Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2019

ročník 28
17. 9.–30. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Fragmenty z Hradce 2019 (No. 3)

    Sladkobolná nostalgie, trauma z emigrace, strach ze selhání, sebeobviňování. Prezentováno s humorem a nadhledem, který ničemu neubere na závažnosti. V tomto duchu se nesl můj pondělní program. Začal dopolední koprodukční inscenací Bratři a sestry divadelního souboru Nie a norského Brage Teatret ve Studiu Divadla DRAK. Poté jsem vystoupala do podkroví a objevovala Věci snadno zapomenuté Xaviera Bobése, bezpochyby posbírané po půdách španělských domů. Odpoledne patřilo pro změnu československé historii. S bratislavským divadlem GUnaGU se ve Studiu Beseda vzpomínalo na Horúrce léto 68 (ako sme utekali). Pozůstatky tíživých dojmů se pak definitivně rozpustily během koncertu zpěvačky Ivy Marešové a skupiny Razam na Letní scéně Klicperáku. Radost zůstala až do rána.

    Přímo na jevišti se kouzlí s nasvícením. Například světla baterek, bloudící mezi fíkusy v jednom z domků, oživí stěny poetickou stínohrou, připomínající tajemný prales. Bratři a sestry, Foto NIE

    Před žhnoucím sluncem se v rozpáleném centru Hradce Králové snadno schováte do klimatizovaných divadelních sálů. Sami před sebou se ale neschováte. Rozhodnutí, zda nastal čas vyhledat odbornou pomoc psychologa, bývá těžké. Pro adolescenty, dezorientované vším, co období dospívání obnáší, je to dokonce zcela neřešitelný rébus. Tvůrci a aktéři norské performance Bratři a sestry si vzali za úkol pracovat s reálnými příběhy a poukazovat na různé mentální poruchy, kterými v dnešním chaotickém světě trpí stále více dospívajících. Celá koncepce směřuje k otvírání třináctých komnat a zároveň předpokládá, že teenager pod rouškou anonymity probere svůj problém raději s neznámým hercem než s lékařem či – nedej Bože – s rodiči. Po skončení představení se navíc otevírá debata a můžete vést i rozhovory mezi čtyřma očima. Cílová skupina 14+ z hradeckých škol zaplnila v pondělí více než polovinu hlediště Studia Divadla DRAK. V předsálí nás s bezprostředností sympatické studentky uvítala jedna z hereček obligátním dotazem, zda všichni alespoň částečně rozumíme anglicky. První kontakt navázán. Od tohoto momentu čtveřice živelných protagonistů mladé diváky z háčku téměř nepustila. Citlivým způsobem a s humorem budovala atmosféru vzájemné důvěry, tak důležitou pro besedu či individuální pokec po skončení představení. Vstup do sálu ovšem příjemný nebyl. Dostali jsme se do smršti stroboskopických blesků, vysílaných v rytmu ohlušujících úderů na bicí. Nesnesitelně agresivní úvod bezohledného bubeníka je docela dobrá metafora toho, s čím vším se dnešní adolescent musí vyrovnávat a odkud se berou poruchy soustředění. Podobných odkazů se objeví víc, hlavním motivem hry však zůstává problém sebepoškozování a s ním související ztráta sebedůvěry, pocity viny, deprese a dobrovolná izolace.

