Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Fragmenty z Hradce (No. 5)

    Ve středu večer se bouřky znovu mocně ozvaly, a tak se chození naboso zvrátilo v kachní rochnění se v loužích. Divadelní kritička možná nemá ani na boty, to ale ještě neznamená, že nemůže z rozmarného počasí vytěžit trochu rozvernosti! Tak boty do koše a hurá do vody!

    Den jsem začala poetickým představením s podobně idealistickým vyzněním – Je brasse de l’air (Vířím vzduch). Labyrint Draku zabydlela svými roztodivnými mechanismy a hejblátky francouzská herečka Magali Rousseau a divákům napůl francouzsky, napůl franglicky odvyprávěla příběh své rodiny, ze které se potřebovala osvobodit. Má matka neuměla plavat, možná že proto mě učila létat

    V momentě rozpohybování byly přístroje stejně živé jako oranžová rybička v malém kulatém akváriu, a všichni létali! FOTO archiv

    Inscenace o dospívání, osamostatnění, snech a jejich střetu s realitou. Člověk ale musí snít a herečce musí uvěřit, že příště opravdu poletí, ačkoli se jí to během představení samozřejmě nepovedlo. Létat ovšem naučila množství rozmanitých přístrojů, jejichž mechanismy jsou opravdu důmyslné! Překvapil mě hned úvodní fígl, kdy osmyslnila před plátnem podivně stočený drát tím, že začala točit klikou, která uvedla do pohybu svíčku na páse před plátnem a ta postupně vrhla stín na význam jednotlivých slov – respektive je z chaosu teprve stvořila. Jedno slovo teď není o nic lepší než jiné – a snové představení plné metafor může začít!

    Myslím, že i Magali jednou poletí. FOTO archiv

    Pouze místy a chvílemi osvětlovaný temný prostor, do něhož nás herečka vpustila jako do své klece, pak obývala řada robotických mechanismů, jež se – poháněné vlastními stroječky – pohybovaly po zemi, po laně, na tyči či ve vzduchu. V momentě rozpohybování byly přístroje stejně živé jako oranžová rybička v malém kulatém akváriu, a všichni létali! Ovšem jen na chvíli, z klece odletět nemohou. A tak jen „víří vzduch“. Stejně jako slepice na dvorku Magalina rodného domu, kterým zastřihli křídla. Máš to v genech, holka… Herečkou mezi řečí nenápadně zmíněný nápad o páře ke konci představení dostal konkrétní podobu v jakémsi kolotoči tvořeném dvěma spojenými kovovými koulemi naplněnými vodou, již zespodu ohříval plamen. Ve chvíli, kdy voda v jedné nádobce prošla bodem varu, začala se pára odpařovat, a zničehonic tak uvedla kolotoč do pohybu. Myslím, že i Magali jednou poletí. Se všemi svými nedostatky, incesty v rodině a silným francouzským přízvukem. Stačí jen chtít – a z herečky touha přímo srší! No kidding!

    Buchty a loutky: Sůl nad zlato. FOTO archiv

    Vedro a dusno, které mě v malém uzavřeném prostoru zmáhalo, se v plné síle předvedlo v dračím šapitó při představení Buchet a loutek Sůl nad zlato. Herci tento fakt vtipně okomentovali během tradičně improvizované úvodní předscény, když divákům nabídli beranici.

    Příběh o Maruščině lásce a moudrosti pak odehráli pouze se šesti loutkami: požitkářským králem, třemi dcerami, kuchařem Antonínem a kouzelnou babičkou. Nápadníci chyběli a dcery vystupovaly natolik autonomně, jako by se mohly z fleku samy ujmout vlády. I její závěrečné předání Marušce proběhlo bez Antonína. Ten jí byl na trůn jaksi dodán až následně, aby jí prý při kralování přeci jen něco nechybělo. Jejich láska přitom nedostala mnoho prostoru ani předtím – Maruška pouze projevila svou dobrotu, když Antonína vytáhla z průšvihu, do kterého kuchaře dostaly její sestry. Genderové stereotypy pak v inscenaci narušuje i rozdělení postav mezi vodiče – Radek Beran a Vít Brukner hrají ty ženské a Zuzana Bruknerová Antonína a krále.

    Od kuchaře si král nechává připravovat mnohachodové večeře plné snobských nesmyslů. FOTO archiv

    Právě postavě krále se dostalo největší pozornosti: herci na ní demonstrovali téma lenosti, požitkářství a konzumního života bez cíle. Od kuchaře si král nechává připravovat mnohachodové večeře plné snobských nesmyslů: „soupe de poisson de la canard“ například špatnou francouzštinou vyjadřuje cosi jako „polévku z ryby z kachny“. Ale tomu král samozřejmě nerozumí – hlavně že to dobře zní! Mnohem lépe si naopak hlídá výslovnost italských ňoků, ovšem jejich zcela nesmyslné užití ve slovním spojení „pravé domácí karlovarské gnocchi“ mu již jaksi uniká. Podobně zábavným způsobem předávají tvůrci dětem poselství pohádky, že nejen sladkým živ je člověk, když se králi z Antonínových specialit bez soli (jako je třeba kuře à la žužu) udělá šoufl. Závěrečná anagnorize je tak znázorněna tím, že se král vyzvrací do své milované zlaté helmy – a vzápětí dostane chuť na obyčejné české noky. Humor Buchet a loutek je zkrátka specifický. Stejně jako práce s tradičními marionetami, s nimiž se herci nijak nemazlí a s jejich iluzivním voděním si hlavu nelámou – naopak je klidně vezmou do ruky jako manekýny, a veškerou manipulaci tak otevřeně přiznají.

