Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo Kámen: Postřehy (No. 5)

    Jsem člověk přemýšlivý, někdy možná až moc. Jsem člověk kritický. Kritický ke svému okolí, ke svým hereckým kolegům. Někdy možná až moc. Poslední dobou jsem kritická i k divákům. Poslední dobou možná víc než moc. Nejraději ze všeho bych byla kritická sama k sobě. Jsem, ale zatím možná ne tolik…

    Zdeňka Brychtová v inscanaci Divadla Kámen Deus ex offo (2012). FOTO archiv Divadla Kámen

    Zdeňka Brychtová v inscenaci Divadla Kámen Deus ex offo (2012). FOTO archiv Divadla Kámen

    A teď trochu z jiného soudku. Nebojím se dělat legraci. Nestydím se udělat ze sebe blázna. Na oslavách, na svatbách, v partě přátel. Ale proč na jevišti? Přemýšlím nad tím, jak bych se na jevišti měla chovat, jak bych u toho měla vypadat, jakou hereckou cestou bych měla jít. Chci být dobrým hercem. Chci k sobě být kritická. Možná toho chci až moc?

    Potřebuju pomoct. Proto studuju, čtu a přemýšlím. A ejhle! K mému směřování mi nepomohla slečna s telefonama, ale podivín pravděpodobně bez telefonu jménem Jerzy Grotowski. A já jsem si teď alespoň z 85% jistá, že nechci být ,,prodejným hercem”!

    Jerzy Grotowski (11. 8. 1933 – 14. 1. 1999) FOTO archiv

    Jerzy Grotowski (11. 8. 1933 Rzeszów, Polsko – 14. 1. 1999, Pontedera, Itálie) FOTO archiv

    Moc toho o Grotowském nevím. Já toho vlastně obecně moc nevím, ale ráda se dozvídám a analyzuji. Nebo to aspoň tvrdím, že jo. Jako herečka na to mám více než právo, protože, jak říká Grotowski: Herec je člověk, který pracuje na veřejnosti se svým tělem, veřejně je nabízí. Ano, jak jinak. Jenže.

    Zacházet na veřejnosti se svým tělem – ať už jakkoli – přináší mnoho úskalí. A na jevišti má člověk-herec, který se takto odhodlá své tělo nabízet, podle Grotowského dvě možnosti: buď se hercovo tělo omezí na pouhou demonstraci, tedy na něco, co dokáže každá průměrná osoba; je tedy využíváno pro peníze a přízeň obecenstva a z herce se jednoduše stává prostitut (tak ho Grotowski opravdu nazývá).

    Být stoprocentním "svatým hercem” je dle mého názoru idealistická představa (Teatr Laboratorium: Apocalypsis cum figuris, 1968). FOTO archiv

    Nebo hercovo tělo přijme jakousi výzvu a na jevišti vykoná spirituální akt (Teatr Laboratorium: Apocalypsis cum figuris, 1968). FOTO archiv

    Nebo hercovo tělo přijme jakousi výzvu a na jevišti vykonává spirituální akt. Grotowski nazývá takového herce „svatým” a vysvětluje: Jestliže herec nevystavuje své tělo, ale popírá je, spálí je, osvobodí je od veškeré rezistence vůči jakémukoli psychickému impulsu, pak neprodává své tělo, nýbrž ho obětuje.

    Aha. Rozhodla jsem se tedy tato slova podrobit jakési jednoduché analýze a vyplývá mi z toho následující: „prodejný herec” se vyznačuje tím, že je talentovaný a obratný. Jenže díky této obratnosti, talentu, svému balíčku dovedností a schopností si dokáže koupit jakéhokoli diváka – naštvaného, závistivého, zlého, hodného, veselého, smutného… Dokáže zmanipulovat jeho současný stav, náladu dle svých potřeb, protože má vyzkoušené, jak které gesto udělat, které slovo použít, jak se kde zašklebit, aby dostal diváka tam, kde ho potřebuje mít.

    Zacházet na veřejnosti se svým tělem – ať už jakkoli – přináší mnoho úskalí ( Zdeňka Brychtová, Lenka Chadimová v představení Divadla Kámen Mamut mamut, 2014). FOTO archiv Divadla Kámen

    Jsem exhibicionista, jsem herec (Zdeňka Brychtová a Lenka Chadimová v představení Divadla Kámen Mamut mamut, 2014). FOTO archiv Divadla Kámen

    Vedle toho „svatý herec” nemusí umět vlastně vůbec nic. Nemusí být moc obratný, možná nemusí mít ani žádný výrazný talent, jeho balíček dovedností a schopností je skromný. Chudák „svatý herec” má ale tu nevýhodu, že se tak nemá na co spolehnout. Před publikum jde nahý, sám za sebe, s tím, jaký je. Takový herec má rozhodně problém zaujmout diváka naštvaného, závistivého, zlého, hodného nebo veselého. Má ale velkou šanci zaujmou diváka vnímavého, který přišel do divadla proto, aby odhodil svou každodenní masku a podle Grotowského se spolu s hercem vydal na cestu sebeobětování, sebepronikání.

