Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Geisslers touží po Gozziho pomerančích

    Nejstarší fiaba (pohádková hra) Carla Gozziho Láska ke třem pomerančům (L’amore delle tre melarance) je velmi zvláštní hra. Neexistuje její text a nemáme k dispozici v přesném smyslu slova ani její canovaccio, tedy předpis děje pro inscenaci commedie dell´arte.

    Carlo Gozzi (Benátky 13. 12. 1720 – Benátky 4. 4. 1806). Repro archiv

    Známe pouze tzv. Kritický rozbor fiaby (Analisi riflessiva della fiaba), který napsal sám Gozzi. Na zhruba dvaceti stránkách obsahuje podrobný popis inscenace v době premiéry (1761 v Benátkách), některé úryvky textu (především pevně dané veršované pasáže, jež se na rozdíl od ostatních částí neimprovizovaly), autorovy vysvětlivky, na co některými narážkami poukazoval, a také do jisté míry popis diváckého ohlasu. Hříčka, kterou Gozzi původně vytvořil jako víceméně jednorázové satirické zúčtování s divadelnickými soky Goldonim a Chiarim a jejich „pokleslým“ způsobem psaní, začala hned od počátku žít svým vlastním životem. Dnes bychom tuto hru zcela jistě označili jako postmoderní. Dochovaný kusý materiál slouží už 250 let jako základ pro adaptace hry v nejrůznějších dobách a stylech. Jedna z nich (K. Vogak – V. Mejerchold – V. Solovjev z roku 1914) dokonce inspirovala Sergeje Prokofjeva k napsání opery na vlastní libreto (1919, premiéra 1921).

    Oldřich Slavík jako sovětský chlapec Andrej a Jana Klatovská jako princ Tartala v inscenaci Divadla Jiřího Wolkra v Praze (1954). Foto z programu DJW (zdroj: dokumentace IDU).

    České divadlo se k Pomerančům chová tak trochu macešsky. Kromě jednoho období se jimi moc nezabývalo, a pokud už je vzalo na vědomí, dělo se tak v jakýchsi neuspořádaných vlnách. V podstatě platí: co inscenace, to jiná adaptace. Prokofjevova opera měla československou premiéru ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (patrně v českém překladu Luďka Mandause) roku 1931. Zhruba v téže době vydalo pražské (smíchovské) nakladatelství Vaněk a Votava adaptaci této hry pro loutkové divadlo od Dr. Jana Bartoše. Ta sice vycházela z Gozziho textu, ale autor výrazně zredukoval počet postav – spojil síly zla do jediné postavy kouzelnice Creonty a vynechal motiv dvorského boje o následnictví trůnu (tedy i postavy Clarice, Leandra a Brighelly). Kromě toho počeštil Truffaldina na Kašpárka, prince Tartagliu přejmenoval na Derama a jedinou zachráněnou princeznu Ninettu na Gulindi. O důvodech přejmenování dvou posledních postav se můžeme jen dohadovat. Deramo by mohl odkazovat na krále z Gozziho Krále jelenem, Gulindi pak jedině na zápornou hrdinku z jeho u nás dosud neznámé hry Modrý netvor (Il mostro turchino).

    Obálka 1. čísla časopisu Láska ke třem pomerančům, časopis Doktora Dapertutta z roku 1915, který vydával Vsevolod Mejerchold. Právě v něm vyšel ruský překlad kritické analýzy Gozziho v Mejercholdově úpravě, který inspiroval Prokofjeva k jeho libretu a opeře. Repro archiv

