Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo Plzeň Cup (No. 6)

    Uzavíráme letošní denní reportáže závěrečným textem shrnujícím celý festival. Původně byl psán pro deník Mladá fronta Dnes, kde z něj ale v pondělí 17. září otiskli jen zlomek. Nabízím jej tedy čtenářům i-DN v úplnosti.

    Představením Europeana Národního divadla Brno, groteskním způsobem reflektujícím kulturní i historické dějiny XX. století, skončila v neděli hlavní část jubilejního 20. ročníku mezinárodního festivalu Divadlo v Plzni. Během pěti dnů na něm vystoupilo 32 souborů z Česka, Slovenska, Ruska, Maďarska, Belgie, Nizozemí a Rumunska. Vedle toho byl letos i nebývale bohatý off program nabízející široké spektrum divadelních forem a přístupů, většinou tvůrců české nezávislé scény.

    Letošní ročník nevyčníval z proudu minulých let, představujících to hlavní a podstatné, co se v minulé sezoně odehrálo na českých činoherních jevištích. Bohužel stále se v Hlavním programu nedostává na fyzické, pohybové či hudební divadlo, na nezávislé divadelní skupiny a dokumentární divadlo či komplexnější – například sociální – divadelní projekty. Ale to bychom asi chtěli na tak krátký čas, po který se festival koná, příliš.

    Festivalové dění se nutně odehrávalo pod vlivem aktuálních událostí kolem pražského Národního divadla, reagovalo i na kampaň regionálních divadel Pomozte svému divadlu! Na veřejném setkání českých, slovenských, maďarských a polských divadelníků poslední den festivalu zazněla rázná slova bývalého ministra kultury, dramatika Milana Uhdeho citujícího petici polských divadleníků: Divadlo není výrobek, divák není zákazník. Smysl divadla a kultury vůbec je ekonomicky neměřitelná společenská hodnota, jež má dlouhodobější a podstatnější význam než krátkodeché existence politiků jakýchkoli stran a zaměření. Britský kritik Ian Herbert nastínil systém, který je v Británii. Existuje zde kulturní fond British Council, na který stát zákonem přesně daným procentem státního rozpočtu přispívá a o rozdělování finančních podpor pak rozhoduje samotná umělecká obec prostřednictvím svých zástupců. Přesto varoval, že to není spásonosný systém a vždy je nutná i umělecká pokora a pokaždé znovu a znovu „vybojovávaná“ komunikace umělců s diváky. Ta by neměla nikdy ustat, což podle něj především dlouhodobě městem či státem podporovaným stálým scénám hrozí.

    Ale k samotnému programu

    V podstatě nezaznamenal výrazný propad, byť diskuse nad některými představeními byly vášnivé.

    Někoho dehonestující pojetí – či spíš adaptace – klasiky pobuřovalo, jiné nadchla. Na snímku Hamlet (Milan Hajn) a Ofélie Diana Čičmanová). FOTO archiv Divadlo Alfa

    Asi největší kontroverzi vzbudila produkce domácího Divadla Alfa Hamleteen, převádějící klasické Shakespearovo drama do jazyka a chování současných teenagerů. Hamlet je v ní téměř autistické dítě jen pomalu se vymaňující z vlivu otce – vášnivého skauta, matky, jež si chce v životě ještě něco užít, a strýce, poživačného křupana. Chvíli je punkerem, chvíli pod vlivem hudebního směru emo. Opravdovou lásku vlastně nachází až v samotném závěru, kdy si jej „obyčejná holka“ Ofélie odnáší (doslova) do zásvětní říše. To vše je zasazeno do divokého, téměř jarmarečního reje pitoreskních situací, velmi vtipných, břitkých, hudebně, herecky i výtvarně nesmírně nápaditých. Ke srandě, mejdanu či sprostému slovu a razantnímu činu nemá žádná postava daleko. Někoho toto dehonestující pojetí – či spíš adaptace – klasiky pobuřovalo, jiné – včetně autora těchto řádků – nadchla.

    Největší divácký úspěch zaznamenala obdobně slovně nevybíravá, ba hrubá inscenace pražského Dejvického divadla Ucpanej systém, již sami dejvičtí v programu charakterizují jako „nejsprostší inscenace v historii DD“. Adaptace povídek Irvina Welshe ze sbírky Acid House dostala v podání dejvických herců adekvátní podobu, tak trochu blízkou slavnému snímku Trainspotting, jehož předlohou byla kniha stejného autora. Situace v jedné hospodě, ve které se setkávají edinburští outsideři a ztracenci, je rozehrávána prvky drsné černé grotesky, v závěru je však vysoce jímavá a dokonce apelativní. Rozhodně jedna z nejlepších inscenací loňské sezony u nás.

