Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Do Ostravy!!! Za divadlem… (No. 3)

    Přituhuje. Teplotně i tématicky. Mrazy plíživě ovládly i bývalou hornickou, nyní divadelní výspu. Neohroženě jim vzdorujeme během několika přesunů – sprintů mezi čtyřmi divadly. Mimochodem – Bezručům to v novém kabátě moc sluší, až na suterenní klub, který bohužel rekonstrukcí ztratil svůj nezaměnitelný socialistický esprit. Naopak zvládá, stejně jako divadelní sál, uspokojit více umění  žádostivých, takže se neopakuje tlačenice z Arény. V ní jsme dnes o místa bojovali naposledy. Dnes se také poprvé „pracovalo“, v Cooltouru proběhl první ze třech festivalových seminářů.

    Exemplář z muzea Koljadových aforismů

    Inscenace Amigo Nikolaje Koljady v režii Ivana Krejčího na prknech Komorní scény Aréna má jednu nezpochybnitelnou výhodu. Hned během prvních vteřin získává divák představu o tom, v jaké atmosféře se nachází. Scéna Milana Davida je do detailů konstruovaná podle perfekcionistických scénických poznámek. Světle laděný, přesto existenciálně pošmourný, scénický prostor bez konkrétnějšího historického vymezení už od prvních vteřin ožívá vlastním životem. Aniž by bylo třeba více specifikovat rezignaci, která z celého úvodního obrazu vyvěrá.

    Zápletka Koljadovy značně autobiografické, deset let staré hry je celkem jednoduchá. Babička, matka a syn jsou nuceni se vystěhovat ze svého domova. Babička (Alexandra Gasnárková j.h.) má problém s alkoholem, matka (Alena Sasínová-Polarczyk) s vyrovnáním se ze ztráty své dcery a syn (Michal Čapka) s oběma ženami ve své rodině a svojí vlastní tělesnou existencí, se kterou se vyrovnává zaměstnáním striptéra.

    Problematickou rodinnou konstelaci a nostalgický alkoholický nepořádek rozčeří příchod Niny (Petra Kocmanová), budoucí majitelky bytu, k jehož úplnému získání jí chybí jen krůček. Stejné jméno a věková podobnost Niny se zesnulou sestrou (a dcerou) odstartuje postupné projektování jednotlivých neuróz narušené rodiny do zdánlivě cizí ženy. Všechny postavy uzavřené za studenou zdí u pomyslného okraje společnosti si nesou svůj kříž v podobě nezvyklostí a společností těžko přijatelných manýr.

    Petra Kocmanová a Michal Čapka FOTO ARCHIV KSA

    Výběr textu celkem funkčně doplňuje sezónní plán KS Aréna. Přestože se jedná v českých vodách o kvalitativně nadprůměrné představení, v kontextu Arény, nenadchne ani neurazí (ublížit mi za floskuli). Lze se kochat bipolárním herectvím Petry Kocmanové a aforismy, kterými je hra protkaná. Proč má postava babičky kostým evokující britskou královnu už zřejmě nerozklíčuji.

    Otto Linhart

    Mesiášem proti své vůli

    Věta z románu Bernarda Malamuda: „všichni lidé jsou Židé, třebaže si to uvědomuje jen hrstka z nich,“ je nepřiznaným, ale výstižným titulkem nové inscenace Divadla Petra Bezruče Správkař, která vznikla dramatizací stejnojmenného románu zmiňovaného autora. Ten se ve svém vyprávění inspiroval reálnou událostí z prostředí Kyjeva, kde byl v roce 1911 Žid jménem Mendel Bejlis neprávem obviněn a později odsouzen za brutální vraždu třináctiletého chlapce Andreje Juščinského.