    Být stoprocentním „svatým hercem” je idealistická představa. A věděl to i Jerzy Grotowski, který po čase se svým souborem, ve kterém se zabývali takovouto metodou herectví, přestal veřejně vystupovat a své zkoumání a hledání dalších možností uzavřel daleko od rodného Polska, v italské Pontedeře. Jenže, proč se o to nepokusit? Proč se nepokusit prolomit bariéru mezi hercem a divákem a nabízet mu jen a výhradně takovýto druh hereckého zážitku? Je to těžké? Ano, je to těžké, ale…

    Jsem exhibicionista. Jsem herec. (Bajkazyl na náplavce). FOTO archiv Divadla Kámen

    Být stoprocentním „svatým hercem” je idealistická představa (Bajkazyl na náplavce, Praha 2014). FOTO archiv Divadla Kámen

    Dámy a pánové teď odpustí, ale musím prostě trochu zaagitovat: Čím častěji budeme, my, herci v divadlech, profesoři na školách, kritici v médiích prosazovat a vyzdvihovat „prodejného herce s plným arzenálem”, nevychováme si divadelní publikum, které by mělo do divadla chodit právě proto, aby poznalo samo sebe, zamyslelo se samo nad sebou. Mělo v tom šíleně hektickém světě čas alespoň chvíli samo na sebe. Místo toho se neustále dozvídá třikrát omleté informace, řeší problémy druhých, znovu a znovu se utvrzuje v tom, že válka je špatná, lhát se nemá, i zamilovaní lidé se hádají… Je dobré si některé věci připomínat, ale od toho máme televizi a noviny.

    Divadlo Kámen: Výhled na řeku Labe, 2013. FOTO archiv Divadla Kámen

    Divadlo Kámen: Výhled na řeku Labe, 2013. FOTO archiv Divadla Kámen

    Jsem exhibicionista. Jsem herec. Je mi pravděpodobně alespoň trochu příjemné mít diváka v hrsti, dělat si s ním co chci (kdybych tvrdila, že ne, asi bych byla blázen nebo co…), ale nechci se zařadit do smečky komerčních bavičů, nechci být „prodejným hercem”. Myslím, že díky Divadlu Kámen nejsem a nikdy nebudu. Doufám!

    Nejsem ani „svatým hercem” a možná ani nechci být, ale metoda práce takového herce, jak ji vymyslel a popisuje Jerzy Grotowski, je inspirativní a každý herec by si ji měl vyzkoušet. Nebo se o to pokusit. Nebo se pokusit o ní alespoň přemýšlet. Každý herec!

    Fakt jako fakt jako fakt!

    ///

    Předchozí Postřehy Divadla Kámen:

    Petr Macháček: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 1)

    Zdeňka Brychtová: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 2)

    Petr Macháček: Divadlo Kámen: Postřehy (No.3)

    Zdeňka Brychtová: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 4)


    Komentáře k článku: Divadlo Kámen: Postřehy (No. 5)

    1. Petr Odo Macháček

      Profilový obrázek

      Ahoj Zdeňko,
      díky za text, včetně všech agitací, které ti neodpustím (smajlík), a potrestám tě za ně několika poznámkami a hlavně dotazy:

      1. Ptáš se, jestli toho nechceš až moc. Jsem přesvědčen, že nechceš, že chceš jen to, co by měl chtít každý opravdový herec. Takže by ses za to, myslím, nemusela pořád omlouvat.

      2. Myslím, že herec může prodávat své tělo, prostituovat, i pokud se neomezí na pouhou demonstraci a i když toho se svým tělem umí o mnoho více než „každá průměrná osoba“. Myslím, že může prostituovat, i když je hereckým mistrem. Když manipuluje divákem a v důsledku toho i sám sebou, dokáže k tomu využít více než by uměla každá průměrná osoba (nemusíme chodit daleko, viz třeba http://www.divadelni-noviny.cz/divadlo-kamen-postrehy-no-4).

