Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Fragmenty z Hradce 2019 (No. 2)

    V hlavě můžete mít brouky, seno, permoníky, pořádek, zmatek, vymalováno a tak dále. Otázka, co v ní kdo nosí, rezonovala napříč mým výběrem z programové nabídky třetího festivalového dne. O slunečné neděli vedly moje první kroky hned po příjezdu do Hradce před Divadlo DRAK za automatizovaným divadlem. Tři dvouminutové inscenace holandského elektrického cirkusu Headspace doplňoval tajemný Výlet v přívěsu katalánské Tombs Creates. Můj „trip“ poté pokračoval v Klicperově divadle Hamletem v podání Státního divadla Mohuč a končil noční návštěvou autobusu Divadla Bufet, v němž podivín Jacek staví dům. Carpe diem!

    Obě zahraniční pouliční produkce, které se sešly v plenéru před DRAKem, vytvářejí divadelní zázrak pomocí mechaniky a vycházejí vstříc současnému trendu individuálních zážitků. S tím rozdílem, že namísto stále dokonalejší virtuální reality uplatňují technickou vynalézavost. Holandský projekt s názvem Headspace jsou tři obrovské duté kubistické hlavy. Každá z nich ukrývá miniaturní scénu, vybavenou světly, strojky a sofistikovanými loutkami. Jakmile si divák hlavu nasadí, před jeho očima se uvnitř automaticky spustí dvouminutové představení. Pod hvězdným nebem se rozvlní látkové moře a setkáte se s vodními bytostmi, jinde vám létají před očima červená světýlka a miniaturní ustaraný robot ten rozladěný motorek horečně opravuje. Asi největší dojem na mě udělala robotická loutka s proměnlivou mimikou obličeje. Sedící postava byla zahalena v bublinkové folii a kromě obličeje jí koukaly pouze dvě neklidné ruce, kterými mačkala bublinky až k prasknutí. V intimním nasvícení připomínal ten Eskymák neurčitelného pohlaví a věku oživlé hračky z hororů. Nicméně kolem úst se mu objevily vlídné vrásky od smíchu a když upřel oči přímo na mě, měla jsem tendenci opětovat úsměv. Nakonec proč ne, nikdo vám do překližkové hlavy nevidí. Kromě automatizované scénografie v hlavách, kterou máte na dotek, ale dotknout se jí nemůžete, vystavují tvůrci několik přístrojů, jež k doteku přímo vyzývají. Roztáčecí baňka s rtutí, „kukající“ přerušovaný obvod nebo kávovar na elektrické výboje jsou oslavou lidského důvtipu a zručnosti, což ocenili nejen dětští návštěvníci. Ve školních kabinetech dnes podobné pomůcky pro výuku fyziky z minulého století už nenajdete.

    Další automatizovanou inscenaci s názvem Výlet přivezla do Hradce katalánská skupina Tombs Creates. Pomalovaný přívěs za ohrádkou, zdobenou dřevěnými očními bulvami, působí mile i trochu bizarně, asi jako výzdoba o mexických dušičkách. Jediný účinkující v úloze organizátora Toni Tomàs položí zájemce na velké dřevěné prkno, anglicky prohodí několik slov o výletu, na jaký se jednou v životě vydá každý, a pak už vás pomalu zasouvá do těsného tunelu. Nic pro klaustrofobiky. V útrobách přívěsu se stáváte zcela pasivní součástí scénografie, která propojuje technické efekty s audiovizuálním obrazem. Víc neprozradím. Co se děje uvnitř, zůstane pro okolní svět navždy tajemstvím, protože před tímhle jedinečným tripem skládáte slib mlčenlivosti. Sluší se pouze uvést, že devadesátivteřinová inscenace pro osoby starší šestnácti let dokáže vyvolat silnou katarzi, na jakou jindy v divadle čekáte hodiny a leckdy třeba i marně. Laskavý Tomàs vás propustí až poté, co se vzpamatujete, a přidá lístek s poselstvím v češtině. K obsahu výletu napovím pouze indicií z tabule před atrakcí: Carpe diem!

    S koktejlem vyplaveného adrenalinu a endorfinů v krvi jsem se odebrala do Klicperova divadla na Hamleta z produkce Státního divadla v Mohuči. Po předchozím zážitku mi otázka být, či nebýt zněla dosti absurdně. Naštěstí ji za lichou považují i tvůrci inscenace. Režisér K. D. Schmidt nahlédl shakespearovskou klasiku z perspektivy tragického konce, tedy předem prohraného boje se smrtí. V přední části jeviště, mezi zataženou oponou a zářivkami lemovanou rampou, se v klaustrofobické atmosféře a mrtvolném světle odehrává panoptikální divadlo. Zákulisí neexistuje. Nad uzavřeným prostorem scény se jako Damoklův meč zjevuje audiovizuální varování. Obrazovka, povýšená na Boha, upozorňuje v symbolickém klipu na neuchopitelnou hrozbu a tím, kdo ze své věže povzneseně shlíží na tragédii Dánska, není nikdo jiný než tvář budoucího vítěze Fortinbrase. Dole na jevišti se v pestrobarevném pelmelu kupí rekvizity a kostýmy. Válí se tu Yorickova lebka, na niž ani nedojde, části skeletu, královské koruny různých tvarů a velikostí, záplava umělých květů, neonový kříž, nadýchané organtýnové krinolíny i těžký sametový plášť. Postavy v charakterizujících karnevalových maskách sedí v řadě na židlích a čekají, až budou moci masku sejmout a odehrát svůj výstup. Pouze Hamlet v „civilu“ má k dispozici stolek z divadelní šatny s osvětleným zrcadlem, u něhož jen jakoby mimochodem pronese i slavný monolog.

