Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo Kámen: Postřehy (No.1)

    Od formy k obsahu to jde, a stojí to za to

    Dokonce i v činoherním divadle se může postupovat tak, že se vyjde od vize o formě, již režisér s herci důsledně uplatní na jevišti. Je-li tento druh práce kvalitní, do formy nakonec „sám od sebe“ vstoupí obsah, někdy dokonce z větší části až při představení.

    Petr Macháček, zakladatel, vedoucí, režisér a scénárista Divadla Kámen. FOTO archiv DK

    Petr Macháček, zakladatel, vedoucí, režisér a scénárista Divadla Kámen. FOTO archiv DK

    Obsah vstoupivší do formy až takto následně má cennou vlastnost: Není nikým předem vědomě určen, a díky tomu není kontaminován tendenčností, které všichni do jisté míry podléháme. Čistotu (nízký stupeň kontaminace) takto vzniklého obsahu je samozřejmě možné úspěšně napadnout: když má tvůrce vizi o formě, tato vize není a nemůže být úplně prosta „kontaminace“ obsahem, kromě toho i forma podléhá tendenčnosti. A není-li čistá (nekontaminovaná) už vize (forma), nevstoupí do ní ani čistý (nekontaminovaný) obsah. Tuto námitku je nutné uznat. To ovšem neznamená, že by postup „od formy k obsahu“ nebyl přínosný. Není-li něco možné na 100%, může to být možné třeba na 50%.

    Při své práci postup „od formy k obsahu“ dlouhodobě testuji. Průběžným (nijak převratným) poznatkem je potvrzení toho, že tento postup je do jisté míry možný a zároveň že není možný totálně. A že je nesmírně zajímavý.

    Co je to ten obsah, a co ta forma?

    Petr Macháček: Ras al Chajma (r. P. Macháček, Divadlo Kámen, prem. 15. 4. 2011). FOTO archiv DK

    Co je to ten obsah, a co ta forma? (Petr Macháček: Ras al Chajma, r. P. Macháček, Divadlo Kámen, prem. 15. 4. 2011). FOTO archiv DK

    Tyto dvě kategorie jsou tak neoddělitelně mnohovrstevnatě spjaty a propleteny, že je marné hledat přesnou definici jejich rozhraní. Dokonce i samotné pojmy „forma“ a „obsah“ jsou natolik nezřetelně vymezené, že je asi lepší spoléhat se na intuitivní porozumění a nepokoušet se o exaktnost. Celá věc se dále komplikuje například tím, že obsah nemusí být zdaleka jen něčím, co se dá vyjádřit slovy, naopak, většinu obsahu je třeba hledat kdesi v estetických a emočních rovinách. Proto se zde definici obsahu a formy nepokouším uvést.

    Nepopsaný list i při jednotlivých představeních

    Raději bych zdůraznil něco jiného: od vize o formě se může vycházet nejen při přípravě celé inscenace, tj. řekněme od režisérovy přípravy a od začátku zkoušení, ale také při jednotlivých představeních. Klidně to totiž může být i takto:

    Vstupuju na jeviště a vím, co mám dělat, protože to mám nazkoušené. Ale naprosto nevím, proč to mám dělat, jak tomu mám rozumět, jaký to má všechno smysl. Přicházím jako nepopsaný list, prázdná nádoba. Hraju (tj. například jednání předvádím), potom je konec představení. A já už vím (většinou nikoli vyslovitelně), proč jsem to všechno dělal a proč se to vůbec událo. Případně to stále ještě nevím, ale vědí to někteří jiní lidé, například někteří diváci.

    Toto je ideál divadla postupujícího „od formy k obsahu“ a možná také od vnějšího k vnitřnímu, od estetiky k etice, od abstraktna ke konkrétnu – nejen při celém procesu tvorby inscenace, ale také vždy znovu při každém představení.

    Co nejméně připravených významů

    Ilustrační foto k nejnovější produkci Divadla Kámen, "kamenně strukturované improvizaci"Agamemnon. FOTO archiv DK

    Ilustrační foto k nejnovější produkci Divadla Kámen, „kamenně strukturované improvizaci“ Agamemnon. FOTO archiv DK

    Opravdu je možné a zajímavé takové divadlo, při němž herec nepřichází na jeviště s připraveným charakterem, připravenou motivací, připravenými vztahy, které by se po důkladné přípravě chystal zkoumat. Může přicházet po této „obsahové“, vnitřní stránce téměř (v minimální možné míře, tj. poté, co si programově zakázal tyto věci připravovat) nepoznamenán.

