Divadelní noviny Aktuální vydání 4/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

4/2024

ročník 33
20. 2. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Názory – Glosy

    Dost bylo přetvářky!

    Konečně jsem dospěl do věku, kdy divadelní kritici bez rozpaků nominují na opravdový dospělácký ceny sem tam i mě a moje kamarády. S cenami je ohromná legrace, i když je zrovna nevyhrajete. Když jsme se po posledním GRAND Festivalu smíchu vraceli s Palmovkou z Pardubic, vzali jsme s sebou veliký perníkový srdce – cenu pro Davida Šiktance za nejlepší režii Pana Kolperta z Činoheráku. David ho nechtěl během noci pomačkat, my jeli busem, nabídli jsme tedy cenu v bezpečí eskortovat do Prahy. V autobusu jsme se samozřejmě s perníkem a bez Davida ihned vyfotili a fotku postli na Facebook. Za pár minut jsme nasbírali dostatečné množství lajků a gratulací od maminek i ředitelů divadel, abychom zapomněli na tu příšernou nespravedlnost odborné poroty a vítězně se vrátili domů.

    Ten dobrý pocit z ukradených ovací si ani nemusíte komplikovat existencí skutečné ceny. Stačí navštívit dostatečně neznámý festival. Třeba taková Vlnoplocha v Banské Štiavnici. Herce Radovana Klučku vyfotíte s náhodným polínkem, které leží vedle vašeho útulného penzionu. K fotce přidáte stručný text „Radek právě obdržel Štiavnického koňa“ a hned víte, že těch deset hodin jste na Slovensko nejeli zbytečně. Vytvářeli jsme hoaxy ještě dřív, než to bylo v módě.

    Podobné skutky ovšem, vzhledem ke svému charakteru, předpokládají jistou záležitost, absence se momentálně jeví jako zásadní problém. Předávání cen musí probíhat fyzicky, analogově a to dnes není bezpečné. Vytrolit online přenos by vyžadovalo hackerské dovednosti a ty moje končí u bouchání pěstí do automatu Pac-man, který mi na základce nechtěl vrátit desetikorunu.

    Kolega Albrecht, nominovaný na letošní Thálii, plánoval, že mu díky účasti na ceremoniálu budou luxusní butiky nabízet obleky zdarma. Místo toho teď u kamarádů škemrá o obývák se silnou wifi.

    I kdyby to nedejbůh vyhrál, je to jako vyhrát zlatou medaili kvůli dopování soupeře. Hezké, možná trošku nuda, ale něco do sebe to má.

    Všechny ty divadelní Netflixy a online premiéry inscenací a live streamy jsou určitě super a prospěšný, ale všichni víme, že živé divadlo tím nelze nahradit. Zatímco předávání cen na webu bez nominovaných osobností je nečekaným objevem karantény. V tom se lidstvo musí poučit. Není nic horšího než sedět dlouhé hodiny mezi nominovanými, pak nedostat cenu a tvářit se, že ji přejete kolegovi z konkurenčního divadla. Dost bylo přetvářky! Online předávání cen řeší problémy nás všech. Už nebudeme muset skrývat zklamání nad svou prohrou rozpačitým úsměvem a neupřímným potleskem věnovaným svým nepřátelům. Vše lze řešit v klidu domova jedním kliknutím myši. Stačí vypnout kameru a proměnit frustraci v klasické domácí násilí. Divadlo je přece zázrak.


    Komentáře k článku: Dost bylo přetvářky!

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,