Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divný je ten svět

    V Krakově se v prosinci loňského konal 11. mezinárodní festival Božská Komedie. V podstatě jde o typický showcase, tedy přehlídku nejlepších polských inscenací za uplynulý rok. Mezinárodní je jen proto, že má mezinárodní porotu, která přehlídku hodnotí. S reportáží, již nám autor poslal záhy po festivalu, jsme počítali do tištěných DN, z dlouhodobého nedostatku místa se nám ji však nepodařilo včas publikovat, a tak ji nabízíme aspoň čtenářům i-DN.

    Mottem přehlídky byl tentokrát citát ze slavné písně Czesⱡawa Niemena Divný je ten svět. Vyhrocená politická situace loňského roku způsobená odvoláním Jana Klaty z pozice uměleckého šéfa legendárního krakovského Starého divadla umlkla, ale to zejména proto, že byl odvolán i druhý – problematický – ředitel a na jeho místo byla povolána kolektivní umělecká řada, která rozhoduje o uměleckém profilu divadla. Uměleckou radu tvoří renomovaní herci. Následkem toho významní polští režiséři odvolali bojkot divadla a začínají s divadlem opět spolupracovat.

    ///

    První prolomil tuto atmosféru ignorace známý inscenační tandem, dramatik Paweⱡ Demirski a jeho žena, režisérka Monika Strzᶒpka. Festival uvedl jejich inscenaci Rok z každodenního života ve středovýchodní Evropě připravenou v proslulém krakovském Starém Teatru. Jde o divadelní traktát o Polsku, polské škole, polských mužích, polské politice, polské kultuře, o střední třídě, PLR. Na symbolické a mnohoznačné scéně stojí jakési technické monstrum, které se točí na točně, před ním zdechlý kůň. Sledujeme jeden rok v životě postav včetně oslav Vánoc. Postav je mnoho: manželský pár, snad jejich syn, profesor, polocikánka-věštkyně a mnohé další. Jednotlivé repliky vzbuzují pocit moderní básně, celkové vyznění je hlavně pocitové.

    ///

    Dalším titulem přehlídky byla inscenace mladého experimentujícího režiséra a dramatika Wojtka Ziemilského nazvaná Představení pro turisty. Jednalo se o koprodukci alternativního divadla Komuna Warszawa a slovinského divadla pro mládež Mladinsko Gledalšče Theatre. Vystupovali v ní tři herci – jedna Polka, která se pohybovala, jako by tančila neatraktivní, abstraktní tanec a dvojice slovinských komentátorů, kteří anglicky komentovali její chování či vzniklé situace. Mluvili o jejím tanci, ale také o politice, historii. Chvílemi to bylo vtipné, chvílemi to nudilo. Na konci se postavy společné úplně „zhroutily“.

    ///

    Další festivalové představení Černí papoušci v režii renomovaného Michała Borczucha /o režisérovi se hodně mluví/ vzniklo v produkci krakovského Divadla J. Słowackého. Předlohou byla hra chilského dramatika a vizuálního ujmělce Alejandra Morena Jashése a mělo to pravděpodobně být o psychické chorobě, nejspíše schizofrenii. Ve speciálně uspořádaném sále, kde diváci seděli po stranách, na lavicích a na zemi, byly vpředu před velkým plátnem kinové sedačky. Seděli zde herci v řadě, v čepicích se stínítkem a se světly. Začal film, kde se hovořilo a hovořilo, dost obecně.

    Cítil jsem se, jako bychom přišli do divadla, ale ocitli se v kině… Czarne Papugi, režie Michał Borczuch. Foto Michał Ramus

    Sledovali jsme v podstatě civilní, neutrální scény – lidí komunikující v jakémsi dvoře, později na příjmu na psychiatrii. Nakonec se postavy zvedly a začaly se v prostoru pohybovat. Současně se na plátně objevily psychotické ataky. Cítil jsem se, jako bychom přišli do divadla, ale ocitli se v kině. Nediferencované postavy /spíše jakýsi chór/, tvořily jistou výzkumnou diváckou „četu“. Celé to mělo být o těžké duševní nemoci /schizofrenii/, jejíž téma bylo transformováno do multimediální podívané. Někteří diváci to nevydrželi a kroužili nervózně v prostoru. Nastal naprostý chaos. Pokud to tedy měla být schizofrenie, opravdu specifickými prostředky se podařilo ten neuvěřitelný zmatek zachytit. Pokud se ovšem režisér nezbláznil, což tak jednu chvíli vypadalo.