    Naproti tomu může mít velmi přesnou znalost „formy“ – tj. toho, co mu režisér předepsal po vnější stránce. Může tedy přesně vědět, kdy má kde být, v jakém rytmu a jakém tempu má jednat, jakou silou má kam působit, jak má být tato síla rytmicky a tempově modulována, kde budou jeho spoluhráči, jaké mezi nimi a jím mají působit síly (myšleno fyzicky, nikoli významově), jaký mají mít tyto síly rytmus a jaké mají mít tempo. Může vědět, co má přesně říkat, v jakém rytmu a jakém tempu, jak nahlas, s jakým frázováním a jakým směrem. Nemusí vědět, jaký má jeho postava charakter. Nemusí ani vědět, zda vůbec představuje nějakou postavu, nebo naopak hraje sám za sebe. Nemusí vědět v podstatě nic, protože to všechno vědění (vyslovitelné i – především – nevyslovitelné) přijde samo. A když se vše provede dobře, může nakonec on i diváci najít něco, co při tradičním pojetí činohry založeném na obsahu a předem připravených charakterech, motivacích a vztazích, nikdy nenajde.

    Asi není nutné zdůrazňovat, že postup od formy k obsahu není snadný. Vyžaduje pečlivou práci a velmi vnímavé herce schopné pracovat s velkou porcí abstraktna.

    Proč to nejde stoprocentně, čistě

    Petr Macháček: Asi ani zahrada (příběh a koncert o zahradních kráterech a létajících předmětech těžších než vzduch), r. P. Macháček, Divadlo Kámen, prem.

    Činohra nemůže být ze své podstaty zcela abstraktní (Petr Macháček: Asi ani zahrada – příběh a koncert o zahradních kráterech a létajících předmětech těžších než vzduch, r. P. Macháček, Divadlo Kámen, prem. 20. 10. 2009). FOTO archiv DK

    Celý výše naznačený postup je možný jen „téměř“ – jen do jisté míry.

    Například proto, že činohra nemůže být ze své podstaty zcela abstraktní. I když se činoherní představení autor, režisér ani herec nesnaží nijak interpretovat, vždy vzniká nějaký „obsah“, nějaké souvislosti, byť by šlo jen o konotace s divákovými zkušenostmi. Když se něco říká, vždy to něco konkrétního znamená (byť třeba nikoli v prvním plánu a nikoli jednoznačně). Když probíhá nějaká akce, vždy má v sobě alespoň něco konkrétního. A i kdyby neměla, člověk si do ní automaticky něco konkrétního dosazuje.

    Také proto, že forma inscenace se musí nazkoušet. Během tohoto zkoušení se sice může zakázat o obsahu mluvit i uvažovat, přesto se člověk neubrání asociacím a myšlenkám a tyto asociace a myšlenky se neubrání alespoň trochu rozvíjet. Nakonec tedy, i kdyby nechtěl, přijme určité pojetí (nebo několik různých pojetí), určitý náznak interpretace.

    Úplně abstraktní činohru, „činohru čisté formy“, tedy nelze stvořit.

    Mimochodem: stejně tak nelze stvořit pravý opak, tedy divadlo zcela interpretované, předem vyložené či podobně. Přesněji: ono by to možná šlo, ale bylo by to k ničemu. O tom ovšem jindy.

    Prázdná nádoba může lépe rezonovat

    Zdaleka to není tak, že bych postup od formy k obsahu doporučoval jako obecný princip pro divadelní práci. Při tvorbě každé inscenace je vhodné uvážit, do jaké míry se bude postupovat takto a do jaké míry opačně. A případně navíc rozlišit, do jaké míry (a v jakých oblastech práce) se bude postupovat od formy k obsahu v rámci přípravy inscenace a do jaké míry bude tento postup uplatňován v rámci jednotlivých představení. Při všech těchto mírách a všemi cestami je při kvalitní práci a troše štěstí možné dojít k velmi zajímavým výsledkům (jak vyslovitelným, tak, především, nevyslovitelným).

    Nicméně při postupu od formy k obsahu, a zvláště je-li tento postup použit i pro jednotlivá představení, je jedna výhoda zřejmá: Jako prázdná nádoba může herec lépe rezonovat a nepředpojatěji (i když ne zcela nepředpojatě) a čistěji (i když ne zcela čistě) v rámci svého jednání hledat.

