Divadelní noviny Aktuální vydání 8/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

8/2024

ročník 33
16. 4. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Blogy Paměti, záznamy a deníky

    GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 21)

    Je, či snad už bylo, Mikuláše…

    Už budu vaše

    řekla mi plaše

    Na Mikuláše

    řekla mi plaše a prostince

    7. prosince

    napsal Zdeněk Šlais někdy v roce 1964 pro chomutovské Divadlo v podloubí. Kdo byl Zdeněk Šlais a co Divadlo v podloubí? Zdeněk Šlais byl studentík chomutovské průmyslovky a Divadlo v podloubí vzniklo v roce 1962 v témže městě. Bylo jedno z mnoha, které na počátku šedesátých let vyrůstaly v zemích českých. Prim hrála divadla pražská, Semafor, Rokoko, Paraván, Na zábradlí, v Brně to bylo Večerní Brno, ta divadla buď byla, nebo se záhy profesionalizovala. Ale já mám na mysli divadla amatérská, vznikající a zanikající, v Ostravě Pod okapem, v Praze populární Inklemo, v Kadani Kladivadlo Pavla Fialy, v Litvínově Docela malé divadlo Mirka Kovaříka, v Brně třeba X59, jedno z mála, které přežilo desítky let.

    Zleva Jiří Štědroň, Jan Heger, Jaroslava Suchomelová, Radim Vašinka, Hana Pražanová a Rudolf Vévoda v inscenaci Velké prádlo z poezie Jacquese Préverta v X 62 (režie Zdeněk Čecháček) FOTO ARCHIV DIVADLA ORFEUS

    Jeho duší byl Radim Vašinka, student mineralogie a petrografie tehdejší University Jana Evangelisty Purkyně, dnes Masarykovy, též Zdeněk Čecháček – Turba, absolvent téže university. I texty připravovali studenti, za laskavé pozornosti Ludvíka Kundery, najmě Milan Uhde, hudbu k písním tvořil a na klavír hrál Petr Skoumal, v tom prvním, patrně nejúspěšnějším pořadu, který se jmenoval Inzerát na skřivánka hráli mj. studenti JAMU Ladislav Frej, Jiří Štědroň, no, a krásné studentky filosofické fakulty…

    Foto z Repertoáru malé scény, (r. 1963, č. 11). Foto: archiv autora.

    Ale ke Zdeňku Šlaisovi: pro to chomutovské divadlo psal textíky, na jevišti hovořil a zpíval. Co? Autor tohoto textu přiznává, že tím prvním kusem byla jeho adaptace Inzerátu na skřivánka, neboť autor a Radim Vašinka jsme byli spolužáci – jediní dva studenti mineralogie a petrografie v ročníku. Po dostudování Vašinka nastoupil na umístěnku do geologického průzkumu v Ostravě, já do geologického průzkumu v Chomutově – a vzal jsem si sebou Inzerát na skřivánka. Ale pak jsme už psali a hráli texty své, ten nejlepší se jmenoval Růže a dvě kosti stehenní a vyhráli jsme s ním jeden z ročníků Wolkrova Prostějova. V porotě tehdy seděl Jiří Ostermann, zakladatel pražské Violy a ten nás pozval – hráli jsme tam asi čtrnáct dní, spali v hotelu, dostali kapesné a proplacené cesťáky – a měli plno, nějak se rozkřiklo, že nehrajeme nějakou tzv. komunální satiru, která tehdy byla připuštěna, ani nejsme divadlo poesie, které krásnými hlasy za svitu svíček u stolečku deklamuje životní pravdy. Jeden z časopisů tehdy vycházejících, MY ´64 nás označil za jediné politické divadlo v českých zemích. Tož, možná: Soudruhu, soudruhu, viděli jsme padat hvězdu…! – No, soudruzi, vy jste ještě mladí a mohli jste se mýlit…, zněla odpověď. Ty texty i zpívající hlas Zdeňka Šlaise jsou dnes zachyceny na CD, které je součástí knížky Pozdní sběr, což je soubor převážně novinových článků ze Svobodného slova a dalších tiskovin, které autor toho povídání produkoval řadu let. Písničky jsou i na CD s písněmi Jiřího Bulise, které sestavil Jan Dalecký a jmenuje se Word. Snad je ještě k sehnání. Ale Šlaisovy texty najdete i na CD Hosté na zemi, například Podzimní popěvek:

    V roce 1964 se chomutovské Divadlo v podloubí rozpadlo přirozenou cestou, já jsem se vrátil do Brna, další z členů, Theodor Raidl se stal pedagogem a se mnou do Brna odešel i Jiří Bulis. Začal studovat Pedagogickou fakultu a současně i skladbu na JAMU a záhy se stal dvorním dodavatelem hudby pro HaDivadlo, Divadlo na provázku, hudby filmové a televizní. Zdeněk Šlais, ač dvakrát přijat na FAMU, nevyužil toho, vrátil se do svého rodiště, do Děčína a nechal se zaměstnat v tamní chemičce. Žel, neunesl tíhu života a odešel předčasně v roce 1994. Rok před tím se v autě zabil Jiří Bulis.

    Foto z Repertoáru malé scény, (r. 1963, č. 11). Foto: archiv autora.

    Jakoby se rozloučili společnou písní Místenka k oknu.


    Komentáře k článku: GeoBlog Ladislava Vencálka (No. 21)

    1. Dagmar Přidalová

      Avatar

      Dojemně krásná a bolestná připomínka našeho mládí

      10.12.2020 (17.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,