Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dotkni se a sdílej

    Festival Nultý bod, který se od roku 2009 snaží představit pražským divákům „nové, provokativní a doposud neprozkoumané divadelní žánry a trendy evropského divadla v oblasti tanečního divadla, fyzického divadla a performing artu“, se letos z tradičnějšího prostředí Divadla v Celetné přesunul do vskutku alternativního prostoru Invalidovny, obrovského pustého domu se spoustou podivných zákoutí, schodů, nekonečných kafkovských chodeb a zdí, od nichž si vždy chtě nechtě odnášíte otisk staré malby/malty na zádech.

    Do zadního traktu rozlehlé budovy se přestěhovalo  Studio Alta a zdá se, že – alespoň v době, kdy je venku teplo – tady bude mít daleko různorodější možnosti než v bývalém „zapadlém“ působišti v Holešovicích.  Navíc je prostor kolem vstupu do Alty zabydlen komunitními zahradními kontejnery a zeleň vždy dodává život. A lze tu, jak jsem se přesvědčila v úvodu festivalu, udělat i regulérní táborák na opékání buřtů.

    Z tohoto hlediska se prostor, který Alta nabídla 12. ročníku festivalu Nultý bod, jeví jako ideální prostředí. Tato alternativa, o kterou se organizátoři už dvanáct let snaží, pochopitelně nemá masový okruh diváků. Nopak. Okruhem často zde vystupujících našich účinkujících a jim obdobně naladěných zahraničních performerů, milou skupinou vstřícných pořadatelů a do oboru zasvěcených diváků působí až rodinně. Jde tedy spíše o setkání lidí, kteří jsou součástí jedné sociální „bubliny“, jakkoli rozmanité.  S tím souvisí i má následujcí úvaha nad tím, jak rozmanité projekty, performance, inscenace, show či jak to, co se zde prezentuje, nazveme, vnímat a hodnotit.  Jedná se vesměs o autorské projekty, mnohdy natolik osobní, že se běžným kritickým kritériím příčí. Vzhledem k často intimním a bolestivým či společensky kontroverzním tématům, která otvírají, nelze myslím vycházet ani ze základního kritéria líbí-nelíbí. Někdy to dávkování emocí či míry úletovosti je dokonce natolik silné, že může diváka převálcovat. Divný či bizarní zážitek zůstane v hluboko mysli a zanechá v ní stopu, i když podle obvyklých kritérií nemusí nutně jít o projekty jednoznačně „kriticky“ zdařilé.

    Jeden ze sálů Studia Alta v pražské Invalidovně. Foto Darja Lukjanenko

    K tomuto festivalu – a letos možná více než v předchozích letech, kdy organizátoři vybírali z mezinárodního prostoru tohoto směru divadla projekty prověřené a oslavované na rozmanitých festivalech – patří (a byla a je mi sympatická) určitá nedokončenost, nedořečenost. Občas šlo dokonce programově o dílo ve stádiu zrodu: work-in-progress. Takový „Zero Point“ vyžadujeod performerů schopnost okamžitého přizpůsobení se situaci, podmínkám, rozmarům počasí… S tím souvisí i možnost – více než reálná, že některé věci nebudou probíhat či fungovat tak, jak byly vymyšleny, promyšleny, narežírovány. Je to pro tvůrce mnohdy zkouška, zda věc samotná má svou působivost, šanci na existenci, svého diváka.

    Na letošním Nultém bodě jsem navštívila pět produkcí. Na úvod to bylo odvážné, mnoha provokativními výrazovými prostředky prošpikované představení Nely Kornetové Badman. Hned při vstupu nabídlo divákům nezvyklou interaktivitu přímo s performerkou: možnost napsat na její polonahé tělo stojící ve vstupní chodbě budovy svou představu „nejlepšího padoucha“. Na jejím těle – na nohou, na rukou, na hrudi či dokonce na prsou a zadku – se tak sešla celá škála padouchů z reálného i filmového světa. Po vstupu diváku do sálu v první patře budovy byla performerka přinesena na tyči jako nějaké ulovené zvíře. Následoval divoký, provokující, chvílemi vtipný, chvílemi plakátový, začasté divácky neprostupný babylon jejích vizí, slov a představ ztvárňovaný samotnou performerkou, včetně snímání jejího obličeje kamerou a v různě technicky zkreslené či o jiné obličeje doplněné podoby promítaného na bílou zadní zeď sálu. Kornetová využívala i kouř a rozličné tekutiny tryskající z různých zdrojů a proměňující  prostor malého jeviště mezi masivními sloupy hlavního sálu (Alta room) v nebezpečné území nahoty, obrázků a kreseb rozvěšených kolem a – především – překvapivých, androgynních proměn performerky. Zkrátka svět, v němž není nic jisté: zatímco padouchy si mnohdy vyrábíme pro zábavu, často si ani nevšimneme, jak kolem nás vyrůstají ti reální – nejrůznější psychopati, manipulující a ovládající svět. Než jim to někdo zhatí… Pro mě alternativa na třetí, a možná i na čtvrtou.