    FOTO archiv DK

    FOTO archiv DK

    Co hledat? O tom raději jindy.

    Výše naznačený postup má přirozeně nejen výhody, ale i nevýhody. O tom ovšem také jindy.

    ///

    Více o Divadle Kámen: Divadlo Kámen

    Více o Petrovi Macháčkovi na i-DN: Petr Macháček: Boj o základní porozumění


    Komentáře k článku: Divadlo Kámen: Postřehy (No.1)

    1. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Trochu zaumné
      a málo jasné a srozumitelné zdá se.
      Pokusím se tedy zeptat přímo: Chápu-li text a práci Divadla Kámen dobře, snažíte se nejprve vytvořit či dokonce mít formu, a pak teprv zjišťujete, zda má obsah. A docházíte k tomu, že ať chcete, nebo ne, vždycky se ten obsah – pokud inscenujete činohru – vynoří.
      Docela by mne zajímalo, jak docházíte k výběru textu. Zkoušeli jste někdy nejprve vytvořit formu a pak do ní teprv „vpustit“ text? A zkoušeli jste do stejné formy „nalévat“ různé texty? Jak to fungovalo?
      Vzniká text hry v průběhu zkoušení, anebo je již předem hotový, a tedy neoddělitelnou součástí vytvářené formy? Pokud jsem si všiml, téměř výhradně volíte vlastní, autorské texty. Zkoušeli jste někdy touto metodou nazkoušet cizí hry? Mně se třeba zdá, že Vaše (Divadla Kámen ergo Petra Macháčka) pracovní metoda a z ní pramenící víceméně minimalistická forma by se velmi dobře hodily k Havlovým (či obecně absurdním) hrám, anebo k existencialistům typu Sartra.

      26.11.2013 (17.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Petr Macháček

        Profilový obrázek

        Snažil jsem se
        vysvětlit (zaumně…), že (a proč) mi nepřipadá možné (účelné) vytvořit předem čistou formu a 100% obsahu do ní nalít až následně. Ale že je možné (a účelné, plodné) udělat to třeba na 50%. Snažil jsem se nastínit důvody, proč taková polovičatost, proč nejdeme do 100%-ního experimentu a děláme to někdy napůl, jindy dokonce jen na čtvrt.
        Vyjádřeno jinak: obsahu se nevyhýbáme a nebojíme; naopak, je pro nás důležitý. Jen se prostě snažíme zrovnoprávnit formu.
        Ano: myslím si, že v činohře většinou forma slouží obsahu. My se snažíme, aby ani forma ani obsah nebyly v podřízeném postavení (například proto, že jsou vzájemně tak propletené a i čistá forma generuje obsah a čistý obsah generuje formu – pro to nemám experimentální důkaz, ale jsem o tom pevně přesvědčen; teď už jsem zase zaumný…).

        Ke konkrétním otázkám:
        Vytvoření formy bez textu a vpouštění textu až následně jsme nikdy nezkoušeli. Myšlenka zajímavá, ale zatím jsme se nikdy nepovažovali do té míry za laboratoř (jsme vlastně praktické praktikující divadlo; zajímá nás hlavně komplexní umělecké hledání, „tvorba děl“, ne laboratorní experimenty, při nichž se člověk snaží maximálně izolovat zvolený jev). Hry u nás vznikají na základě vize režiséra, a ta už obsahuje text. Ale kdo ví, možná někdy zkusíme.

        Na Havlovy hry a absurdní drama mám spíš opačný názor: myslím, že naše postupy se k nim nehodí. Primárně proto, že absurdní dramata bývají (ač se to podle jejich psané formy nemusí zdát) hodně orientována na obsah. Sekundárně proto, že v sobě už obsahují dekompozici (skoro všeho, například motivů a jazyka), kterou se nehodí inscenovat abstraktně, formálně. Možná to jde, jen si nejsem vědom jak.

        Sartre by byl bližší (i díky tomu, že on je mnohem víc než existencionalista), jen zatím nepřeskočila jiskra (a třeba nikdy nepřeskočí).

        Díky za podněty k přemýšlení a vyjasňování, rád v tom budu pokračovat.