    Martin Pechlát a Gabriela Míčová v inscenaci Dušana D. Pařízka Odpad, město, smrt. FOTO archiv PKD

    Takovými však byly i další produkce letošní plzeňské přehlídky. Naposledy mohli například diváci zhlédnout Fassbinderovo drama Odpad, město, smrt Pražského komorního divadla, jehož éra v Divadle Komedie v červenci definitivně skončila. Z Uherského Hradiště (Slovácké divadlo) přijela moderně zpracovaná česká klasika – adaptace románu Karla Václava Raise Kalibův zločin v režii J. A. Pitínského se skvostnými hereckými výkony Tomáše Šulaje, Ireny Vackové a Jitky Joskové v hlavních rolích. Obdobný, možná ještě výraznější vklad do inscenace brněnské Husy na provázku Tichý Tarzan vnesla Ivana Hloužková. Představuje v ní postavu „nezařaditelného“ podivína, fotografa Miroslava Tichého, který žil celý život v ústraní moravského Kyjova, ale v devadesátých letech jej objevili zahraniční kurátoři a vytvořili z něj fotografickou hvězdu světového formátu, jejíž díla se prodávají za závratné sumy. Tichý však zůstal až do konce života stejný, věrný svému outsiderství. Komorní inscenace režisérky Anny Petrželkové mapuje nejen jeho život, ale skrze něj téměř formanovským způsobem i groteskní svět naší nedávné minulosti i přítomnosti.

    Na festivalu se neztratily ani další české a moravské produkce, hrálo se nejen na jevištích obou plzeňských divadel, případně v klubu, ale i v prostorách nádražní budovy Jižní předměstí, v tanečním sále Peklo či bývalém pivovaru Světovar.

    Saša Adély Jordánové v Čechovově Ivanovovi maďarského Divadla Józsefa Katony. FOTO archiv

    Za zahraničních produkcí přinesl největší divadelní kvalitu budapešťský Ivanov v podání špičkového souboru Divadla Józefa Katony, přesouvající – především samotnou scénografií jakési opuštěné industriální haly – dobu děje do šedivě temných dob upadajícího socialismu. Autora těchto řádků ale nejvíce zaujali Parchanti / Otmorozki mladého moskevského souboru MCHT / Sedmé studio, jež razantními prostředky fyzického divadla „bez znecitlivění“ ukazovalo život současného ruského disentu bojujícího proti státní moci a zmateně se opírajícího o naivní a nebezpečné myšlenky anarchismu a socialismu, jež tuto mládež vedou (a společnost ji dohání) až k terorismu. Inscenaci, jež je adaptací současného románu Zachara Prilepina, přivezl významný režisér střední generace Kiril Serebrennikov, známý především ve filmovém světě. Jeho film Zrada byl jedním z horkých kandidátů na Zlatého lva na letošním Benátském filmovém festivalu. Další tři zahraniční festivalové produkce – Sunken Red belgického Tuneelhuis, Šepoty a výkřiky Maďarského divadla v Kluži i inscenace Divadla Aréna z Bratislavy Kukura – se trochu utápěly v technických a režijních exhibicích, nabídly však různé možnosti práce s prostorem a soudobými technologiemi, což je pro české divadlo vždy vítaný impuls.

    A tak festival Divadlo v Plzni pět dnů žil a doufejme bude žít i příště. Na pořadu dne by však v dalších letech mělo být dle mého soudu rozšíření Hlavní části festivalu nejméně na týden a oba víkendy a větší zapojení české (i evropské) nezávislé scény, jež dlouhodobě přináší umělecky invenční a divácky atraktivní impulsy, a rozšíření nabídky i o nový cirkus, fyzické a hudební divadlo a další aktuální divadelní směry. Jinak stále půjde o příliš krátký přelet nad českým a evropským činoherním hnízdem.

    P. S. Festivalu se ještě budeme věnovat anketou Up & Down, jíž jsme oslovili přítomné naše i zahraniční kritiky, dramaturgy a publicisty, a velkým blokem textů v nejbližších Divadelních novinách č. 16, jež vyjdou 2. října.


    Komentáře k článku: Divadlo Plzeň Cup (No. 6)

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Je to pořád dokola:
      Pomůžeme našim mimopražským divadlům tím, že přimějeme MK ČR, aby nedávalo 90% všech prostředlů určených pro divadlo divadlu Národnímu.
      Začít se může rozhodnutím, že se ND vzdá Fellner-Hellmer budovy mezi nádražím a muzeem a MK ČR ji věnuje městu Praze, aby si v ní konečně zřídilo svou operu.
      Tím MK ČR ušetří opravdu veliké peníze.

      20.09.2012 (6.12), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,