    Scéna odkazuje k loučení s nevinným dětstvím. Dominují jí dva naddimenzované domky s průhlednými stěnami, ne nepodobné domečkům pro panenky. Přímo na jevišti se kouzlí s nasvícením. Například světla baterek, bloudící mezi fíkusy v jednom z domků, oživí stěny poetickou stínohrou, připomínající tajemný prales. K pojmenování osobních problémů dovádějí herci diváka prostřednictvím nekomplikovaného příběhu na téma nová holka v naší ulici. Čtyři mušketýři, jak si smíšená parta říká, se baví banálními pubertálními vtípky a gagy, kterými ostatně baví i publikum. Vybrané studenty v hledišti zapojují do slovních přestřelek, zatímco dospělého diváka, reagujícího na otázku What´s your name? otázkou My name?, odměňují naopak mírně zesměšňujícími narážkami. Střílejí si ze všeho, ať už jde o české slovíčko lokty, nebo adorovanou kapelu Spice Girls, kterou v živé produkci parodují. Hlavním prostředkem vyjadřování přitom zůstává dětská vynalézavost a hravost. Na společných akcích ale kromě prvních milostných vzplanutí začínají jako v nějakém hororu z mládežnického tábora uprostřed lesů rezonovat temnější stránky jejich povahy. Každý teenager je zkrátka doutnající sopka. Bezstarostné pošťuchování a tlachání několikrát přeruší zpověď té introvertnější z obou dívek. Vrstevníkům v hledišti zcela klidně vykládá o tom, proč se zase řezala do stehen, ale v podtextu zaznívá naléhavé volání o pomoc. Vypjatou konfrontaci inscenátoři ukončí poněkud edukativně prezentovaným smířením. Věřím, že minimálně nápovědu, jak a proč odpustit, si kromě procvičení angličtiny z představení odnesl každý z přítomných školáků.

    Naše mobilní telefony putovaly do otlučené plechové krabice a retro bojovka po stopách pomíjivé paměti odstartovala. Věci snadno zapomenuté, Foto Xavier Bobés a Jordi Bover

    Po dopoledni s mládeží jsem se vypravila do španělské moderní historie. První pravidlo pro cestovatele časem velí, nebrat s sebou výdobytky moderních technologií. Autor divadelní seance pro pět diváků s názvem Věci snadno zapomenuté Xavier Bobés myslel na všechno. Naše mobilní telefony putovaly do otlučené plechové krabice, kabely do úschovy. Ještě nezbytné společné foto na památku blízkým pro případ, že bychom zbloudili v čase, a pak už se naše výprava vydala na temnou půdu Divadla DRAK. Sesedli jsme se pod lampou kolem dřevěného kulatého stolu vedle starého gramofonu a retro bojovka po stopách pomíjivé paměti odstartovala. Bobés zachází s timingem a diváckým vnímáním s precizností hodináře. Na úvod zhasl a v naprosté tmě soustředil naši pozornost na hořící sirku. Hypnotizující účinek plamene netřeba rozebírat, známe to všichni. Když opět rozsvítil lampu, byli jsme zklidnění a dokonale připravení sledovat příběh, vyprávěný prostřednictvím kaleidoskopu věcí v live animaci.

    Ze tmy kolem se vynořují protagonistovy ruce a s hbitostí kouzelníka před námi rozkládají, přeskupují a skládají různé miniaturní předměty, fotografie, sešity, obrázky, pohlednice… Hraje se s autentickými historickými materiály, nasbíranými po vetešnictvích, takže v jednu chvíli držíte v ruce potravinové lístky nebo třeba maličký špionážní fotoaparát, pamatující druhou světovou válku. Tištěné texty jsou sice ve španělštině, ale pro pochopení obsahu to není důležité a rychlé tempo, s jakým se mikroscéna na stole proměňuje, to jen potvrzuje. Jde hlavně o symboly, mezi nimiž dominují fotografie dodnes nedokončené Gaudího katedrály Sagrada Familia v Barceloně. Politické události na titulních stránkách časopisů zůstávají pouhým pozadím pro všední život všedních hrdinů, formovaný katolicismem. Bobés komunikuje jednoduchou angličtinou a nenásilně vybízí k interakci, která v sevřeném kroužku přirozeně funguje. Obklopen sílící atmosférou nostalgie se divák vžívá do radostí a strastí neznámých tváří z fotografií, sleduje je od kolébky po smrt a ještě dál, protože ohmatané věci poskytují dodnes důkazy o existenci oněch hrdinů. Lehký důraz se přitom klade na rok 1942, rok narození Bobésových rodičů a sebevraždy Stefana Zweiga. Po závěrečné zatmívačce jsme byli opět vyzváni k zachování mlčenlivosti, takže ani tentokrát nepůjdu do detailů. Prozradím pouze, že onu dobu ochutnáte všemi pěti smysly. Sečteno a podtrženo: Věci snadno zapomenuté jsou další neotřelou zahraniční produkcí alternativního divadla v DRAKu.