    Podvraťáci, projekt Spitfire Company kombinující svět lidský a psí, osobní i veřejný – tedy projekt vysoce politický či aktivistický. A zároveň v sobě obsahující pohádkovou archetypálnost propletenou mystikou domorodých orientálních příběhů. Převládala hravost a hračičkářství miniaturních panáčků a artefaktů ovládaných performery, pojená se snímáním těchto objektů malou ruční kamerkou a jejich promítáním na plátno umístěné tentokrát přímo před diváky (live-cinema) a s animacemi ve stylu komiksových anime a manga. Panely různým přeskládáváním aktéry přímo před diváky vytvářely pohyblivou, nervně se proměňující scénu-plátno. Divák sledoval dokumentární záběry z Hongkongu a Thajska, v nichž se odehrával těžce uchopitelný příběh, spíše jakési mystérium či tajemství, které ovšem bylo zůstávalo pro diváky ne zcela srozumitelné. Ale není nutné porozumět všemu…

    Převládala hravost a hračičkářství miniaturních panáčků a artefaktů ovládaných performery. Foto archiv Spitfire Company

    Vizualita propojena se sugestivní zvukovou složkou, kombinující nahranou i živou hudbu s podivnými, jakoby parazitními zvuky. I když technicky ne vše vycházelo, vlastně to nevadilo. Vždyť právě k tomuto typu para-dokumentární produkce patří nejistota, nedořečenost. Právě v tom vidím kouzlo okamžiku „tady a teď“. Petr Boháč  a Martin Tvrdý, kteří společně vymýšleli tento projekt během své asijské cesty do Hongkongu, Číny a Thajska (použité dokumentární záběry jsou autentické), vytvořili pohádkový příběh o přátelství jednoho chlapce a psa, kteří společně podnikají nebezpečnou cestu. Vzhledem k politickým konotacím (pes Alfa unikl z vojenské biologické laboratoře, chlapec Joshua Wong se později stane významným teenagerským politickým aktivistou) a k odkazům na všudypřítomnou tajnou policii je příběh symbolem věčného souboje mezi dobrem a zlem a zároveň je dobrodružnou cestou „partyzánského odboje“ proti establishmentu. Nedokážu posoudit, nakolik se budou v příběhu orientovat dětské či teenagerské publikum, ale to musí prověřit čas.

    Invisible I. / Hannah (Hana Frejková a Markéta Jandová). Repro David Konečný

    Třetím projektem z „domácí dílny“ hlavních organizátorů festivalu byla work-in-progress, v níž Miřenka Čechová pod hlavičkou skupiny Tantehorse spolupracovala s herečkou Hanou Frejkovou na prvním díle své plánované trilogie o „neviditelných ženách“. Čechová v každém novém projektu pracuje jinak, jakoby v permanentní snaze dobývat stále nová území scénických umění. Ke spolupráci na projektu Invisible I./ Hannah vyzvala ženu s pozoruhodným osudem a pozoruhodnou energií. Nazývají jej „archeologií osobní minulosti“. Frejková, dnes známá především svými koncerty zpívanými v jidiš, dodala svůj osobní příběh, v němž se dotýká nejen bolavé minulosti spojené s popravou otce v procesu se Slánským (více zde), vztahem a soužitím s matkou (zde), zkušeností v poválečném pohraničí a vlastních uměleckých ambicí, ale i zvláštní vykořeněnost, která jí byla dána do vínku a provází ji celým životem. Čechová nabídla rámec výrazových prostředků a spolupráci tanečnice Markéty Jandové.

    Frejková se sobě vlastní otevřeností a odvahou vypráví svůj životní příběh. Foto Vojtěch Brtnický

    I když bylo představení ohlášeno jako work-in-progress a inscenace bude mít premiéru až na podzim v Akropoli, zdálo se mi, že zvetšelý, zaprášený prostor Invalidovny i konkrétního komorního prostoru celkovému vyznění prospěl. Diváci shlíželi na miniaturní „jeviště“ shora, z elevace sedadel, a postupně objevovali skrumáž artefaktů a nábytku, zprvu představení schovanou pod igelitem a v průběhu dění odkrývanou. V úvodu se z této změti – vedle vypravěčky (Frejková) – vynořilo i její mladé alter ego, partnerka pro dialog a konfrontaci (Jandová). Žánrově by se dal tento tvar nejspíše nazvat storytelling. Příběh, Hanou Frejkovou vyprávěný s nadhledem, sebeironií, vtipem, ale i stopou smutku a bolesti, je totiž dominantním prvkem produkce. Přidané výrazové prostředky – ať už kouzla s mikrofonem či pohybově-taneční kreace Jandové – mu důsledně slouží. Frejková se sobě vlastní otevřeností a odvahou vypráví svůj životní příběh, zároveň se ale dotýká i podstatných momentů života každé ženy – ať jde o rodinné a partnerské vztahy, kariéru či stárnutí. Produkce se tak stává silnou výpovědi nejen o pozoruhodné ženě druhé poloviny dvacátého století, ale i o člověku postupně se vyrovnávajícím s běsy svého žití.

    V Odloučení performerka Markéta Vacovská otevírá nejintimnější místa své duše. Foto Michal Ureš

    Poslední představení, které jsem na Nultém bodu letos navštívila, bylo Odloučení Markéty Vacovské, projekt, kterému nemůže divák přihlížet bez silných emocí. Performerka v něm otevírá nejintimnější místa své duše, aby sdílela s diváky bolest nad smrtí dvou svých děti. Využívá k tomu prostředky, které jsou vlastní i její předchozí tvorbě – pohyb, tanec a – pokud to jen trochu jde – i určitý nadhled nad tématem a situacemi. Vstupuje do prostoru divadla jako do očistné lázně. Svěřuje se se svým silně intimním příběhem a věří, že diváci její bolest přijmou za svou a pomohou jí – alespoň symbolicky – tíhu jejího života ulehčit. Performance tak Vacovské slouží především  jako léčivý prostředek. Svět divadla a přátel, s nimiž produkci vytvořila, hraje zcela jinou roli, než na jakou jsme zvyklí. Ale není právě to jedna z obdivuhodných alternativ – možností divadla? Má to dnes i odborný název – devised theatre – divadlo sdílení. Radosti, sounáležitosti, ale i smutku, osamělosti a bolesti…

    Markéta Vacovská. Foto Michal Ureš


    Komentáře k článku: Dotkni se a sdílej

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,