    Roku 1946 byla v Sovětském svazu uvedena hra pro děti od Sergeje Michalkova Smích a slzy s podtitulem Veselý sen (Směch i sljozy, vesjoloje snoviděnije). Inspirace Gozzim se z nějakých záhadných důvodů příliš nezdůrazňovala, přestože základní děj hry i jména většiny postav původně odpovídaly Gozziho předloze. Sám Michalkov později vyprávěl, jak se k tomuto tématu dostal. Někdy roku 1925 děti z vesnice Darino u Moskvy připravovaly divadelní představení a vybraly si právě Gozziho Pomeranče. Shodou okolností tam právě pobýval na dáče Stanislavskij, jednu zkoušku navštívil a s inscenací dětem pomohl. Pro Michalkova, který si tehdy zahrál Fatu Morganu, to byl obrovský zážitek a o dvacet let později si na něj vzpomněl1). Michalkov děj hry přenesl do své sovětské současnosti a zarámoval metapříběhem o nemocném chlapci, který se ve snu dostal do pohádkového království, kde různé skupiny personifikovaných hracích karet soupeřily o moc. Gozziho Truffaldino se tak převtělil do sovětského pionýra a žáka 5.B Andrjuši Popova, jenž nemocného prince Tartalu svým pionýrským optimismem vyléčil. Michalkov hru několikrát přepsal a v poslední verzi z roku 1961 již šlo o konflikt šachů s kartami. Pohádkové postavy dostaly ruská „mluvící“ jména (král Unyljo VII., princ Čichalja – Kýchal, intrikáni Dvuliče a Krivello) a tři pomeranče nahradilo jediné kouzelné rajče. Roku 1976 byl v SSSR podle této verze natočen dvoudílný televizní hudební film, který se odehrával v pionýrském táboře v předvečer dětské šachové simultánky s velmistrem Anatolijem Karpovem. Obsahoval i jistý freudovský motiv: prince Kýchala v Andrjušově snu představovala kamarádka Ljuba z oddílu. A ve šťastném závěru snové výpravy se zjistilo, že princem byla vlastně princezna. Andrjuša se přesto vrátil z šachového království do svého tábora. Film je v Rusku ještě dnes občas označován jako satirický pamflet2).

    Miroslav Horníček jako Mág Célio v inscenaci Divadla ABC v Praze (1961). Foto z programu Divadla ABC (zdroj: dokumentace IDU).

    Michalkovova adaptace zanechala v inscenační praxi českého divadla nejhlubší stopu. V letech 1948 – 1959 byla nejméně čtyřikrát přeložena (na překladech lze doložit postupný vývoj ruského originálu) a dočkala se nejméně šesti inscenací od Ostravy přes Prahu a Liberec až po Příbram. Všechny byly kupodivu uváděny pod gozziovským názvem Tři pomeranče, přestože jejich textové předlohy zachovávaly originální názvy. Roku 1976 vyšla poslední Michalkovova verze ve Sborníku her pro dětské divadelní soubory (Albatros Praha) v novém překladu a úpravě Václava Daňka. Ten jí dal název V království zakázaného smíchu, rámcový děj přenesl ze sovětského prostředí do českého a zredukoval počet postav, jimž našel české ekvivalenty „mluvících“ jmen. Také tato adaptace se dočkala jevištního provedení – roku 1999 v brněnském poloprofesionálním Divadle In Flagranti – jako muzikál. Zdejší intrikánka Pokrytenda byla jednou z prvních divadelních rolí „blondýny“ Ivy Pazderkové.

    Jaroslava Adamová jako Oderot a Alena Vránová jako Odelit v inscenaci Divadla ABC v Praze (1961). Foto z programu Divadla ABC (zdroj: dokumentace IDU).