      3. Grotowskému nerozumím tak, že by svatý herec nemusel nic umět. Myslím, že své herce vedl neobvyklými cvičeními (až drilem) k dokonalému ovládání těla a intenzivními soustředění. Rozumím mu tak, že svatý herec toho umí hodně, ale neumí finty, kašle na finty, nevodí diváka za nos.

      4. Jsi exhibicionistka nebo herečka? No, já vím, že jsi herečka, ale to jen díky tomu, že tě znám. Jinak bych ti prostě musel položit tuto otázku, kterou je dobré položit každému herci. Ta nezní „jsi exhibicionista a/nebo herec?“, ale opravdu jasně a čistě „jsi exhibicionista, nebo herec?“, a to nebo je vylučovací.

      5. Podobná námitka: je ti opravdu příjemné mít diváka v hrsti? Myslím, že tady platí to samé: chci být bavičem, nebo hercem, přičemž spojka „nebo“ je i tady vylučovací. To není agitace (i když to tak může znít, omlouvám se), ale prosté konstatování.

      6. Poznámka s osobním doznáním: já Grotowskému zase až tak nevěřím; tedy ne že bych ho považoval za podvodníka, ale prostě myslím, že se stejně jako každý hledající člověk vydal na mnohá scestí. Ale to, za co agituješ, nepropagoval jen on (Stanislavskij, Artaud, Brook, …, …).

      07.09.2014 (13.02), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Zdeňka Brychtová

        Profilový obrázek

        Ahoj Petře,
        děkuji za trest v podobě poznámek a dotazů a níže se tedy pokusím odpovědět:
        Ad1) Ano, souhlasím. Čím víc se člověk omlouvá, tím méně mu to pak ostatní věří. Život je krutý a umění ještě krutější. Možná si s tím ještě nevím tolik rady. Snad až vyrostu a dospěju, budu si jistější a už se nikdy za nic takového neomluvím!
        Ad2) Myslím, respektive jak já chápu to, co tím J. Grotowski myslel, že ona prostituce = prodejnost. A na to chtěl dle mého chápání upozornit, že pokud se herec stane prostitutem a prodává své tělo, tedy i klidně své herecké mistrovství, je to čirý obchod a jakákoli vyšší hodnota jeho konání zkrátka není. Ale nechci být pesimista (snad ani Grotowski nebyl), a věřím, že hodně zálěží na samotném člověku/herci – pokud chce dělat divadlo pořádně a opravdově a s divákem manipuluje za účelem nějakého vlastního přesvědčení, ale ne pózy a planých řečí, fakt jako valstního přesvědčení, ať to dělá. Ovšem neměl by onu manipulaci používat jako prostředek k vytvoření primitivní zábavy, primitivního bytí na jevišti primitivního sdílení kulturního zážitku. I když ono, co to znamená primitivní, že jo….
        Ad 3) Ano, tady souhlasím s tím, že jsem se nevyjádřila dostatečně přesně. Dokonce jsem se způsobem, kterým jsem to popsala, se vyjádřila úplně jinak, než jak jsem to myslela. Jo, to se může stát. Ale tedy, jak jsem to myslela: Ne, že by svatý herec nemusel umět vůbec nic, ale dle mého názoru nemusí být třeba tolik brilantní v pohybu, v řeči, v gestech, pravděpodobně nemusí umět stoprocentně zahrát všechny možné herecké polohy, pravděpodobně to nemusí být ani prvotřídní akrobat, mim a podobně. Svatý herec ale MUSÍ umět dokonale ovládnout nejen svoje tělo (ale ne jako že totálně fyzicky, ale tak jako že i psychicky nebo jak bych to…) prostě musí se umět dokonale vnímat, všechny své pohyby a musí je mít opodstatněné (viz. Dialogické jednání I. Vyskočila). Ale co víc, MUSÍ umět dokonale ovládnout svoji mysl a HLAVNĚ svoje ego. Dlouhá a těžká cesta, řekla bych. Hlavně ta vytrvalost, ta vytrvalost je potřeba. Svatého herce by měla dokonce provázet jakási frustrace během každého představení. Dělám to tak správně? Opravdu to tak cítím? Opravdu jsem to já? Opravdu se obětuji? Opravdu něco hledám a zkoumám?… Tak tohle všechno jsem tak nějak měla na mysli!
        Ad 4) Já v tuto chvíli nevím, zda jsem exhibicionista nebo herec. Já bych totiž asi ráda měla v sobě kus z obého. Já nad tím pořád přemýšlím, takže jednou tvrdím to, podruhé ono. Jsem mladá, no! Ale v tuto chvíli mám pocit, že bych ráda byla dobrým opravdovým hercem, který se ale nebojí předvést (exhibovat) v kladném slova smyslu. Který si stojí za tím co dělá, který se nebojí, že bude něco špatně nebo dobře, který nebude pořád jen analyzovat a zkoumat, ale zároveň si to všechno i užije a užijou si to i diváci. Neříkám, že se mi to v tuto chvíli při představeních neděje. Ale prostě to není ještě úplně stoprocentní.
        Ad5) Příjemné mi to je ve chvíli, kdy mám pocit, že v té hrsti mám diváka, který se např. nenechal zmanipulovat hloupým osvědčeným gestem, slovem, frází, úšklebkem, ale který si našel význam, sdělení, cosi dalšího vyššího v čemsi humorném/smutném, co jsem mu předvedla. Jenže jak má herec poznat, zda se divák baví, pláče nebo trpí díky něčemu vyššímu podnětnému než něčemu nižšímu osvědčenému? To zatím nevím…
        Ad 6) Samozřejmě. Ostatní autory jsem zatím nestihla pořádně prozkoumat, ale je mi jasné, že takových to lidí bylo mnohem víc a snad jich bude ještě víc. A s tou agitkou: Já to nemám moc ráda, jenže někdy už se člověk musí trochu utrhnout z toho všeakceptujícího řetězu. Nebo ještě jinak: Respektuji všechny herce a divadla, kteří tvoří a dávají do své umělecké práce čas, energii, chuť, sílu a co já vim, co všechno,… ale už odmítám akceptovat divadelní tvorbu za jednoznačným účelem obchodu. Proto ta agitka, no…