    ///

    Vlastně to byla hra na znásilnění… #Gwałt na Lukrecji. Foto Bartek Cieniawa

    Studentské divadelní mládí bylo zastoupeno adaptací Shakespearova textu Znásilnění Lukrécie v režii Marcina Libery a v podání posledního ročníku krakovské divadelní školy. Šlo ve velké míře o kolektivní práci několika chlapců a dívek, vlastně to byla hra na znásilnění komentovaná současnými aktéry s paralelním uvedením části Godardova filmu Pohrdání s Brigitte Bardot v hlavní roli. Vše se odehrávalo v malém pokojíčku, kde si role herci navzájem předávali jako pingpongový míček. Inscenačně to bylo značně vynalézavé, hravé, přitažlivé svěží hrou mladičkých herců.

    ///

    Divadlo Centrum Kultury z Lublinu přivezlo Čechovovy Tři sestry v režii začínajícího Jędrzeje Piaskowského. Jestliže sám Čechov si přál, aby se jeho hry hrály jako komedie, je tato inscenace superkomedií. Celá produkce včetně výtvarně pojaté scény byla velkou karikaturou a parodií. Nevkus, oškliví lidé, kýčovitá hudba… Trochu to připomínalo dávné čechovovské inscenace Petra Lébla v Divadle Na zábradlí. Text byl značně zkrácený, řada replik musela být vedena jinak než v původním významu. Pokud člověk přistoupil na styl /což velká část publika nebyla ochotná a představení houfně opouštěla/, tak tomu nakonec přišel na chuť. Jako příklad dramaturgicko-režijního přístupu uvádím vynalézavou závěrečnou scénu přehlídky odchodu vojska z posádkového města, kdy Tuzenbach, již po smrti, vystupuje s puškou zabodnutou v těle.

    ///

    Z Katovic byla uvedena inscenace Pod tlakem Teatru Śląski v režii a dramatizaci Mají Kleczewské, která vznikla na motivy stejnojmenného amerického filmu Johna Cassavetese. Scénář vytvořila režisérka spolu s dramaturgem Łukaszem Chotkowským. V hlavní roli vystoupila mimořádně herecky disponovaná Sandra Korzeniak. Scénu tvořily pokoje bytu, nad nimiž jsme sledovali živě snímané detaily hereckých akcí. Také zde plně platil slogan, že jsme přišli do divadla a octli se v kině.

    Také zde plně platil slogan, že jsme přišli do divadla a octli se v kině. Pod presją režisérky Maji Kleczewské. Foto Magda Hueckel

    Děj byl stručný a jasný. Žena, utrápená vlastními dětmi (o které se však podle mého názoru příliš nestará), zešílí. Na konci sledujeme její návrat z psychiatrie domů. Přichází však celá vyhaslá. Výkon hlavní představitelky byl vynikající, koneckonců dostala za něj cenu za nejlepší herecký výkon přehlídky. Co se týká inscenačního provedení, šlo o dost tradiční psychologické divadlo založené na propracovaných hereckých výkonech. Možná proto byla inscenace zvolena jako nejlepší představení přehlídky.

    ///

    Následovala hra Žáby podle Aristofana v podání souboru varšavského Teatru Studio. Režii měl na festivalu již jednou uvedený Michał Borczuch (Černí papoušci). Vynalézavou scénu tvořily spojené roury /autorkou scény byla dvorní režisérova scénografka Dorota Nawrot/, před nimi seděli čtyři muži v civilu, kteří se pokoušeli krátkou chvíli Aristofanův text moderně a ironicky interpretovat. Na okraji seděl chór žen recitující také text Žab. Text ale sloužil jako záminka k autorskému divadlu. V podstatě šlo o /původně/ improvizované představení, kde se stále hovořilo o sexu, velmi často o homosexuálním. Zdá se, že režisér je jím naprosto zahlcený a posedlý. Představení působilo jako traktát osobních zpovědí či prohlášení společnosti LBGT. Přes jistou vtipnost a lehkost některých scén bylo ve výsledku zdlouhavé a divácky únavné.