        29.11.2013 (11.25), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Petře,
      píšeš o metodách práce Divadla Kámen. Do nedávna jsi to byl – coby leader, autor textů (krom pár dávných výjimek) a režisér – výhradně Ty, kdo inscenační formu, výsledek i směrování určoval. Pro inscenaci Výhled na řeku Labe jste letos přizvali jako hosta režiséra Martina j. Švejdu. Použili jste stejnou cestu hledání obsahu skrze formu? Nebo jste tentokrát pracovali jinak? Ptám se především proto, zda je vaše (Tvá) metoda přenositelná, anebo ne? A zda o to vůbec stojíš.

      30.11.2013 (0.24), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Petr Macháček

        Profilový obrázek

        Podle mého odhadu
        vycházel Martin Švejda také řádově na 50% od formy a 50% obsahu tedy do inscenace/představení vstoupilo/vstupuje až následně. Ale je to jen můj soukromý odhad – nikdy jsme si to spolu nevyjasňovali. Pokud je můj odhad správný, znamená to, že i on takovýto postup používá – při zkoušení inscenace jsme totiž nijak podstatně nediskutovali mé metody – dohoda byla, že Martin bude postupovat podle svých metod a svého uvážení. Metodu/postup zkoušení samozřejmě mohli ovlivnit i herci, kteří jsou na tento postup zvyklí. Ale – opět jen na základě soukromého odhadu –myslím, že v otázce „procenta postupování od formy k obsahu“ byly obě strany (režisér a herci) od začátku vzájemně srozuměni a nedocházelo k překvapením. Více by mohl říci Martin, Martine nechtěl bys?

        01.12.2013 (17.26), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

        • Petr Macháček

          Profilový obrázek

          Tedy – pokud je můj odhad správný –
          nešlo o přenos metody, ale o vzájemně nezávislé používání podobné metody.

          01.12.2013 (17.31), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Martin J. Švejda

      Profilový obrázek

      Vztah obsahu a formy
      je Petrovým podstatným tématem; já v takových vyhrocených kategoriích neuvažuji. Podstatné pro moji práci samozřejmě bylo, že tu byl soubor, který byl připraven na vyhrocený „formalistní“ režijní přístup a že výsledná práce bude útvarem, který spíš než by nabízel nějaké odpovědi, bude klást otázky, tedy nechá do značné míry na divákovi, aby si složil její „obraz“, dospěl k nějakému hluboce osobnímu názoru, o čem vlastně je.

      02.12.2013 (1.09), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      A propos divák.
      Jak korigují vaši práci divácké reakce a ohlasy?

      02.12.2013 (2.58), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Zdeňka Brychtová

        Profilový obrázek

        Vladimíre,
        díky za otázku a pokusím se na ni odpovědět – ne za celé Divadlo Kámen, ale za sebe, Petr bude mít možná jiný názor.
        Pro mě osobně jsou divácké reakce během představení a ohlasy po něm celkem důležité, a to nejen proto, že asi jako každý normální herec nebo člověk pohybující se na jevišti nehraju tak úplně pro sebe, jako spíš pro ostatní, pro díváky. Ovšem na druhou stranu si ale myslím, a myslím, že se o to celkem slušně v DK pokoušíme (nikoli ale proto, že bychom chtěli šokovat a diváka naštvat a ignorovat ho), že herec by si měl udržet jakýsi odstup a divákovi se nepodbízet, prostě nedělat zbytečně opičky, nepitvořit se, nestylizovat se do známých a osvědčených charakterů, které by divákovi napověděly nebo ho povrchně pobavily (tyto herecké prostředky ho totiž podle mě jinak než povrchně zaujmout moc nemůžou)…
        Samozřejmě se to nedá generalizovat, ale rozhodně by tohle herec neměl dělat v hledajícím divadle! Takže ačkoli je to pro nás – nebo pro mě – důležité, vědět, jestli se divákovi jako herec líbím, nebo ne, neznamená to, že se mu budu přizpůsobovat, že budu dělat to, co ode mě třeba očekává. Prostě to udělám tak, aby to bylo opravdové, procítěné, prožité, autentické. I za cenu toho, že mi po představení někdo řekne, že to bylo trapné, nedivadelní, ujeté, že jsme všichni naprostí blázni a magoři. Moje ego to sice moc nepohladí, na druhou stranu má člověk aspoň pocit, že udělal něco po svém a něco, za čím si stojí. Jestli to udělal správně a opravdu to dostatečně procítil, prožil, je samozřejmě otázka… 🙂
        Pak je ale třeba o to příjemnější, když alespoň jeden divák procítí během představení něco, co nikde jinde nezažil, co se třeba nedá ani slovy popsat, prostě třeba došel i k nějakému poznání, a to jen díky tomu, že se jeden z „magorů“ na jevišti na něj dokázal napojit a on to přijal a šel s ním…
        K tomuhle tak nějak směřujeme, nebo to aspoň tak cítím. Takže na diváky rozhodně nekašleme, naopak!
        To jen tak na okraj…

