Divadelní noviny Aktuální vydání 15/2022

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

15/2022

ročník 31
19. 9.–3. 10. 2022
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny > Festivaly Reportáž

    Divadlo je… (No. 2)

    …radost, dokončila má mysl automaticky motto letošního ročníku festivalu Divadelní svět Brno ve středu, když jsem usedla v hledišti stejnojmenného divadla. A opravdu jsem ji pociťovala, dokonce už před začátkem představení, neboť jsem právě měla zhlédnout první realizaci svého překladu. Z pohádkových adaptací francouzského režiséra a dramatika Joëla Pommerata si Divadlo Radost vybralo Pinocchia a kmenová režisérka polského původu Joanna Zdrada jej zasadila do podobné poetiky expresivních nabělených tváří jako inscenaci Hamlet on the Road, již festivalovému publiku představila první den.

    Starý muž (melancholický Radim Sasínek) právě dokončil svého syna Pinocchia (loutkovitý a roztomile ztřeštěný Gabriel Kulíšek) FOTO ROBERT VYSTRČIL

    O lhaní a dospívání

    Mé hodnocení tedy sice není zcela objektivní, ale vzhledem k tomu, jak dobře hru znám, si troufnu říci, že se její tajemnou atmosféru tvůrcům podařilo vystihnout. Na síle jí ubírala snad jen poněkud přílišná míra ilustrace, když se vypravěčova slova zdvojovala hereckou akcí, či dokonce ztrojovala v písních maskovaného sboru, což poněkud zpomalovalo její tempo. Pommeratovy hry přitom stojí primárně na slově a sám autor a režisér je inscenuje v přítmí, aby ponechal prostor divákově fantazii. Z tohoto hlediska jsem naopak ocenila řešení Pinocchiova dlouhého nosu, jehož růst v brněnské inscenaci naznačil pouze zvuk v kombinaci s hereckým gestem a reakcí představitelky víly (Barbora Dobišarová), která se před imaginárním nosem šermujícím prostorem snažila uhýbat. Škoda jen, že tento princip tvůrci nevytěžili více – třeba strachem víly, aby Pinocchio nosem neohrozil také diváky.

    Šejdíři-transvestiti (František Herz a Eva Koupová) se chystají obrat důvěřivého Pinocchia FOTO ROBERT VYSTRČIL

    Několik připomínek si zaslouží především dramaturgie, například k samotnému rámci inscenace, jež je podobně jako Hamlet on the Road divadlem na divadle. V tomto případě jej předepisuje už sám autor a nechává vypravěče – v brněnském ztvárnění spíše kabaretiéra (Vilém Čapek) – na začátku představení představit soubor, který prý divákům nebude ukazovat nic jiného než pravdu, jež je hlavním tématem hry o prolhaném panáčkovi. V režii Joanny Zdrady ovšem soubor představuje sbor herců, stojících k divákům zády na zvýšeném pódiu v pozadí scény, s anonymními maskami nasazenými na zátylku, načež na scénu vstoupí Starý muž, otec Pinocchia (Radim Sasínek), zboku, jako by do onoho podivného souboru nepatřil. Představení o potřebě říkat pravdu se tak nelogicky proměňuje v jakousi habaďůru.

    Trochu promarněný se mi zdál i závěr, jako by se najednou tvůrci snažili dohnat pomalejší tempo zkratkovitostí, jež však poněkud oslabuje poselství hry. Z reakcí dětí kolem mě bylo patrné, že některé z nich proměnu panáčka v opravdového chlapce vůbec nepostřehly, a už vůbec podle mě neměly šanci pochytit stěžejní téma iniciace. Panáčkova slova, že bude dokonce lepším, než si ho tatínek přál, naznačující, že dospělým se nestane tehdy, když bude na slovo poslouchat, ale teprve ve chvíli, kdy se sám dokáže rozhodnout, co je správné, totiž v závěru zazní pouze jakoby mimochodem. Velmi problematickým se mi jeví také spojení postavy nafoukané divy, která v cirkuse nevybíravě odpálkuje okouzleného panáčka, s postavou víly, řídící Pinocchiův osud – vzhledem k tomu, že obě ztvárňuje táž herečka a nejsou odlišeny ani kostýmem, nevyznívá víla jako dostatečná autorita a nadpozemsky krásná nadpřirozená bytost. Rozklíčovat se mi konečně nepodařilo ani důvod přítomnosti dvou tančících můr, svým způsobem ji ovšem ospravedlnily jejich překrásné, vynalézavé kostýmy.