    V dramatizaci jsou pozměněna jména, tragický hrdina zde vystupuje pod jménem Jakov Bok (Dušan Urban), nešťastnou oběť poznáme jako Žeňu Golova (Filip Březina/Jakub Chromčák). Bernarda Malamuda i autora dramatizace Arnošta Goldflama nepojímají tuto událost jako příležitost poukázat na další z mnoha represí vůči Židům, kterými jsou lidské dějiny přeplněny – a bohužel je jimi přebujele prorostlé i současné umění, bez schopnosti vyložit tématiku pogromů či holocaustů jiným způsobem než stále opakovaným černobílým či prvoplánovým výkladem. Osud jednoho z pronásledovaných jim je východiskem pro zobrazení a zproblematizování fenoménu lidské svobody, společenské manipulace se životem jedince a také zpochybnění možnosti svobodné volby.

    Čitelnost obecné roviny dokázal v inscenaci zachovat i režisér Martin Františák a představitel hlavní role Dušan Urban. Ani pro ně není Jakov Bok zástupcem jedné skupiny, ale každého z nás, pro svět v jedné chvíli bezejmenným outsiderem a v druhé nátlakem stvořeným hrdinou – zachráncem. Během věznění Boka státní aparatura nutí, aby se přiznal ke svému zločinu, s lákavým příslibem osvobození. Ten si však uvědomuje, že okamžitě po jeho selhání by v silně antisemitsky naladěném Rusku vypukla masová pronásledování a vraždění židovského etnika. Silný text ve spojení s excelentním hereckým souborem rovná se nezapomenutelná inscenace, jeden z vrcholů letošního OST-RA-VARu.

    V jednom z vrcholů festivalu hraje i Sylvie Krupanská, Dušan Urban a Tomáš Dastlík. FOTO TOMÁŠ RUTA

    Za výborný tah považuji obsazení Dušana Urbana do hlavní role, což se stalo během jeho působení v Divadle Petra Bezruče poprvé. V minulých sezónách jsem měla pochybnosti, jestli se divadlo disponující osobitými talenty příliš nesoustředí na budování herecké hvězdy Tomáše Dastlíka, jehož mimořádné schopnosti nechci zpochybňovat. Právě Správkař ukázal, že tyto obavy nemají žádné opodstatnění, Tomáš Dastlík v roli státního žalobce Maxima Grubešova se projevil jako znamenitý spoluhráč Dušana Urbana, odhalujícího své schopnosti, kterých snad divadlo bude využívat i v budoucnu. Jedinou výtku si zasluhuje závěrečná videonahrávka cara (Ondřej Malý), jejíž použití bylo zcela nadbytečné a ve srovnání s poetikou inscenace rušivé, neboť se s ním v předešlých scénách vůbec nepracovalo.

    Divadlo Petra Bezruče potvrdilo již řadou svých inscenací nárokovanou značku vyzrálého souboru, vždy překvapujícího svým osobitým přístupem k divadelnímu umění a precizně osvojeným řemeslem. V případě Správkaře tomu není jinak. Sice nebude patřit k názvům děl zmiňovaných v souvislosti s Bezruči nejčastěji, ale jednoho překvapení jsme se přece jen dočkali. Objevení „nové“ herecké hvězdy.

    Dana Jará

    Děsivé zvuky encyklopedického slovníku ostravských narážek

    Sejde se takhle nachlazený, talentovaný, štíhlý herec, nachlazený, vousatý, tlustý herec, romský neherec, nachlazená, krásná herečka, Ostravak Ostravski, mizerné ozvučení, muzikálový materiál o svlékání, množství činoherních herců a neviditelná kapela v Divadle Jiřího Myrona. Takhle nezačíná vtip, ale inscenace Donaha! (Hole dupy) v režii Pavla Šimáka.

    František Strnad, Robert Urban, Vladimír Polák, Igor Orozovič, Jiří Sedláček a Ota Maňák FOTO RADOVAN ŠŤASTNÝ

    Nachlazení u aktérů v tomto případě rozhodně nebylo problémem. Zaprvé – díky snaze herců to téměř nebylo poznat a zadruhé – tento fakt mnohonásobně převyšovala skutečnost, že většina zpívajících herců by zpívat raději neměla.