    Režie staví diváka de facto do role Claudia, který sleduje usvědčující špíl. Naopak Claudius v podání Johannese Schmidta je v duchu aktualizace posunut o level dál a usvědčen prostřednictvím videohry. Ovládání přestane fungovat a nekontrolovatelná figurka v animaci použije k dosažení jackpotu královnu a lahvičku s jedem. Hru ukončí blikající královská koruna. S korunami se tu vůbec všelijak operuje, a to včetně českého platidla, o němž též padne zmínka. Herci v improvizovaných scénách přecházejí z němčiny do angličtiny a přihodí i narážky k pobavení tuzemského publika. Postavy ale chvílemi ženou až na hranici hysterické parodie, která je obecně známou formou úniku z hrůzy před tragickým osudem.

    Seškrtaná verze hry se vejde do dvou hodin bez přestávky. Tvůrci nápaditě pracují s upraveným textem a boří tradiční představy o té které scéně, zkrátka dokáží překvapit. A to nemluvím o skrytých odkazech na Müllerova Hamleta a proslulé německé postmoderní inscenace. Rosenkranz s ponožkou zvanou Guildenstern na ruce hraje s Hamletem infantilní hru na zástupné postavy. Hrobník, sedící celou dobu v pozadí, rozjede před závěrečným duelem umrlčí kabaret, kdy si i doposud žijící postavy vyzkoušejí masku kostlivce. Laertes onanuje se stehenní kostí, ale když šílená Ofélie pobízí hrst květin k letu coby holubici míru, něžně napodobí zvuk holubích křídel. Groteskně makabrálnímu intenzivnímu divadlu pochopitelně vévodí vynikající Henner Momann, který v roli Hamleta osciluje mezi zoufalým výrazem bezradného mladého muže a postpubertální rozjíveností. S nemluvným, obtloustlým a pomalým Horatiem po boku vypadají jako Don Quijote s mentálně opožděným Sancho Panzou. Inscenace Státního divadla z Mohuče dokazuje, že v Hamletovi je stále co objevovat, a právem se řadí k high-lights 25. ročníku DER.

    Poslední zastávkou nedělního tripu bylo parkoviště u Divadla DRAK. Kdo by nezatoužil nechat se v noci zavřít do autobusu, v němž blázen se sekerou demoluje sedačky? Pamětliva zážitku z předchozí inscenace režiséra Jana Kačeny Unhappy Happy jsem si v pojízdném Autobufu našla strategicky výhodné místo stranou exhibujícího psychopata v podání Petra Reifa. Druhý projekt Divadla Bufet Jacek staví dům propojuje notoricky známou dětskou literaturu s filmem Larse von Triera o masovém vrahovi. Kniha Haló, Jácíčku nás učí, že něco si myslet a něco dělat jsou dvě rozdílné věci. Plést si kamna se slonem a děti s třískami na podpal se ovšem v performanci smí a snad jen kolemjdoucí byli zaskočeni herečkou Johanou Matouškovou v zimní bundě, na kterou podivín s vizáží otce z proslulé zemanovské epizody Studna volal Haló, Veverko. Divadelní fight-specific s pravou ohnivou zálesáckou show, při níž si divák splní bobříka odvahy, je totiž určen hlavně pro zimní produkci. V teplé letní noci by na ni šel asi jen slabomyslný. Co dodat… Bylo plno.

    Kdo by nezatoužil nechat se v noci zavřít do autobusu, v němž blázen se sekerou demoluje sedačky? Foto Divadlo Bufet

    Electric circus, Amsterdam (Holandsko) – Headspace. Koncept a výroba: Fred Abels, Mirjam Langemeijer a Rolf Meesters. Páno z představení 23. 6. 2019 před Divadlem DRAK v rámci festivalu Divadlo evropských regionů.

    Tombs Creates, Katalánie (Španělsko) – The Trip (Výlet)Umělecký doprovod: Paco Paricio, technická režie: Sergio Sisques, hudba: Josep Baldomà BALDO, design: Sopagraphics, animace: Carles Alberdi a Alfred Sesma, konstrukce: Diego Xavier Caicedo a Antoni Tomàs. Páno z představení 23. 6. 2019 před Divadlem DRAK v rámci festivalu Divadlo evropských regionů.

    Státní divadlo Mohuč (Německo) – William Shakespeare: Hamlet. Režie: K. D. Schmidt, dramaturgie: Rebecca Reuter, scéna: Valentin Köhler, kostýmy: Lucia Vonrhein, hudba a videoprojekce: Sebastian M. Purfürst a Christoph Schödel, lightdesign: Frederik Wollek. Hrají: Henner Momann, Nicolas Fethi Türksever, Paulina Alpen, Johannes Schmidt, Anna Steffens, Martin Hermann, Lorenz Klee, Julian von Hansemann a Murat Yeginer. Premiéra 7. 10. 2017. Psáno z představení 23. 6. 2019 v Klicperově divadle v rámci festivalu Divadlo evropských regionů.

    Divadlo Bufet, Praha – Daisy Mrázková, Lars von Trier, Jan Kačena: Jacek staví dům. Text: Daisy Mrázková, Jan Kačena, režie: Jan Kačena a kolektiv, scéna a kostýmy: Divadlo Bufet, světlo a zvuk: Krusha. Hrají: Johana Matoušková, Petr Reif a Petr Krušelnický. Premiéra 16. 12. 2018. Páno z představení 23. 6. 2019 na parkovišti před Divadlem DRAK v rámci festivalu Divadlo evropských regionů.

    ///

    Více o festivalu Divadlo evropských regionů na i-DN:

    Divadlo evropských regionů


    Komentáře k článku: Fragmenty z Hradce 2019 (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,