        09.09.2014 (15.20), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Petr Odo Macháček

          Profilový obrázek

          Zaujala mě ta frustrace během představení. Ona je vlastně dvojstranná – buď se na nikoho nenapojím, nebo se konečně napojím, ale nekorektně, primitivně, zneužívám toho, apod. Zajímavé.

          11.09.2014 (17.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Brook a Grotowski
      jsou velmi důležití nejen tím, že (a jak) apelují na herce a vzývají jeho kvality duchovní i fyzické, ale že je (či byl – v jeden čas to, obávám se, Grotowski vzdal, právě když opustil živé divadlo a vydal se do Itálie) pro ně důležitý divák, smysl toho, co a komu herec (divadlo) sděluje (předává), smysl divadla jako vozidla, které převáží diváka do jiných světů. Divákovi se herec (divadlo) nemusí podřizovat či mu nadbíhat, ale jeho úkolem je nabízet a hledat skrze sebe cíl.
      Při všem, o čem – velmi zajímavě – píšete a uvažujete, nezapomínejte na tento základní smysl a úkol divadla, jinak hrozí, že se stane klášterem (viz Grotowski). Pak nebudete mít problém, zda jste či nejste exhibicionisty. Budete (jen) řidiči. Toto uvažování, toto přesvědčení – alespoň mne – vždy pomohlo a pomáhá, abych šel na jeviště či jinak exhiboval. Pardon – řídil či byl jedním z těch, kdo řídí. A vlastně proto a tak i o divadle veřejně uvažuju a píšu.
      Zdravím
      vh

      10.09.2014 (2.05), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Petr Odo Macháček

        Profilový obrázek

        Tohle s řidičem a jinými světy je výborná představa a určitě se na to nesmí zapomínat, bez toho by divadlo nebylo. Ovšem jak to souvisí se „svatým hercem“ a podobně? Napadá mě jen to, že mohu diváka tím svvým vozidlem vézt do příjemných, i když třeba nesmyslných nebo dokonce lživých světů, nebo ho mohu vézt někam, kde to aspoň trochu souvisí se skutečností a kde může aspoň něco užitečného vidět nebo (lépe) prožít. Něco jako rozdíl mezi vyhlídkovou jízdou s „Prague Top Tours Exclusive“ mezi nějakými kulisami a návštěvou skutečné továrny nebo hospody.