        06.12.2013 (13.49), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    5. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Zdeňko,
      to je hezký a šlechtí vás to, ale ještě víc mě zajímá, jestli je divák a jak vaším partnerem při vzniku či případném dalším vývoji inscenace (nejvíc se k tomuto nabízejí asi vaše improvizace), anebo zda zkušenost z jednoho projektu a jak přenášíte do dalšího.
      Například – aby mi bylo rozuměno – když diváci nerozumějí některé části, tak na ní ještě pracujete. nebo když pravidelně ztrácejí diváci v jisté fázi představení pozornost, tak ji předěláte či vypustíte. Diváci tak mohou být zrcadlem i pro experimentální práci, aniž byste se jim ve snaze po úspěchu přizpůsobovali. A myslím, že takoví diváci, kteří by partnery vám být mohli, k vám chodí.

      06.12.2013 (14.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Barbora Šabartová

        Profilový obrázek

        Divák
        je určitě takovým indikátorem toho, na čem je možné ještě pracovat. Myslím, že lze poměrně rozumně odlišit podbízivost a případnou nesrozumitelnost zaviněnou určitým provedením. Já jsem zatím nebyla svědkem nějakého zásadního předělávání textu nebo techniky za účelem srozumitelnosti. Myslím, že to už je celkem poctivě provedeno při přípravě textu. Spíš se nabízela možnost, že výstup nebo určitý prvek vlastně nebyl proveden s nějakým hlubším poznáním herce. Pak tedy nebylo možné převést nebo umožnit nějaké poznání či hledání ani divákovi. Zkrátka prostředky vyjádření musí dostát naplnění interpretova, aby mohly promlouvat. Nestačí je brát čistě technicky.
        Improvizace zatím stojí u zrodu, ale také lze pracovat s podobnými nuancemi v divákově vidění. Já osobně se při provedení snažím vnímat energii diváka, připouštět si ji, ale hlavně zatím spíš jen bojuji právě proti líbivosti a podbízivosti. Zdá se to jako tlačení obrovského balvanu proti sobě s vědomím, že se to daří velmi pomalu. Ze zkušenosti s různými diváky, kteří se během improvizovaných představení v Kameni objevili, zatím vyplynulo, že onu nepodbízivost divadlo předesílá ještě před započetím nepředvídatelného kousku, neboť sebemenší snaha či zabloudění do zalíbení se od diváka okamžitě odrazí a vrátí se zpět na jeviště v podobě onoho nepochopení. Příčinou je opět jistá nepravdivost v prožitku, uhýbání od zodpovědnosti ke zvolenému tématu nebo pojetí, nedotaženost jednání apod.
        No a ono tlačení balvanu je práce rozumně nekonečná, stále divákem inspirující, s ním spolupracující a zároveň zdánlivě jdoucí proti němu. Pro mě je divák určitě naprosto nedílným partnerem při tvorbě jakéhokoliv divadelního počinu.

        11.12.2013 (9.14), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    6. Vladimír Hulec

      Profilový obrázek

      Díky,
      moc zajímavý, co píšete. Hodně hloubavé a vyžadující velké intelektuální zapojení. Je to tak, nebo se některé situace odehrávají či vznikly také intuitivně? Nebo pracujete jen intutivně a pak teprv situace analyzujete?
      A taky by mě zajímala rychlost vašeho pohybu. Souvisí nějak s tímto vaším pracovním přístupem? Možná právě tyto snahy vás vedou k velké pomalosti. Dokázali byste být (jste někdy) rychlí a divocí? Mám dojem, že jsem běsnost a razanci u vás snad nikdy nezaznamenal. Ale možná se mýlím.

