Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dopředu, ale kam?

    V polovině října se konal ve Vratislavi devátý mezinárodní divadelní festival Dialog, který v roce 2001 založila Krystyna Meissnerová. Letos se poprvé konal bez její účasti, za nového vedení Tomasze Kireńczuka, s její jen konzultační výpomocí.

    Představení je pečlivě vypracované, humorné, s řadou komediálních scén… Nepřítel lidu režiséra Jana Klaty (prem. 3. 10. 2015, Stary Teatr im. Heleny Modrzejewskiej, Krakov) FOTO MAGDA HUECKEL

    Festival se nesl na silné politické vlně, která byla vyvolána aktuální politickou situací v Polsku. O přípravě festivalu již Divadelní noviny informovaly (Z Dialogu monolog – DN 17/2017, pozn. red.), připomenu jen základní fakta. Program festivalu byl sestaven z mezinárodní a domácí účasti. Jako přední představení bylo plánováno uvedení i u nás již známé, v Polsku vysoce konfliktní inscenace varšavského divadla Teatr Powszechny Kletba (Prokletí). Pravicové vedení ministerstva kultury na protest stáhlo finanční dotace festivalu, takže byla ohrožena celá přehlídka, zejména domácí část. Jednu chvíli to vypadalo, že celý festival – či domácí produkce – bude odvolán. Vedení festivalu se však nevzdalo, požádalo o finanční podporu řadu domácích a zahraničních institucí včetně německého divadla Maxim Gorki Theater a Goethova institutu. Na představení Kletby bylo zvýšeno vstupné, které mělo vyzkoušet diváky, zda za něj budou ochotni zaplatit. Podařilo se a celý festival byl prezentován v nezdeformované podobě.

    ve slonových věžích

    A tak se celý festival, zejména diskuse a besedy kolem jednotlivých představení, nesl v horečném politickém napětí. Letošní motto Dopředu, ale kam neobyčejně výstižně vystihovalo atmosféru kolem festivalu. Většina účastníků diskusí byla naladěna velmi pesimisticky, protože diktátorský a totalitní režim v Polsku silně vzrůstá, a to i díky populistickým politickým opatřením ve společnosti. Klér a stát se stávají nedělitelnou jednotkou a postoj těchto dvou vládnoucích kruhů dnes Polsko posouvá někam do devatenáctého století.

    Vraťme se však k divadlu. Začněme domácí produkcí.

    Festival zahajovalo představení Shakespearova Macbetha v hudebním divadle Capitol v režii Agaty Dudy Graczové. Klasická tragédie je podána v lehce muzikálovém balení. Špinavé kostýmy, muži mají sukně a jsou do půli těla nazí a potetovaní, vystupuje i velký chór. Po úvodním chaosu se vyloupne klasický příběh (hraje se v překladu Stanisława Barańczaka). Macbeth sedí na jednom místě, které má vyznačené jménem, nehne se z něj po celé představení (včetně přestávky!). Občas vystupují čarodějnice. Masové scény jsou velmi působivé. Pěkná je scéna, kdy je Macbeth při zvolení králem vyzdvižen masou vojáků. Setkání Malcolma a Macduffa má homosexuální charakter. Dost se v inscenaci souloží. Songy zpívá vedoucí čarodějnic, která asistuje při smrti Macbetha. Malcolm, budoucí skotský král, je také „lapen“ ve vymezeném prostředí. Bezradně se v něm „motá“. Omezení pohybu hlavních hrdinů nám chce vsugerovat uzavření vládců ve slonových věžích. Mocenský boj se zdánlivě dotýká současnosti. Jak jsem v úvodu podotkl, inscenace v podání polských muzikálových hvězd je vystavěná trochu na efekt, s jistou – sympatickou – dryáčností (styl pro režisérku typický). Ovšem určitou míru magičnosti jí nelze upřít. Herci se po představení neděkovali. Uvězněná postava Malcolma zůstala na svém místě až do odchodu posledního diváka.

    Jsi chlapec, nebo dívka?… One woman show MDLSX, (prem. 11. 7. 2015, Motus Theatre Company, Rimini, Itálie) FOTO ILENIA CALEO

    Zoufalé Polsko

    Za dalším představením, Klatovým Nepřítelem lidu, jsme museli jet až do Krakova. Z finančních důvodů se pořadatelům vyplatilo vypravit dva autokary s diváky do Krakova než dovézt představení do Vratislavi. O představení se už v souvislosti s uvedením na loňském festivalu Divadla pod Palmovkou v českém odborném tisku psalo, omezím se tedy na základní charakteristiku. Představení je pečlivě vypracované, humorné, s řadou komediálních scén, divokou hudbou. Forma, kterou Jan Klata zvolil, je až kongeniální. Divadelní metafora střída metaforu. Silně politicky vyznívá scéna improvizace, která vyvolávala frenetický aplaus. Závěr je politicky působivý, četlo se prohlášení o svobodě umění, o demokracii a revoluci. Potlesk pochopitelně vestoje. Velkou roli hrál fakt, že umělecký šéf Jan Klata byl ze své funkce nestoudně odvolán.