    Tvůrci převedli text celého nechvalně proslulého muzikálu do ostravského kontextu. Rozhodně se však nejedná o sondu do duše Ostravy, ale spíš o seznamem klišé s Ostravou pojených. Výsledkem je nekonečná řada gagů o vzrůstající úmornosti. Vychází jich asi jen třetina, ale to je asi jen subjektivní dojem, neboť třetině představení kvůli „preciznímu“ ozvučení není rozumět.

    Tvůrci se snaží vést několik vedlejších dějových linií šestice amatérských striptérů, na kterých je děj „muzikálu“ postaven. Polovina těchto liníí vyznívá do ztracena, přestože představení trvá s přestávkou tři hodiny. Když už se náhodou objeví fungující scénický moment, prakticky ihned jeho kvalita zanikne, neboť někdo začne zpívat.

    Nepochybuji o tom, že snaha o co nejvíce prvoplánového humoru si svého diváka najde. A bylo by jistě nespravedlivé tvrdit, že se neobjevily i světlé momenty. Osobně jsem viděl jeden. Jedná se o situaci, kdy šestice amatérských striptérů hraje zpomaleně fotbal – včetně skluzů a srážek. Divák má skutečně pocit, že před ním probíhá zpomalený záznam ze zápasu. V této kratičké scéně je každý, byť sebemenší pohyb propracován do nejmenšího detailu a dá se říct, že tato iluze je dokonalá. Škoda, že takto profesionálních a efektivních je jen pár minut inscenace.

    Přestože jsem odcházel hluboce zničený z kvality produkce, není to nic oproti situaci, ve které se ocitla jedna z divaček. Její truchlivou výpověď jsem měl možnost zaslechnout před budovou divadla. Tři hodiny byla z jeviště připravována a lákána na skutečnost, že uvidí Igora Orozoviče tak, jak ho Bůh stvořil, a když se po třech hodinách zdálo, že tento moment konečně nadejde – tma. Takhle zřejmě vznikají doživotní traumata.

    Otto Linhart

    Horníci jen pro chachary

    Pestré vrstvy, tečka třetího festivalového dne, patří do ranku historických a především lokálně – patriotických her. Je přirozené a dramaturgicky nutné věnovat péči tématům vyvěrajících z daného místa, což se ostravským dlouhodobě daří. V posledních sezónách se objevilo několik dramatických počinů silně akcentujících zdejší hornickou minulost jako Brenpartija v KSA, Bezruč v DPB či nezávislý projekt Uhlí Miroslava Bambuška v rámci čtyřdílného cyklu Cesty energie. Ostrava ale není jen městem havířů, nabízí téma odsunutých Němců a řadu nedávných kauz jako „lehké topné oleje“ a další.

    Umělecký šéf Bezručů Martin Františák se dal slyšet, že minulost hornictví považuje na jevišti za vytěženou hřivnu. Pro a proti zvolenému tématu vytanuly po shlédnutí Pestrých vrstev u Bezručů, které pro ně podle stejnojmenné prózy Ivana Landsmanna napsal Tomáš Vůjtek. Inscenace se původně hrála na Dole Hlubina – tedy v autentickém prostředí dřívější důlní těžby. Scénografií byl samotný prostor, prosycený osudy tragicky zahynulých horníků. Její přenesení na divadelní jeviště, místa z hlediska hornického sterilní, jí nutně uškodil. Režisér a scénograf v jedné osobě – Janusz Klimsza situoval všechny tři plány (emigrace, důl, kancelář ředitele dolu) do jedné roviny na forbínu aniž by se pokusil vyrovnat s novým prostorem a jeho potenciálními možnostmi. Představitel hlavní role Lukáš Melník tak musí takřka akrobaticky přeskakovat a podlézat lavičku, která je dějištěm jeho Holandské emigrace aby se bleskurychle přesunul do paralelního dějiště – důlního pracoviště. Leckdy zdárně, mnohokrát se zpožděním, jež působí trapně komicky.