        11.09.2014 (17.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Reagoval
        jsem na pochyby o hereckém exhibicionismu v konfrontaci se „svatým“ herectvím, ergo hercem. A nabízel jsem řešení, jež od tohoto problému odhlédne k podstatě. Takovou derivaci, jež ukáže vrcholy.
        Když jsem si vzal slovo, tedy se vyjádřím i ke svatému herectví, jako takovému. Tento termín – svaté a dodal bych i chudé – divadlo je pro mne po celou dobu, co se zabývám divadlem, velmi důležitý a poměřuju jím řadu divadelních aktivit, jak profesionálů tak i amatérů. Je to ono „poslání“, jež odůvodňuje samu existenci určitého – pro mne toho nejpodstatnějšího – typu divadla a divadelní práce. Jsem tedy, že se tu objevil, nebývá to v současném českém divadle časté. „Svatost“ ale v žádném případě neobhajuje profesionální nedotaženost v jakékoli části divadelní práce, tedy ani v herectví. Naopak – „svatý“ herec je herc, který na sebe klade jak nároky profesionální herecké (fyzické) práce, tak i na sebe jako člověka. Tedy svým herectvím jen podtrhuje to, jak žije. Je to – v tomto pohledu – tak trochu práce či postoj askety. Těžko může být svatým hercem bavič, ale těžko může být svatým hercem i člověk chovající se poklesle v osobním životě. To jsou ty nároky, jež měli Brook, Grotowski, Barba a další na sebe a své herce.
        Mám-li pak vztáhnout tato měřítka jen a pouze na divadelní práci či dokonce na konkrétní akci či performanci, jde o to, přesvědčit sebe i diváka, že jsou/jsme přítomni „svatému“ okamžiku. Proto asi „svaté“ divadlo jen těžko může být součástí „normálního“ divadelního provozu. Přesto se o tuto kvadraturu kruhu je dobré pokoušet a myslím, že v této diskusi se ukazuje, že právě vaše skupina – Divadlo Kámen – tímto směrem uvažuje a – možná – i pracuje.
        Bylo by možná zajímavé, znáte-li někdo „svatého“ herce či zda máte někoho, koho bystě tímto termínem označili. Abych neuhýbal z této otázky, rovnou nabídnu: svatí jsou podle mne tanečníci butó, neb nabízejí sebe sama své nahé/svaté tělo. Svatým byl Petr Lébl, neb cele obětoval svůj život divadlu a i jeho lidské kvality byly vysoké. Svatým byl Václav Havel, neb svými dramaty mapoval aktuální společenské dění se silným existenciálním vnímáním světa a života, což prokázal i svými občanskými postoji. Svatým byl… – dost už, počkám, jak a kdo zareaguje.

        11.09.2014 (18.16), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Petr Odo Macháček

          Profilový obrázek

          Nejsem schopen jmenovat „svatého herce“,
          i když znám některé, kteří se o to celkem pokoušejí. Jen bych chtěl dodat a něco o tom jeho osobním životě. Já to u toho JG a PB chápu tak, že ten „svatý herec“ musí být prostě vnikající herec (technikou, poctivostí, …) a stejně tak hluboký člověk (silou, pravdivostí, …). Ale zároveň může být v reálném životě klidně i celkem hříšník, nemusí nároky reálného života na svatost zvládat, zkrátka „svatý herec“ je jen terminus technicus a naprosto se to nekryje s pojmem „svatý“, který užívá třeba církev. „Svatý herec“ může být prostě hříšník; jen věřím, že k tomu svému hříšnictví musí přistupovat poctivě a potom ho na jevišti reflektovat, zpracovávat si.

          19.09.2014 (20.37), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Petr Odo Macháček

          Profilový obrázek

          Vladímíre,
          omlouvám se, ale ještě k té derivaci: já si ji neumím představit, respektive nedokážu si představit možnost náhrady jednoho druhým. Myslím, že pokud se někdo snaží být „svatým hercem“, nezbavuje ho to odpovědnosti zároveň poskytovat divákovi „vozidlo do jiných světů“. A poskytuje-ji „vozidlo“, nezbavuje ho to povinnosti být „svatý herec“ (pokud tedy má na sebe tento nárok). Zkrátka myslím, že herec musí dokázat obojí a jedno mu s druhým až tak nepomůže…

          19.09.2014 (20.56), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Jan Aksamít

          Profilový obrázek

          Může být herec svatým?
          Nestává se člověk hercem proto, že je osobou nizkých pudů a herectví ho má povznést blíže k nedosažitelnému nebi? Já takto vnímám sebe a i všechny své kolegy (už teď je mi jasné, že se některé/někteří urazí za toto „pošpinění“). Ale zároveň je jasné, že čím větší „hřích“, tím lepší herec. A sám si kladu otázku, může-li se člověk „prohrát“ až ke svatosti … snad jsem takto vnímal některé herecké legendy, protože jsem neznal pozadí jejich aureoly. A se sv. Václavem Havlem se to má právě tak – nebyl v soukromém životě „nízkým“/“hříšným“ právě proto, aby vykonal svaté věci? Nebo je to naopak?