    Excelující Zuzana Kronerová v monolozích na téma manželského života předvádí sebe a partnera s tak rozdílným výrazem a intonací, až se zdá, že na jevišti skutečně diskutují dvě osoby. Horúce léto 68 (ako sme utekali), Foto GUnaGU

    Co do počasí je léto roku 2019 bezpochyby mnohem horúcniajší než léto roku 1968. Gulášová nostalgie, s jakou nahlížíme šedesátá léta a totalitní éru normalizace, je ovšem časovaná bomba, která by dnes mohla rozpoutat politický požár nedozírných následků po celé Evropě. Dramaturgie festivalu na to upozorňuje zařazením komorní inscenace Horúce léto 68 (ako sme utekali) slovenského divadla GUnaGU (hrané ve Studiu Beseda). Autor a režisér Viliam Klimáček se inspiroval osudy konkrétních „osmašedesátníkových“ emigrantů. Nostalgii se nevyhýbá, ale interpretuje ji z pohledu hlubokého stesku po navždy nedosažitelném domově za železnou oponou. Ten se v cizině obvykle zahání přípravou typických českých a slovenských jídel, což předesílá už pohled na holou scénu, vybavenou pouze dobovou masivní chladničkou, třemi židlemi a barovými stoličkami. Trojice hereček zastupuje různé věkové skupiny. Problémy s totalitním režimem v Československu sledujeme díky nejstarší Erice (Zuzana Kronerová) už od padesátých let. Postava Terezy (Gabriela Dzuríková) reprezentuje mládež pražského jara a Petra (Marta Maťová) věkově o něco mladší dceru prominenta. Petřin osud ovšem potkával potomky prominentů, kteří se z nějakého důvodu znelíbili straně, i v období normalizace, takže inscenace v podstatě zrcadlí historii československé emigrace až do počátku 80. let.

    Důvody konfliktu s komunistickou diktaturou prezentuje inscenace také v širokém spektru. Věřící, umělci, zaměstnanci médií, v zahraničí neuznané vysokoškolské diplomy, buržoazní a židovský původ… Komplexní pohled na dané téma má jediné úskalí – autor se snaží říci příliš mnoho a vše dovysvělit. Inscenace ke konci ztrácí na tempu a nezachrání to ani herecká virtuozita protagonistek. Všechny tři přitom bravurním způsobem zvládají celou škálu postav, včetně těch mužských. Občas jedna druhou přímo požádá, aby přijala jistou roli, jako by si jen na emigrantském večírku přehrávaly své anabáze. Excelující Zuzana Kronerová v monolozích na téma manželského života předvádí sebe a partnera s tak rozdílným výrazem a intonací, až se zdá, že na jevišti skutečně diskutují dvě osoby. Gabriela Dzuríková v kostýmku, zdůrazňujícím plnou ženskost dámy na prahu středního věku, se do postav opačného pohlaví stylizuje neméně přesvědčivě. A když na to přijde, dokáže dlouhovlasá blondýnka s vizáží modelky Marta Maťová být i zdeptaným starým otcem. Tragické momenty odlehčuje černý humor a rozhodně vás pobaví hlášky z emigrantského slovníku, například krosnout strýt do čurču (přejít přes ulici do kostela) nebo drajvovat (řídit). Míra stesku po vlasti se při setkání v Torontu odrazí ve výrobě čalamády, která by stačila pro celý regiment, a přesto nikdy neutiší bolest z vykořenění.