    Roku 1961 inscenoval Tři pomeranče jako socialistickou satiru Miroslav Horníček v pražském divadle ABC. Jako předloha mu posloužila další sovětská adaptace, tentokrát vytvořená pro leningradské Divadlo miniatur Arkadije Rajkina (autoři V. Mass – M. Červinskij – A. Rajkin, český překlad Jiří Plachetka). Horníček ji doplnil o své monology trojrole Ředitele divadla, Mága Célia a akademika Pantalona. Připsané texty pochopitelně trochu připomínaly předscény Osvobozeného divadla. Děj hry doznal oproti Gozzimu značných změn, autoři zdůraznili motivy mocenských soubojů ve vládních kruzích a zaměřili se i na kritiku nešvarů soudobé společnosti. Horníčkově úpravě je nutno přiznat, že na svou dobu až nečekaně odvážně a s černým humorem reflektovala i politické procesy 50. let a následné rehabilitace. Tři princezny z děje zmizely – figurovala zde pouze zlá princova sestřenice Oderot usilující o trůn (obdoba původní Clarice) a její hodná sestra Odelit nešťastně do prince zamilovaná. Pomeranče se zde vyskytovaly pouze verbálně jako nedostatkové zboží a jejich úlohu do jisté míry převzala ovocná šťáva Pomo ve funkci kouzelného elixíru lásky, jímž byl princ Milon (ach ta jména – Milon pro změnu odkazuje na Gozziho Havrana) vyléčen. O dva roky později se v pražském Smetanově divadle (dnešní Státní opera) konala patrně jediná poválečná česká inscenace Prokofjevovy opery, zde již docela jistě v překladu Luďka Mandause.

    Elmíra Kubrová jako první vysvobozená princezna Nicoletta a Radek Volný jako Truffaldino v inscenaci divadla Esence (2000). Další dva pomeranče na vysvobození zatím čekají. Foto MARTIN KOTYK

    Na přelomu 80. a 90. let se objevily dvě inscenace, které s jistým posunem přinesly návrat ke starším adaptacím. Inscenátoři Loutkové scény Státního divadla v Ostravě (dnes Divadlo loutek Ostrava) ve spolupráci s loutkářskou katedrou pražské DAMU zvolili roku 1986 činoherní text Arkadije Rajkina v překladu Jiřího Plachetky, ovšem bez Horníčkových úprav. Text výrazně zkrátili a vynechali některé vedlejší postavy a kompars. Divadlo Kolín roku 1990 použilo nejstarší ze známých českých adaptací, loutkovou verzi Jana Bartoše. Režisér Jiří Untermüller a výtvarník Jan Marek text modernizovali a přidělili jména i dvěma princeznám, které „vysvobození“ z pomerančů nepřežijí – princezny se zde jmenovaly Gulindi, Bulindi a Lulindi.

    Jan Novotný jako hypochondrický Princ Tartaglia a Radek Volný jako Truffaldino v inscenaci divadla Esence (2000). Foto JANA MADUNICKÁ

    Zatím poslední inscenaci Pomerančů připravilo roku 2000 pražské Amatérské divadlo Esence. Režisérka Marie Kubrová asi poprvé v dějinách českého uvádění této hry nechala přežít všechny tři „pomerančové“ princezny, které pojmenovala podle Prokofjevova operního libreta Ninetta, Linetta a Nicoletta. Milost nakonec dostala i provinilá Smeraldina, takže hra končila čtyřnásobnou svatbou. Deramo se v této verzi jmenoval král – zřejmě v odkazu na Krále jelenem. Celio převzal úlohu Prologu a průvodce dějem a až v samotném závěru si vzpomněl na kouzelnické schopnosti, jimiž dovršil vítězství dobra. Hlavní tíha oponentury silám zla připadla připsané postavě dobré víly Fámy Fortuny, jež soupeřila s Gozziho Fatou Morganou. Láska ke třem pomerančům zůstala na repertoáru Esence několik let a stala se druhou nejhranější inscenací v historii souboru.

    Fotografie ze zkoušky Geisslers Hofcomoedianten. Foto MARTIN BOHADLO.

    Spolek Geisslers Hofcomoedianten z Kuksu (a dnes již zřejmě také z Prahy) se pokusí navléknout na tuto pomyslnou šňůru další kamínek. Podle dostupných informací a podle zveřejněných fotografií ze zkoušek je zřejmé, že tradice nových verzí zůstane zachována. Adaptace vychází z Gozziho Kritického rozboru, který zcela nově (a zřejmě poprvé kompletně) přeložila do češtiny členka souboru Kateřina Bohadlová. Jsem zvědav, jaký nový výklad a jakou novou podobu scénování tohoto textu přinesou dramaturg Otakar Faifr a režisér Petr Hašek v chystěné premiéře v sobotu 28. dubna na Malé scéně Divadla ABC v Praze.