          27.09.2014 (17.39), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Vladimír Hulec

          Vladimír Hulec

          Myslím,
          že všichni mluvíme o tom samém a to samé (nebo si velmi blízce) myslíme. Rozdíly spočívají jen v hodnotách samotných, jaké máme na herce ergo člověka a přeneseně na sebe (a umění). Právě jimi onu „svatost“ poměřujeme. A protože je máme každý (někdy trochu, s někým hodně) jiné…
          I já si kladu a vždy si kladl otázku, jaká je vazba mezi „svatostí“ na jevišti (během uměleckého výkonu) a v životě. A dospěl právě k tomu, že je toto řešení závislé na životních/uměleckých hodnotách. Jednota umělec/člověk podle mne musí být vždy, realita však vede herce/člověka ke konkrétním krokům, které ne vždy musí jevit prvky „svatosti“. Na jevišti třeba jen tím, že hraje v inscenaci či roli, které ne tak rozumí či se s ní ne tak shodne. Přesto i tak musí nějaké hodnoty (v sobě i navenek) udržovat. To samé v životě. Svatý není ten, kdo se zbožně chová, ale ten kdo se dokáže v konkrétních chvílích svatě chovat. Hranice mezi těmito světy/hodnotami je tenká, asi i velmi osobní. A někdy nevratná.
          A okruhem se dostáváme k tomu, co to ono „svatě“ je. Raději tedy končím a nechám si tyto – nekonečné – úvahy na jindy.

          27.09.2014 (21.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Barbora Šabartová

      Profilový obrázek

      Souhlasím,
      aby se nezapomínalo na smysl divadla nebo kladení si otázky proč to děláme! Představa o dobrém herci mě unavuje, je zaměřena pouze na nějaké individuálno, se mi zdá a obrací ty paprsky, co by měly zářit ven, dovnitř. Pochybování o sobě je v určité míře vždy přínosné, neboť není důležité si odpovídat, ale ptát se. Odpovědi mají spíš definitivní charakter a uzavírají mi mozek pro, v jisté míře, svobodné jednání.
      Je mi jedno, zda jsem herec nebo exhibicionista. Nemusím se nijak nazývat. Z doslovného významu bych se ale asi přiklonila spíš k interpretovi či preformerovi. Ale není to důležité.
      Mít diváka v hrsti nebo termín manipulace je myslím trochu nešťastné. Patří spíš skutečně do té sféry komerční asi, ale to bych nechala stranou. Existenci jeviště a hlediště beru jako dialog, tak nějak. Ne jako boj nebo souboj s výsledkem – kdo koho má v hrsti. Kolikrát se nám podařilo udělat lehčí žertík a někdo se tomu zasmál a někdo ne a zasmál se těsně po žertíku jiné souvislosti – daleko hlubší třeba. Na smíchu se to asi poznává nejlíp a jde-li o vážnou věc, dá se to poznat možná z určitého druhu ticha v sále. Někdy bývá takové ticho spíš jako šumivé, nesoustředěné. A někdy je to ticho napjaté, že cítím, jak každý detail, byť i mm pohybu nebo setina čekání má svůj hluboký význam.
      A jestli chci něco vyjadřovat, předávat, měla bych znát materiál – své možnosti fyzické i mentální.

      10.09.2014 (16.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Barbora Šabartová

      Profilový obrázek

      Nějak se ten můj komentář
      zobrazil s větším zpožděním, čili k Vladimírově reakci není platný. Nevadí. Mohl by být svatým hercem třeba Petr Váša nebo Antonie Svobodová nebo Jaroslav Dušek se svým kolegou Pjérem La Chézem? Přiznám se, že všechny jeho aktivity neznám. Stejně tak neznám Grotowského a jiné jmenované ve vašich komentářích. Ale ke svatému okamžiku – je-li o něm opravdově přesvědčen performer, je nutné přesvědčovat nahlížející? Ale to se asi dostávám k něčemu, co už jsme se v postřezích několikrát pokoušeli rozklíčovat. Jestli stačí ono přesvědčení, nebo je třeba něco víc, jako třeba ty paprsky, co jdou ven. Právě ale ta otázka, jak být dobrým hercem mi přijde individuální, nenapojená na jiné okolnosti. Jednak slovo herec mám spojené asi spíš právě s tím mít někoho v hrsti, snažit se někoho dostat, hrát a něco předstírat. Myslím, že toho se Kámen snaží pozbýt. No a pak, co to znamená být dobrý, že jo. Dle vašeho povídání vnímám svatého „herce“ spíš jako člověka schopného opravdové nezkažené existence na jevišti se schopností dosahu k divákovi, což je podmíněno takovým jako existenciálním přesvědčením. Ale možná, že právě to už je součástí opravdovosti. Asi se motám v jednom kole, ale teoreticky mi na tom nepřijde asi nic zas tak moc složitého. Taky mám frustrace na jevišti během představení, ale tak nějak vnitřně jsem si vědoma jejich důvodů – nesoustředěnosti, nedotaženosti, snahy se zalíbit, neupřímnosti, uzavřenosti atd…
      Při zkouškách v Kameni většinou chceme nějaké citové opodstatnění situace. Nějak nám nestačí technický podklad a pokoušíme se nevědomky z Petra vytáhnout „co tím chtěl básník říci“. Petr nemá jednoznačné odpovědi, což je osvobozující, neboť nám to dává prostor hledat společně, ale někdy mám pocit, že to potom stejně určuje nějaké definitivní řešení, které vylučuje onen svatý okamžit a kterého je hodně těžké se po x reprízách zbavit.
      Co je ta naše touha po citovém opodstanění vlastně zač? Je to nějaký princip, na kterém funguje člověk, nebo jak to vlastně je?
      😀

