činoheráku Ústí do festivalového programu mělo jistě i etický rozměr: divadlo, které zvítězilo nad politickou špínou a jako by zázrakem přežilo svou smrt, má být preferováno! Tím nechci naznačit, že ústecká inscenace Zkrocení zlé ženy nedosahuje kvalit prestižní přehlídky. Naopak, transfer profánní Shakespearovy komedie do cirkusové manéže, do světa „dell’arte“ je velmi originální pokus a až na finálové „spartakiádní“ cvičení s obručemi i bez počin zdařilý. Vše­obec­ná hravost, až nezkrotná radost ze hry, stylizované klaunské interpretace rolí i samostatná klaunská čísla na přidanou, to vše stvořilo dvě a půl hodiny vtipné zábavy, v níž – a to je podstatné – struktura a poselství Shakespearovy hry nebyly zamlženy.

    Ostatně Shakespeare je geniální dramatik právě i tím, jak je „otevřený“, jak inscenátorům nabízí nespočet výkladů a inscenačních řešení. Také tým z pražského Divadla v Dlouhé (Hana Burešová a Štěpán Otčenášek) vytvořil pro jeho Mnoho povyku pro nic osobitý jevištní svět, přeskakující z renesance do šedesátých let, ale možná i dvacátých let minulého století i doby naší a nesouřadně – v duchu inscenační logiky – zase zpět. Všechny situace jsou velmi sugestivní a k jejich působivosti přispívá i bílé přístavní molo, na kterém se schází lepší společnost a v neposlední řadě mumraj různorodých hudebních motivů. A opět, podobně jako v Mém romantickém příběhu, jedineční herci, nabízející současně postavu i vlastní osobnost, „v čele“ s Helenou Dvořákovou, jež v Beatrici vytvořila kromobyčejně živou, mnohorozměrnou postavu.

    Výrazný herecký výkon byl i osou inscenace Listopad z Městských divadel pražských, Divadla ABC. Michal Dlouhý v roli jakéhosi amerického prezidenta, který bojuje o své znovuzvolení, nám v hledišti neumožnil ani na vteřinu vydechnout. Dlouhý, neustále v akci, rtuťovitý, brutální, zběsilý, vršící gag na gag, a přece v nestřežených okamžicích dojemný, tu dospěl až na samotnou hranici možného. Díky němu bylo představení přijato skoro freneticky, ale možná že nejenom díky jemu. David Mamet napsal satiru na americkou politiku, která však – od­mys­lí­me-li si zeměpisné reálie – jako by byla satirou na politické poměry naše. A tak když režisér inscenace Petr Svojtka (přebíraje při slavnostním galaprogramu za Dlouhého festivalovou cenu) poděkoval za plný dům na toto představení Pražskému hradu, vůbec to nebylo od věci.

    A nakonec ještě o jednom úctyhodném hereckém výkonu. Odehrál se v Gogolových Mrtvých duších, které pro Městské divadlo Brno zdramatizovali Štěpán Otčenášek a Hana Burešová, též režisérka inscenace. Čičikov Michala Isteníka, v kýčovitě červeném kostýmu, s rudými rty a lehce nabíleným obličejem klauna, je dráždivou směsí úlisnosti, nestoudnosti, velkopanskosti a absurdity, postavou na východ od našich hranic stále aktuální – nechť Gogol promine.

    Řekneme-li tedy, že tomuto ročníku Grand festivalu smíchu dominovali (někteří) herci, nebude to charakteristika úplná, ale možná že patřičná.

    Východočeské divadlo Pardubice Grand Festival smíchu, 15. ročník 26. ledna − 2. února 2015

    15. Grand Festival smíchu

    Komedie roku 2014

    Daniel C. Jackson: Můj romantický příběh Režie Daniel Špinar, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava

    Nejlepší ženský herecký výkon festivalu

    Tereza Vilišová v roli Amy v komedii Můj romantický příběh v režii Daniela Špinara, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava

    Nejlepší mužský herecký výkon festivalu

    Michal Dlouhý v roli Charlese Smitha v komedii Listopad v režii Petra Svojtky, Městská divadla pražská / Divadlo ABC, Praha

    Cena odborné poroty

    Daniel C. Jackson: Můj romantický příběh Režie Daniel Špinar, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava

    Cena studentské poroty

    Daniel C. Jackson: Můj romantický příběh Režie Daniel Špinar, Divadlo Petra Bezruče, Ostrava

    Komedie diváků

    David Mamet: Listopad Režie Petr Svojtka, Městská divadla pražská / Divadlo ABC, Praha

    Akademie složená z kritiků, divadelních publicistů a teoretiků udělila

    Cenu Genia smíchu 2015

    Davidu Drábkovi za výjimečné autorské inscenace Velká mořská víla a Jedlíci čokolády s přihlédnutím k zpracování Figarovy svatby, Romea a Julie a Richarda III.


    Komentáře k článku: O komediích a jejich hercích

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,