    Dalším polským příspěvkem bylo představení Jedno gesto, autorský projekt minimalistického režiséra Wojtka Ziemilského (o inscenaci jsem psal do DN 17/2017 – O všem a o ničem aneb Kam kráčíš, Nitro?). Jde o ukázku ze života hluchoněmých. V původním textu jsem byl k inscenaci velmi skeptický, ale zde na festivalu se mi projekt jevil daleko aktuálnější, právě svou snahou prosadit práva menšiny. Jevil se mi méně suchopárný, méně edukační, se silným vhledem do společnosti hluchých.

    Další polskou akvizicí byla inscenace Hymna pro lásku, chórová produkce Marty Górnické. Kdo její tvorbu zná, jeví se mu jako jedna stále stejná inscenace, pokaždé jen s trochu jiným obsahem. Vždy sledujeme krásnou práci scénickou, vokální a choreografickou, nápaditý voiceband. Jedná se o velký chór složený z různých lidí, mužů, žen, ale i osob mentálně postižených. Tak tomu bylo i tentokrát. Obsahově se zabývala dnešním „zoufalým“ Polskem. Neustále skloňovala slovo národ, které se v současné pravicové společnosti stává magickým zaklínadlem, mantrou. Také tato inscenace pochopitelně ministerstvu kultury velmi vadila.

    Strach

    Inscenací, která pravicové politiky dráždí jako červený hadr rozzuřeného býka, je dnes už legendární Kletba (u nás uváděná pod titulem Prokletí) v režii chorvatského provokatéra Olivera Frljiće. Není na škodu, i přes reflexi inscenace odbornou českou kritikou po jejím uvedení na festivalu Palm Off, připomenout základní fakta o inscenaci, abychom viděli, co pravicově nacionalistické hnutí na inscenaci tak dráždí. Na scéně, která je prázdná, stojí kříž. Začíná se skupinově, postavy vykřikují slovo Polsko, pohybují se v silných křečích doplněných grimasami. Herečka Barbara Wysocka telefonuje Bertoltu Brechtovi, jak inscenovat Wyspiańského hru. Brecht ji odkáže na papeže. Objeví se socha papeže s erigovaným penisem. Jedna z hereček mu provádí felaci. Postava dívky vulgárně atakuje publikum. Potom je několik scén z Kletby, kněz, děti, těhotenství. Následují Frljičovy výpovědi o nechtěném těhotenství, o zneužívání dětí církví, socha papeže dostane oprátku s cedulí Obránce pedofilie. Postavy sestrojí z kříže samopaly a míří na publikum. Vidíme také scény výpovědi herců o samotném režisérovi. Mluví se o muslimech. Objeví se pes, který je má poznat. Humorná scéna Michała Czachora, kdy na fotografii režiséra vytvoří díru v ústech a tou prostrčí svůj penis. Nakonec jedna z postav přeřízne kříž. Ten spadne a za ním se objeví z žárovek stvořený znak Polska. Frljić tedy vytvořil inscenaci na motivy původní Wyspiańského hry, která je sice také protiklerikální, ale obsah této je podřízen současné polské situaci.

    Jak se dalo očekávat, před představením blokovaly nacionalistické bojůvky vchod do divadla, lidé se hlasitě modlili. Ve srovnání s Varšavou však nepoužívali dýmovnice, hlasitá nacionalistická a fašistická skandování ani nebránili divákům ve vstupu. Ten však blokovala policie, která u každého diváka prováděla mimořádné osobní prohlídky.

    Zajímavá byla reakce publika. Ačkoli po různých představeních festivalu následovala standing ovation, zde se diváci povstat neodvážili. Jako by se mezi nimi začal pomalu a jistě šířit strach.

    Viděli jsme, co vše se dá udělat s obyčejným orchestrem… En avant, marche! v režii Franka Van Laeckeho a choreografii Alaina Platela (prem. 22. 4. 2015, NTGent / les ballets C de la B, Belgie) FOTO PHILE DEPREZ

    Kdo jsi?