    Po skončení kritikou oceněné inscenace Něco za něco Divadla pod Palmovkou patřil večer na Letní scéně zpěvačce Ivě Marešové a hudební skupině RAZAM. Začátky pěvecké a posléze i divadelní kariéry hradecké rodačky souvisejí právě s Klicperovým divadlem. V dobách uměleckého šéfování Vladimíra Morávka vystupovala na jevišti Klicperáku v proslulých pořadech Jitřní Yamahoo. Morávek si ji později vybral pro roli královny Ginevry v muzikálu Excalibur, který režíroval pro divadlo Ta Fantastika. Od té doby účinkovala také v muzikálových projektech Michala Pavlíčka, Jiřího Pokorného, Libora Vaculíka a řady dalších. Bytostně nejbližší je jí ovšem právě RAZAM. Základem skupiny bylo duo Iva Marešová – Aliaksandr Yasinski, tedy zpěv a akordeon. Bělorus Yasinski hostuje v hradecké Filharmonii a bezpochyby i on má v dějišti DER své fanoušky. Koncertní prostor u divadla byl takřka neprodyšně uzavřen davem nadšených posluchačů. Autorské věci i převzaté písně staví na slovanských kořenech a rezonují cikánským temperamentem. Široký hlasový rejstřík a bohatý výraz umožňují Marešové plynule přecházet od syrových poloh k jasným čistým výškám a vynikající hudebníci, individuality, které našly společný hudební jazyk, vrství tóny v bohaté harmonii. RAZAM daleko přesahuje úlohu doprovodné kapely. Občasné jamování se zcela plynule prolíná s pevně danou melodikou. A tak se v žáru letní noci tancovalo a jamovalo, takové Noční Yamahoo to bylo. Mluvilo se o něm ještě druhý den.

    NIE (New International Encounter) a Brage Teatret, Norsko – Bratři a sestry. Režie: Kjell Moberg, hudba: Helder Deploige, světelný design: Norunn Standal, scéna a kostýmy: Katja Ebbel Frederiksen, produkce: Iva Moberg a Uta Gildhuis. Hrají: Helder Deploige, Ingeborg Larsen Moa Johanne Meinich a Viggo Venn. Psáno z představení 24. 6. 2019 v Divadle DRAK – Studiu Labyrint v rámci festivalu Divadlo evropských regionů.

    Xavier Bobés, Španělsko – Věci snadno zapomenuté. Vytvořil a hraje: Xavier Bobés, kostýmy: Antonio Rodríguez, koprodukce: Xavier Bobés a Festival TNT 2015 – Terrassa Noves Tendències, v koprodukci s L’Animal a l’Esquena. Psáno z představení 24. 6. 2019 na půdě Divadla DRAK v rámci festivalu Divadlo evropských regionů.

    GUnaGU, Bratislava (Slovensko) – Viliam Klimáček: Horúce léto 68 (ako sme utekali). Režie: Viliam Klimáček, scéna: Michal Lošonský, kostýmy: Simona Vachálková, hudba: Slavo Solovic. Hrají: Zuzana Kronerová, Gabika Dzuríková a Marta Maťová. Psáno z představení 24. 6. 2019 ve Studiu Beseda v rámci festivalu Divadlo evropských regionů.

    Iva Marešová a RAZAM. Iva Marešová zpěv, Aliaksandr Yasinski akordeon, Michael Vašíček kytary, basa, Ilia Chernoklinov viola, klavír, Radek Doležal bicí, perkuse, klavír, Petr Janeček zvuk. Psáno z koncertu 24. 6. 2019 na Letní scéně v rámci festivalu Divadlo evropských regionů.

    ///

    Více o inscenaci Horúce léto 68 (ako sme utekali) na i-DN:

    Emigrace, brynza, čalamáda

    Více o festivalu Divadlo evropských regionů na i-DN:

    Divadlo evropských regionů


    Komentáře k článku: Fragmenty z Hradce 2019 (No. 3)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,