      15.09.2014 (9.06), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Barboro,
        Tvůj komentář se nezobrazil později, ale já ten svůj napojil jako reakci na Petra Macháčka odpovídajícího na můj text.
        Ale zpět ke „svatému“ divadlu. Nemá smysl kategorizovat, kdo je svatý a kdo ne. Spíš mi šlo o to ukázat, o co jde asi i vám v Kameni – jak a proč herectví propojit s osobním charakterem a citem. Podobně jako Grotowski a jemu blízcí či podobní divadelníci včetně herců asijských divadel typů nó, kabuki i butó jste myslím si i vy přesvědčeni, že kvalita divadla se odvíjí od kvality herce jako člověka a naopak, že divadlo má moc ovlivnit charakter a citovost herce a snad i diváka. A tedy, že nejen profesní zdatnost, ale i charakterová kvalita herce přímo ovlivňuje představení. Já s tím naprosto souhlasím. Současně jste si – doufám – vědomi, že to neznamená, že herec nemusí mít vysokou techniku. Naopak. Jen technicky zdatní herci/tanečníci si mohou dávat ty nejvyšší cíle stran svého působení na diváka, a tedy na skutečnou (nejen formální) kvalitu své produkce. Jedno nelze bez druhého. Neporozumění začíná tam, kde jedno (technická profesionalita vers. autenticita) je upřednostňováno. Právě spojení na vysoké úrovni obého vytváří to, co Grotowski nazýval „svaté“ herectví, resp. divadlo (tam samozřejmě i kvalita textu, hloubka tématu).
        Zdeňka Brychtová správně upozorňuje na to, že jde o jakýsi ideál, k němuž se lze jen vztahovat. Ve vaší práci, neb se divadlem neživíte, je pak asi velký rozdíl (oproti plně se divadlu věnujícím) a úskalí v tom, jak daleko jste kdo ochotný a schopný zajít a takovému divadlu se obětovat. Neb o oběť – jak zdůrazňuje Grotowski – jde. A vysokou.

        16.09.2014 (3.21), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Petr Odo Macháček

          Profilový obrázek

          Moje zkušenost a můj postoj je,
          že se divadlem neživíme, abychom nemuseli ztrácet čas nadbytečnostmi, které se vyskytují v komerčním (i třeba umělecky orientovaném) divadle. [jako daň za zbavení se těch zbytečností musíme samozřejmě část svého času věnovat práci v úplně jiném oboru]. Ale skutečnost, že se tím neživíme, nevnímám jako omluvu toho, že bychom něco potřebného neuměli, že bychom méně obětovali, že bychom byli méně důslední nebo podobně. Sice nám jde tvorba pomaleji (nemůžeme mít zkoušky každý den) a nemůže expadnovat příliš do široka (neumíme zpívat, tancovat, jezdit na koni, šermovat…), ale věřím, že za delší dobu, třeba v řádu 10 let, se ta rychlost vynahradí svobodnou důsledností.
          Takže shrnu: Nemyslím si, že bychom dlouhodobě vzato měli jakoukoli nevýhodu oproti lidem, kteří se divadlem živí.

          19.09.2014 (20.45), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

          • Jan Aksamít

            Profilový obrázek

            Shodou okolností
            jsem narazil na rozhovor s Vandou Hybnerovou, na jejiž brilantní výkony se pamatuju ještě z Komedie – v rozhovoru omlouvá bulvarizaci svého nového představení potřebou se uživit a zároveň odkazuje na své nekomerční performance. Přesně to vystihuje prokletí profesionalismu divadla, které postihuje snad všechna divadla (ano i ta amaterská) v České republice. Potřeba mít zázemí a zaplatit účty se dotýká snad všech a málokterý autor dokáže potlačit úzkost z finanční nouze a lze číst, že tento vtípek či scéna byly vloženy proto, aby plebs mohl vypravovat v továrně zvané „open office“, jak se výborně zasmál v této časti hry. Nělkteré soubory již zcela rezignovaly na cokoliv a finanční motivace je jejich prvořadá.
            Sám si kladu otázku, nakolik je to problém pouze divadelního světa, nebo naopak, promítá se z běžného života i do toho divadelního.