     

    Manipulace s loutkami je založená na tom, že z oddělené animace hlavy a ruky (každé z nich na jedné ruce vodiče) vzniká představa postavy. FOTO RICHARD DAVENPORT

    Na představení britského souboru Smoking Apples s názvem In Our Hands (V našich rukou) jsem se těšila mimo jiné i proto, že jsem nedávno byla v Cornwallu, kde se děj odehrává. Avšak místo toho, aby na mě herci dýchli atmosféru, kterou si z pobřeží pamatuji, mě poměrně brzy zprudili nerealistickým a především stereotypním žvatláním a povykováním, jež mělo připomínat přístavní ruch: halas rybářů a námořníků a křik racků. Každý herec jako by měl svůj rejstřík slov a zvuků, jež s pravidelnou přesností neustále opakoval. Ještě teď mě v hlavě straší hudba, která hrála v podobné smyčce stále dokola.

    Vlastně i manipulace s loutkami, o níž v anotaci píší, že by měla být inovativní, je založená pouze na tom, že z oddělené animace hlavy a ruky (každé z nich na jedné ruce vodiče) vzniká představa postavy, což je princip všeobecně známý například z černého divadla. Nehledě na to, že tvůrci poměrně nesystematicky kombinují různé druhy loutek včetně stínového divadla.

    Tvůrci kombinují různé druhy loutek včetně stínového divadla. FOTO archiv

    Možná jsem nespravedlivá, ale mě prostě mnohem víc baví Buchty a loutky se svými starými dobrými marionetami – na nic si nehrají, a přitom jsou pořád vtipní! Příběh stárnoucího rybáře Alfa, kterému krachuje obchod i vztah s vlastním synem a svou depresi utápí v alkoholu, má přitom potenciál vzbudit silné emoce a závěrečné smíření otce se synem může být i dojemné. A publikum ho tak, soudě dle burácejícího závěrečného potlesku, zřejmě i přijalo. Já se kvůli onomu nesnesitelnému žvatlání cítila, jako bych sledovala hluchoněmé, a do příběhu se vcítit nedokázala. Alespoň nám však Angličané přinesli osvěžující déšť!

    Uvědomuji si náročnost jednotlivých čísel a smekám. FOTO archiv

    Když viděli tvůrci La Putyky moknoucí frontu před svým velkým šapitó, zželelo se jim diváků a nechali nás odhlasovat si dřívější vstup do stanu. Přišli jsme tak o animovaný začátek představení, ale byli jsme v suchu. I tak sklidilo představení Up End Down standing ovation celého šapitó. Vzhledem k tomu, že mě jejich tvorba příliš neoslovuje a v novém cirkusu nejsem zrovna zběhlá, budu stručná. Užila jsem si hudbu a akrobatická čísla – obdivovala jsem nebezpečná několikanásobná salta a vruty na houpačce i svalnaté muže na stuhách. Přestože je v novocirkusovém umění rozdíl mezi světovou úrovní a tou naší nesrovnatelný, uvědomuji si náročnost jednotlivých čísel a smekám. V badmintonu se konec konců Asiatům také nemůžeme rovnat.

    Zároveň však nejsem schopná v představení vidět témata, o nichž se píše v anotaci, a to ani po jejich opakovaném přečtení. Formulace mi přijdou natolik všeobecné, že by se pod ně vešlo téměř cokoli. A přesně takovým dojmem na mě působilo i představení. Příště se asi o pochopení raději nebudu snažit vůbec a představení si užiji lépe.

    S neuvěřitelnou energií a rychlostí zahraný disco-balkan kombinuje balkánskou dechovku, diskotékový beat, laciný pop a špinavý house… Circus Brothers. FOTO archiv

    Večer jsem měla na výběr: jít psát, anebo si po La Putyce tematicky zatančit s kapelou Circus Brothers. Bosé nohy rozhodly za mě a deštivými ulicemi mě samy odvedly do šapitó na Kavčím plácku, kde bylo sucho a útulno. A dobře udělaly: zloňska jsem věděla, že bych hudbu stejně slyšela burácet až do svého pokoje a nakonec nic nenapsala. A hlavně – byli skvělí! A já se dneškem loučím a jedu si ohřát promrzlé nožičky do té jižní Francie…

    ///

    Více na i-DN:

    Začíná Divadlo evropských regionů – Klicperovo divadlo

    Začíná Divadlo evropských regionů – Divadlo Drak

    Dnes začíná Divadlo evropských regionů – Open Air Program

    ///

    Denní reportáže:

    Fragmenty z Hradce (No. 1)

    Fragmenty z Hradce (No. 2)

    Fragmenty z Hradce (No. 3)

    Fragmenty z Hradce (No. 4)

    Fragmenty z Hradce (No. 6)


    Komentáře k článku: Fragmenty z Hradce (No. 5)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,