    ///

    Drama Hanba, adaptaci stejnojmenného románu jihoafrického autora J. M. Coetzeeho, známe z uvedení na plzeňském festivalu v režii Kornela Mundruczóa. Zde měl režii Marcin Wierzchowski, scénu vytvořila Barbara Ferlak, uvádí mítní Teatr Ludowy. Jevištěm byl velký pokoj, po pravé straně s obrovskými policemi s knihami, stovkami a stovkami, i vzadu na stěně. Symbolizovaly vzdělanost hlavního hrdiny. V pozadí stály kotce se psy, které chovala dcera Lucy. Stručně k ději. David /Piotr Pilitowski, známý z uvedení Tajného života Friedmanů, kde vystoupil v roli otce, představení rovněž známé z Plzně/ je literárním vědcem na univerzitě, má poměr se studentkou, kárná komise mu za jeho přestupek navrhne dlouhodobou dovolenou. David odjíždí z Kapského města na venkov k dceři, které je lesba. Nemohou se spolu domluvit. Dcera je ale napadena a znásilněna. Policie je laxní. Agresoři zabijí také její psy. Ukáže se, že jeden z agresorů je příbuzný zahradníka, který má blízko k černošské komunitě. Nakonec se David nechá uspat jako pes.

    Působivá je scéna pádu knih. Foto archiv divadla

    Působivá je scéna pádu knih jako symbolického odvržení vzdělanosti hrdiny po celkovém zhnusení životem. Herectví připomíná styl našeho Činoherního klubu. Je téměř filmové, navíc se hraje v bezprostřední blízkosti diváka na malé scéně. Pro mne jeden z vrcholů přehlídky.

    ///

    Teatr im. Stefana Żeromskiego w Kielcach přivezl inscenaci s lakonickým názvem 1946. Pojednává o poválečném pogromu v Kielcích v roce 1946, o kterém se na veřejnoti dodnes „cudně“ mlčí. V roce 1946 při něm bylo zabito kolem čtyřiceti osob židovského původu nedávno zachráněných z koncentračního tábora, které byly falešně obviněny z rituální vraždy chlapce. V inscenační koláži nejprve sledujeme jakousi exkursi po domě, kde se pogrom stal. Následují scény urážení Židů, výkřiky o ztrátě dítěte, učení se hebrejštiny a obrazy ze života mladých Židů, kteří se chystají do Palestiny, chaos v nemocnici s raněnými. Dozvídáme se i o současném protižidovském teroru mimo prostor pouhých Kielců. Představení končí protižidovským kázáním osvícenského kněze Piotra Skargy a básní Juliana Kornhausera, kterou věnoval památce obětí pogromu. Koláž tak nabízí mrazivou atmosféru této tragické události a jejích současných konotací.

    ///

    Strach – reż. Małgorzata Wdowik

    ◼ "Strach" to próba dotarcia do źródeł naszych własnych lęków. Twórcy szukają ich w opowieściach ludowych i popkulturowych, we wspomnieniach rodzinnych i doświadczeniach politycznych.Nie bój się bać!◼ gramy: 22-24 lutego / 28-29 marca 2019◼ czytaj więcej: http://bit.ly/Strach-TR

    Zveřejnil(a) TR Warszawa dne Čtvrtek 22. listopadu 2018

    Varšavské renomované divadlo TR uvedlo experimentální inscenaci nazvanou Strach, podukci jejich mladé scény. Postav bylo pět. Měly obrovské hlavové masky, pohybovaly se kolem jámy, kde se nacházeli jacísi červi. Temno, masky a zvuky vyvolávaly opravdový strach, který byl ústředním tématem této víceméně pohybově-výtvarné produkce s minimem slov. Byla založená na empatii vjemů a pocitů, dějová linka v podstatě neexistovala. Mířila zřejmě do podvědomí, měla ambice však sdělovat víc, než byla zvolenou formou schopná.

    ///

    Inscenaci slavného, dnes už i mezinárodně režiséra Krzysztofa Warlikowského podle hry Hanocha Levina pod titulem Jedeme přivezla umělcova domovská scéna z Varšavy Nowy Teatr. Hrál celý soubor, který dnes tvoří velké hvězdy polského divadla. Hra je v podstatě komedií, která je rámcovaná pohřby. Postav stále ubývá… V podstqtě se jedná o oddělené výstupy, v nichž postavy touží odjet z dusivé skutečnosti současného Izraele, spojitý příběh však zde není. Inscenace má pochopitelně rukopis nadprůměrné režie, takže představení zaujme spíše formální než obsahovou /ta je spíše banální/ stránkou.

    I když na letošním festivalu chyběly tvůrci jako Krystian Lupa či inscenace varšavského divadla Teatr Powszechny, přesto se dalo vysledovat, že úroveň polského divadla je přes politické tlaky, které na ně jsou v posledních letech pravicovou vládou vyvíjeny, stále vysoká. Přehlídku doplňovaly diskuse s tvůrci po představeních a každodenní debaty na různá témata spojená s divadlem.


    Komentáře k článku: Divný je ten svět

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,