            27.09.2014 (17.50), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Barbora Šabartová

      Profilový obrázek

      Reagovala jsem
      spíš na Zdeňčinu reakci na Petra. Ten řetězec je neúprosný. Zřejmě „kategorizuju“ proto, že ta snaha „být dobrým hercem“ v souvislosti s nějakou představou jednoho, dvou či miliónu divadelníků je mi celkem cizí. Ta snaha je mi vůbec cizí. Zdá se mi, že to úskalí míry obětování ani nezávisí na tom, zda se tím živíme, nebo ne. (Jestli se zde zabýváme tím, zda si má nechat performer za odvedenou „práci“ zaplatit nebo ne, to je myslím otázka spíš provozní a otázka dnešní doby a společnosti než kvality existence na jevišti.) Myslím, že to závisí pouze na těch charakterových kvalitách člověka. S těmi uvedenými příklady ale souvisí taky to, jak takoví lidé vybočují z onoho „normálu“, že v některých z nás, co se snažíme vědomě či nevědomě „naplňovat výše zmíněnou ideu“, vzbuzují nedůvěru vůči performovanému kousku či nedůvěru k performerovi vůbec. Ukazuje to jen, že jsme každý tak různě citliví a v tak různé okamžiky a vše je tak pomíjející, že je dost možné, že každý „budujeme“ něco úplně jiného.
      Upadnout do totálních norem je zdánlivě ubíjející. My je současně potřebujeme, takže v nich v určitých mírách stejně žijeme, a proto zde asi lítá potřeba věčných analýz a ujišťování se v tom, že ještě existuje naděje. Vzápětí na ně ale stejně odkážeme a máváme si s nima před nosy. Tedy se ptám, mají tyhle věčné analýzy smysl? Není to nějaká vykonstruovaná potřeba?
      Jsem šťastná za výjimečné chvilky napojení a za ty chvilky naprostého rozpojení, vše je potřeba. A dle mého názoru taky nejde o žádnou oběť. Obětuju-li něco, znamená to, že to s bolestí opouštím. Řekla bych, že divadlo, pokud ho někdo dělá, je taky přínos, jinak by ho dotyčný nedělal. Jestliže mluví o obětech, pak má zřejmě pocit, že mu to divadlo něco dluží, a to myslím odporuje celé myšlence něco předávat. Copak někomu něco dávám proto, že od něj čekám něco nazpět? Kdybych čekala něco nazpátek, prostě bych mu to pro-dala.
      Jen si prostě myslím, že všechny věci už byly tak nějak vymyšleny resp. ani nebyly vymyšleny, prostě tady vždycky byly a budou. Nemusíme je objevovat, vyznávat či zavrhovat, abychom je mohli žít. Ono samotné přemýšlení nad těmito věcmi je ve své podstatě kategorizování, že jo.

      17.09.2014 (8.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Petr Odo Macháček

        Profilový obrázek

        Barboro,
        určitě je ideální, když se „věci“ (spíš události, život…) žijí, a k tomu bych chtěl směřovat. Ale tyhle úvahy (které se často točí v kruhu, vytrácejí v neurčitu, narážejí na limity vyjádřitelnosti slovy…) beru jako jeden z mnoha podpůrných prostředků právě k plnějšímu žití těch „věcí“. Nezavrhoval bych je, hájím je. Pro mě osobně jsou zajímavé, i když samozřejmě nevedou bezprostředně k pokroku v tom žití těch „věcí“.

        19.09.2014 (20.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Souhlasím
      se všemi, kteří zde diskutují. Nejde o to vytvářet dogmata a vzývat jediný cíl či dokonce tvrdit, že jej známe, ale jde o to otevírat myšlení a city, vyznávat se v sobě samých a ve světě kolem nás, vydávat se na cesty, nabízet vize. To je pravý smysl divadla, umění a v podstatě jakéhokoli duchovního konání.

      Zajímavé „druhotné“ téma této diskuse: Zda a jak ovlivňuje praktickou cestu „svatého“ divadla profesionalita. Možná úvaha pro někdy příště.
      🙂

      20.09.2014 (4.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,