    S Pinocchiem si děti prožijí i řadu nebezpečných, strašidelných situací – například setkání s vrahy FOTO ROBERT VYSTRČIL

    Dětské publikum si naopak bezesporu získal představitel Pinocchia Gabriel Kulíšek, který byl díky přiměřeně trhaným pohybům a široké škále obrazivých gest perfektně loutkovitým a roztomile ztřeštěným panáčkem. Vedle něj děti uchvátil především František Herz v roli jednoho ze dvou šejdířů a vrahů, ztvárněných jako transvestiti (respektive Eva Koupová v mužském kostýmu a František Herz v ženském), a také coby Pinocchiova spolužačka – lolitka se dvěma blonďatými bobečky na hlavě, s růžovými brýlemi a batůžkem, která se místo výuce věnuje natáčení videí na Instagram a ještě při děkovačce posílá dětem do hlediště pusinky a srdíčka. Jistě i díky nim zvládly téměř dvouhodinové představení (s přestávkou) s řadou strašidelných motivů a složitějších témat za pomoci rodičů soustředěně usledovat i velmi malé děti – podstatně menší, než jakým jsou inscenace i původní hra určeny. Takže jedním slovem radost!

    Oslavu Irinina svátku je třeba zvěčnit, aby měly tři sestry na chvilkové štěstí alespoň památku FOTO FILIP FOJTÍK

    Vytírat nás otec nenaučil

    Ta přetrvávala i první půlku představení uherskohradišťských Tří sester v Redutě. Režisér Zetel se totiž rozhodl rezignovat na Čechovův text a ze hry ponechal pouze kostru a jednotlivé situace, v rámci nichž nechal herce Slováckého divadla improvizovat. Tímto způsobem dospěli k aktuální interpretaci a víceméně fixnímu tvaru, který ovšem stále poskytuje prostor improvizaci na jednotlivých reprízách. Z úvodní vtipně natahované scény, v níž ustaraná Olga (Jitka Hlaváčová) vytírá podlahu, bojujíc s mopem i se svými nepraktickými sestrami – lhostejnou Mášou (Pavlína Hejcmanová) a lehkomyslnou Irinou (Míma Krajčová) –, jež se jí do práce nedaří zapojit, prýštila čirá divadelnost a zcela přirozeně vynikly charaktery tří sester. Každá je jiná, ale všechny stejně nepraktické, vychované pro úplně jiné činnosti než vytírání podlahy a celkově život na zapadlém maloměstě, plném pochybných individuí, jako jsou Tuzenbach a Solený ve výsostně komickém ztvárnění Zdeňka Trčálka a Jiřího Hejcmana, či kouzelně nevkusná Nataša Petry Staňkové.

    Pavlína Hejcmanová (Máša), Míma Krajčová (Irina) a Jitka Hlaváčová (Olga) ve stylizovaném závěru beze slov FOTO FILIP FOJTÍK

    Z letargie se tak snaží vytrhnout alespoň oslavami, pořádanými k sebemenší příležitosti, a především je z ní alespoň na chvíli vysvobodí jejich zdánlivý zachránce v podání charismatického Veršinina (František Maňák) – ovšem opravdu jen na chvíli, neboť dle něho samotného trvalé štěstí neexistuje, jak naznačuje i zelená neonová křivka srdeční ozvy s jediným záchvěvem (a třemi vrcholy) na horizontu scény. Bohužel však jako by totéž platilo i pro skvěle našlápnutou inscenaci, jíž po prvních dvou dějstvích zcela došel dech. Její tempo výrazně zpomalilo v tom třetím, jehož poetika se proměnila ve čtení Čechovovy hry učitelkou Olgou, přičemž ostatní herci i nadále rozehrávali – v tomto případě vlastně ilustrovali – jednotlivé situace a vršili nápad na nápad, včetně zapojení smyčkovače (ač v líbezně melancholickém podání představitelky Iriny). A nakonec se zcela zastavilo v tom čtvrtém, ztvárněném beze slov nezáživným stylizovaným pohybem v jakýchsi kimonech. Jako by snad funkční a zábavný princip improvizace tvůrce omrzel či unavil – a přitom bývalo stačilo osvěžit herce i diváky přestávkou a nechat je vrátit se zpět s novou energií. S tak dobrým hereckým souborem je to bohužel promarněná příležitost skvěle našlápnuté inscenace.


    Komentáře k článku: Divadlo je… (No. 2)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,