      12.12.2013 (1.04), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Petr Macháček

        Profilový obrázek

        Díky, Vladimíre,
        za další otevřené otázky, jen se obávám, že ztratíme přehled – některé bych raději řešil jako samostatný článek.
        Proto zatím zpět k těm divákům:
        [Teď z jiného konce než výše Barbora a Zdeňka, s nimiž jinak dosti souhlasím.]
        Diváky považuji za zásadní partnery při představení – tj. při té události, kdy dochází k rituální komunikaci v celém jasně definovaném prostoru (časoprostoru, vztahovém prostoru, …). Bez diváků (nebo s jejich fyzickou přítomností, ale neochotou ke skutečné účasti) je vše zbytečné a marné, k rituálu divadla nedojde. Mnohokrát se mi stalo, že jsem diváky vnímal jako významnější hybatele konkrétního představení, než herce (ačkoli samozřejmě vnějškově nebyli nijak aktivní). A naopak se někdy stane, že se diváci odmítnou účastnit (nebo nevědí jak) a potom marnost viz výše.
        Shrnuto: diváci jsou pro nás zásadními partnery při představení.
        Jak je to ale s partnerstvím při přípravě inscenace?
        Divadlo Kámen má pevnou zásadu: inscenace je pokusem o maximální naplnění umělecké vize režiséra. Řečeno jasněji: režisérovi se zrodí v hlavě dílo, tak jde a spolu s herci se k té své vizi snaží přiblížit, snaží se ji oživit a naplnit „vším, co je možné, aniž by se té vizi zpronevěřil“. Ta režisérova vize je tedy naprosto individuální, kromě režiséra [doufáme, že inspirovaného – smajlík] se na ní nikdo přímo nepodílí, není v žádném smyslu kolektivním výtvorem (ani herců, ani diváků, ani dramaturgického kolektivu, …).
        Když režisér takhle přijde se svou individuální vizí za herci, oni přijmou úkol tuto vizi naplnit, vdechnout jí život (a rozpracovat ji – protože režisérova vize většinou nebývá ve všech směrech úplně detailní). A to je „vše, co se od nich chce“ (a mají na to samozřejmě nekonečně vnitřního prostoru a nekonečné pole pro práci…).
        A co divák? Ten ve fázi vzniku inscenace nemá přímo „žádnou“ úlohu.
        [jen opatrnostní poznámka: viz výše základní článek: nic z toho, co tady popisuji, se neděje dogmaticky, rigidně, na 100% – je to prostě jen zásada, podle níž se podle možností a schopností přidržujeme]
        [další opatrnostní poznámka: skutečnost, že divák nemá při přípravě inscenace žádnou přímou úlohu, není nikterak vyjádřením neúcty k němu; je to jen specifikování dělby práce; neúcta nepřichází v úvahu mimo jiné proto, že diváka považujeme prostě za spolupracovníka, kolegu, … ve fázi představení]
        Ovšem: s diváky samozřejmě komunikujeme, diskutujeme, …, a mnozí nám dávají nesmírně cenné informace, podněty, … (toto bez legrace, není to jen „slušnostní poznámka“). Tyhle informace se projevují spíš dlouhodobě; velmi výjimečně mají vliv na další podobu už hotové inscenace nebo na právě připravovanou inscenaci; působí spíš jako dlouhodobě zpracovávané zkušenosti. Někdy jsou ve formě hlubšího rozboru, jindy jsou velmi stručné typu „tak lacinej fór bych od tebe nečekal“ nebo „celá ta jedna inscenační rovina byla úplně zbytečná“. Právě takovéto poznámky nám leckdy úplně rozsvítí nějaký obecnější princip a ten se potom promítá do další práce.
        Tak takhle nějak se to asi má s diváky…

        12.12.2013 (10.07), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    7. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Petře, Kameníci,
      díky moc, diskuse je podnětná a – aspoň pro mě – velmi zajímavá. Právě takové bych na i-DN rád vedl i s jinými divadly a tvůrci. Jsme ale už na 2. straně aktuálních stránek, a ty nebývají příliš čtené, což je pro takové debaty škoda. Nepoložím tedy již další dotazy (jakože by byly) a počkám na následující Postřehy.

      Zdravím,
      přeju úspěch s dnešní premiérou Agamemnóna, kam nemohu přijít, ale Vaši novou inscenaci si určitě nenechám ujít. Všem čtenářům ji – jako i vás jako divadlo – ale doporučuju. Kdo vás nezná, bude asi překvapen, jaké umělecky a esteticky vyhraněné divadlo na úplném okraji existuje.
      A tuto diskusi uveřejním – s vaším dovolením – v revui Orghast, ve které by měl být i profil Divadla Kámen.

      12.12.2013 (12.15), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,