    Pestré vrstvy se původně hrály v Dole hlubina. FOTO TOMÁŠ RUTA

    Nešťastné rozvržení prostoru jen podporuje ne zcela zřetelnou dějovou linku hry, která se zejména v závěru zamlžuje a je stále hůře a hůře čitelnější. Ivan se navrací z emigrace, aby ho následně strana odsoudila za velezradu a uložila mu šestileté věznění s nucenou prací v nejrizikovější oblasti dolu „petrých vrstvách“. Ivan se probouzí v popelnici a najednou je divák zmaten –  šlo o jeho iluzi nebo o skutečnost? Nakonec si všichni zazpívají song o svobodě (nehledě na jejich politickou minulost) , vždyť i nyní v čele stojí bývalý komunistický ředitel dolu Norbert Lichý.

    Barvotiskové obrázky z komunistického Československa popisující život horníků okořeněné jednou emigrací by dnes moc nepobavily. Režisér je pro jistotu prošpikoval hity ze sedmdesátých let, ty s významem textu nijak nesouvisí a stávají se pustým, leč zábavným ornamentem. V podání jiného souboru, než herecky excelentních Bezručů, by působily rozhodně jinak než komicky.

    Marcela Magdová

    Nejen vytrženo z kontextu – co jsme odposlechli na rozborovém semináři:

    Sajns Fikšn

    Fišar skvěle hraje parodii na své vlastní herectví. David Drozd

    S nadějí, i bez ní

    Z představení jsem odcházel s hlubokou beznadějí. Vladimír Mikulka

    Alena Sasínová Polarczyk je pravicově smýšlející žena, která hraje postavu Josefy Slánské s jiskrou v oku. Vladislav Vrchovský

    Divadlem učit dějepis nebo dělat divadlo. Toť otázka. René Šmotek

    V Těšíně nevědí o komunismu nic. J. P. Kříž

    Sofiin svět

    Regulérní edukativní pokus, který nevyšel. Učilo se divadlem, méně se dělalo. Námi neidentifikovaný pozorovatel

    Posedl mě záchvat osobní zuřivosti vůči této inscenaci. David Drozd

    Každý festival má mít svůj úlet. J. P. Kříž

    Chlív/Paternoster

    Ve druhé části jsem se ztratil, uondalo mě to. Vladimír Mikulka

    Režisér nechal v inscenaci určitá tajemství uzavřená, což mi vyhovovalo. Vladislav Vrchovský

    • Autor:
    • Publikováno: 1. prosince 2012

    Komentáře k článku: Do Ostravy!!! Za divadlem… (No. 3)

    1. Ladislav Vrchovský

      Profilový obrázek

      Zatímco s názorem
      na představení hry Pestré vrstvy uvedené v rámci Ost-ra-varu v Divadele Petra Bezruče téměř bezezbytku souhlasím, musím se ohradit k oběma citacím, které mi autoři reflexí na průběh seminářů vložili do úst. Ani jednu z nich jsem zcela jistě nevyslovil.
      K výkonu hereckému Aleny sasínové jsem poznamenal: „Ti, kteří znají Alenku sasínovou osobně, vědí, jak pravicově smýšlející ženou je, přičemž na jevišti ztělesňuje až fanaticky smýšlející komunistku. O jiskře v oku jsem ovšem vůbec nehovořil.
      K inscenaci Chlív/Paternoster jsem hovořil v delším příspěvku, ale slova uvedená v citaci pod mým jménem (odpouštím záměnu křestního jména z Ladislav na Vladislav) z mých úst také zcela jistě nezazněla.

      Ladislav Vrchovský

      03.12.2012 (10.51), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Ladislav Vrchovský

      Profilový obrázek

      Omlouvám se
      za písmeno malé s v příjmení paní Aleny Sasínové-Polarczyk.

      03.12.2012 (10.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Marcela Magdová

        Profilový obrázek

        Omlouváme se panu Ladislavu Vrchovskému
        za mylná tvrzení, která jsme mu přisoudili. Obhajovat se festivalovou únavou, které jsme během semináře popustili uzdu, není na místě. Proto ještě jednou pouze pardon.

        03.12.2012 (13.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,