    Geisslers Hofcomoedianten Kuks – Carlo Gozzi: Láska ke třem pomerančům. Překlad výchozího „canovaccia“ Kateřina Bohadlová, režie Petr Hašek, dramaturgie Otakar Faifr, výprava Jitka Nejedlá a Kristýna Šrolová, hudba: Kristián Koll.

    1) http://lib.ru/TALES/MIHALKOW/samosebe.txt

    2) http://www.youtube.com/watch?v=eOKUydidM6c, http://www.youtube.com/watch?v=Z0KGJdrMquU


    Komentáře k článku: Geisslers touží po Gozziho pomerančích

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Jako školák
      jsem v 50. letech určitě viděl školní představení v Divadle Jiřího Wolkera.

      19.04.2012 (15.43), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Jan Novotný

      Profilový obrázek

      Opravdu velice zajímavá studie.
      Dozvěděl jsem se informace, o kterých ani nevím.

      19.04.2012 (16.29), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Vladimír Marek

      Profilový obrázek

      Jako student
      Loutkářské katedry DAMU jsem v sezóně 1971 – 72 hostoval ve Středočeském loutkovém divadle Kladno v inscenaci Touha po třech pomerančích. Autorem veršovaného textu podle Gozziho byl Jiří Jaroš.

      19.04.2012 (17.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Dušan Hübl

      Profilový obrázek

      Děkuji za upozornění.
      Tak to je další adaptace, kde o inspiraci Gozzim není ani zmínka. Musím tedy doplnit informace. Adaptace vznikla v Loutkovém divadle Radost v Brně, kde její autor Jiří Jaroš roku 1965 také režíroval první uvedení. Pak se hrála v loutkových divadlech v Ostravě (1968) a Kladně (1971), v ULD v Praze (1982) a v Malém divadle v Českých Budějovicích (1987). Takže ono to s tím macešským vztahem ke hře není až tak zlé, ale chudákovi Gozzimu jsme občas upřeli zásluhy.
      Tak ještě jednou díky.

      20.04.2012 (7.52), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Dušan Hübl

      Profilový obrázek

      Tak musím přidat
      ještě neradostnou informaci. Geisslers z důvodu nemoci RUŠÍ dubnový termín a PREMIÉRA SE USKUTEČNÍ až 10. ČERVNA 2012 na Malé scéně Divadla ABC v Praze. Další informace: http://www.geisslers.cz/aktuality.

      20.04.2012 (12.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. .GIO

      Profilový obrázek

      Snad se sluší podotknout,
      že Gozziho předlohou byla známá italská pohádka, kterou zapsal více než sto let před ním Giambatista Basile ve se své kolekci Pentamerone. Prokofjevova opera patří k obvyklému světovému repertoáru a existuje řada nahrávek jak na CD, tak na DVD.

      21.04.2012 (17.55), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Dušan Hübl

      Profilový obrázek

      Někteří novější badatelé
      nepovažují za zdroj námětu Basileho „Cunto de li cunti“ v neapolském dialektu, ale severoitalskou lidovou pohádku, tedy orální zdroj. Obě verze se částečně liší v ději. Píše o tom Alberto Beniscelli v předmluvě k vydání Gozziho fiab z roku 1994, případně Angelo Fabrizi v gozziovské studii z roku 1978. Proto jsem se pojmenování zdroje námětu raději vyhnul.

      22.04.2012 (22.57), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    8. Zdislav Princ

      Profilový obrázek

      S chutí jsem si přečetl celou historii “ Pomerančů“. Pro doplnění faktografických udajů sděluji, že v Plzni v nastuduvání Činoherní skupiny Plzeň byla uváděna inscenace: „TŘI POMERANČE“ s velkým úspěchem pro školní děti a mládež. Přepis provedli: Jiří Chmelař a Jana Klatovská, která hru režírovala. Osobně jsem dělal scénografii a návrhy kostýmů.

      18.01.2013 (17.41), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,