    Zahraniční nabídku zahájilo belgické představení z Gentu En avant, marche! V anotaci je zaumně napsáno, že jde o téma smrti. To z něj ale rozhodně vyčíst nešlo. Po scéně se motal tlustý, nemotorný stařík. Hrál na křídlovku. Objevil se orchestr s dechovkou, která byla velmi rázná. Stařík se k ní přidal. Mluvil několika jazyky. Orchestr tančil, pochodoval, dvě ženy se předváděly jako mažoretky. Tančil i jeden z hudebníků. Velmi dobře, vždyť inscenace režiséra Franka Van Laeckeho vznikla v koprodukci s baletem Alaina Platela. Odstřihneme-li křečovité slovní výlevy staříka a žen, bylo dění na jevišti docela vtipné a půvabné. Viděli jsme, co vše sedá udělat s obyčejným orchestrem. Představení mělo u diváků obrovský úspěch, dostalo se mu ovací vestoje, což ale podle mého soudu bylo velmi přehnané.

    Alain Platel přivezl na festival ještě jednu svou choreografii, opět z Gentu. Tentokrát čistě taneční – či spíš pohybovou – inscenaci Nicht schlafen s hudbou (převážně) Gustava Mahlera, ale byla v ní zakomponována i hudba černošská. Na sugestivní scéně ležely uprostřed mrtvoly tří koní. Tančil sbor mužů v potrhaných hadrech a pouze jedna žena. Postupně tanečníci odhazovali svršky, tančili polonazí, převážně bosí. Zpočátku se mezi sebou potýkali, přetahovali, později vytvářeli bisexuální i homosexuální vazby. Jedna postava zemřela. Občas se dotýkali ležících koňů. Svět po katastrofě. Vizuálně působivé divadlo, které je nutné vnímat jako pohybovou báseň, aniž by se člověk zatěžoval výkladem dění, které se jeví velmi obecné.

    Z jiného soudku bylo italské monodrama souboru Motus nazvané MDLSX. Co to znamená, ví sám pánbůh, snad je za tajemnou zkratkou možné vyluštit slovo middlesex… Režie se chopila dvojice Enrico Casagrande a Danieka Nicoló. V hlavní a jediné roli vystoupila Silvia Calderoni. Řešila se otázka: Jsi chlapec, nebo dívka? Divoká temná scéna, často osvícená barevnými světly, kulaté plátno, na které se promítají videoprojekce – jednání hlavní aktérky či různé výtvarné motivy, třeba zrychlené rozvíjení květů. Zpočátku jsem si myslel, že sledujeme muže přeoperovaného na ženu, ale ten by se choval jemně a žensky. Tato postava se však chovala mužsky, vzdorovitě a klackovitě. Na besedě po představení jsem zjistil, že jde o lesbickou ženu, proto je herečka tak mužská, v pohybech, zvycích, ve tváři.

    V představení jsme sledovali její pomalé identifikování se s životní rolí muže. Zněla halasná hudba, prý proto, že herečka je DJ. Také zpívala, hlas však měla tenký, ženský. Mnoho diváků se s ní však identifikovalo, silně s ní soucítilo. Při děkování se jich řada hrnula na scénu a představitelku objímala. Vytvořila se až jakási hysterie, jaké jsem snad v divadle v životě nebyl svědkem.

    Králové války

    Vrcholem festivalu byla koláž Shakespearových kronik (Jindřich V., Jindřich VI. a Richard III.) Kings of war. Představení zrežíroval a se svým souborem z Amsterdamu dovezl slavný nizozemský režisér Ivo van Hove. Hrálo se holandsky. V první části jde o dobytí Francie králem, jeho sňatek s Francouzkou a jeho předčasnou smrt – tedy o Jindřicha V. Ve druhé je zvolen králem jeho syn Jindřich VI., plachý, nesmělý muž, který si nedokáže poradit s intrikami na dvoře. Je z vlády odstraněn, zvítězí král Edward IV. Poslední část pojednává o přechodu k moci Richarda III. Herec má na obličeji velkou krvavou skvrnu, tzv. oheň – Kainovo znamení. Kostým je mu malý, čímž postava působí „divně“. Tato část začíná sváděním královny Anny, pokračuje různými mordy a končí slavnou replikou království za koně. Na závěr všech tří dílů vítězí Richmond, který hlásá mír.

    Jeviště je rozlehlé, nachází se zde mnoho nábytku. Velmi efektivně je využíváno živé video. Nahoře nad vchodem do chodeb visí velké plátno, na které se promítají detailní záběry jednajících postav nebo to, co se děje v zákulisí. Herci se v rolích střídají. Skvělý je představitel Jindřicha VI. Hraje se v současných oblecích. Nejen jimi má ale inscenace vztah k dnešku. Působivé představení, intenzivní zážitek.

    Festival tedy nakonec dopadl jak kvalitním programem, tak i úspěšným bojem o přežití velmi důstojně. Přejme si jen, aby se další přehlídka za dva roky opravdu uskutečnila. A pokud možno za méně dramatických okolností.


    Komentáře k článku: Dopředu, ale kam?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,