Divadelní noviny Aktuální vydání 21/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

21/2019

ročník 28
10. 12.–23. 12. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Bylo jich už osmnáct

    Hradecký festival Divadlo evropských regionů letos oslavil své osmnácté narozeniny a přes ekonomické problémy, které dnes postihují prakticky veškerou „živou“ kulturu, nabídl 277 představení, které navštívilo 82 900 spočitatelných diváků: na scénách Klicperova divadla to bylo 28 900 milovníků Thálie, v Draku 6 000 a na produkcích Open Air programu 48 000 návštěvníků. Tradiční předprázdninové setkání divadelníků a příznivců umění, které ožívá pouze „teď a tady“, mělo jako vždy báječnou atmosféru, k čemuž neúnavně přispívá genius loci krásného východočeského města.

    Traktát o manekýnech

    Traktát o manekýnech Teatru Wierszalin FOTO ARCHIV FESTIVALU

    Mnoho festivalových produkcí šlo „přes sebe“, takže často nebylo možné absolvovat všechny, které by návštěvník zhlédnout chtěl (o této „rozptýlenosti“ vypovídá ostatně i bodování na str. 3). Zmíním se o několika představeních, která jsem navštívil a o nichž v tomto listu ještě nebyla zmínka. Prezentovala se pochopitelně obě divadla hostitelská. Klicperovo divadlo uvedlo svou žhavou novinku, adaptaci prózy Karla Poláčka Bylo nás pět v režii Jana Friče, který je také spolu s dramaturgyní Janou Sloukovou podepsán pod dramatizací. Vypravěč Antonín Bajza tu byl akcentován i jako již dospělý muž s židovskou hvězdou na saku a v interpretaci Františka Staňka s poněkud nahořklým humorem občas komentoval dobrodružství pověstné pětice (přesvědčivý kvintet Zavičár, Richtermoc, Malý, Tvrdík, Smečka). Z vyrovnaného hereckého ztvárnění nostalgického ohlédnutí za dětstvím stojí za připomenutí také přesná Pavlína Štorková, ztvárňující akurátní Evičku z cukrárny. Revuální rozměr inscenace (songy, prezentované s živou kapelou na jevišti) suverénně dokresloval především Jan Sklenář v roli Bajzova bratra, který v Praze místo studií zpívá po barech. Sugestivní a bohaté na nápady bylo též ztvárnění fantazijní „indické“ epizody ze spálového onemocnění vypravěčova. Přes výborné hudební nastudování bych pro větší spád inscenace některé songy vynechal, také mi připadlo jako poněkud nemístně „předvídavé“ promítání atomového hřibu jako „důsledek“ klukovského pokuřování. Odchod dospělého Bajzy do dýmu na horizontu ve finále byl naopak v řádu věci.

    Komorní inscenace pro tři dámy Žárlivost vznikla na podkladě textu francouzské dramatičky Esther Vilarové a rozhlasový režisér Pavel Krejčí v ní dal příležitost vyniknout klicperovským herečkám Martině Novákové, Kamile Sedlárové a Kristýně Kociánové. Lehce krkolomný text o proměnlivém poměru jednoho muže k trojici rozdílných dam (jedna z nich je jeho manželkou) vychází ze situace, že ženy si s různou dávkou škodolibosti, později dokonce i soucitu o svých trampotách mailují. Herečky text povýšily na velmi dobrou, poutavou konverzačku.

    Pro loutkové divadlo Drak napsal Vít Peřina černou komedii U kanónu stál aneb Bitva u Hradce Králové, která má za hlavního hrdinu kanonýra Jabůrka z pověstné „ládovací“ písničky – až k onomu více než hořkému konci. V režii Tomáše Dvořáka fungují skvěle především výjevy loutkové (výprava Marek Zákostelecký), při scénách v plenéru je využívána perspektiva se zmenšujícími se figurkami, vtip nepostrádá – to už v textové předloze – ani „postelová“ scéna s obligátním uschováním milence ve skříni, když se domů nečekaně vrací manžel, konkrétně Jabůrek před svým odvelením do boje. O něco méně přesvědčivé jsou vkládané songy „živáků“ v mezičase, kdy je nutno přeměnit scenérii.

    Bylo nás pět

    Vojtěch Dvořák (Otakárek) a Miroslav Zavičár (Péťa Bajza) v hradecké inscenaci Bylo nás pět FOTO PATRIK BORECKÝ

    Slovácké divadlo Uherské Hradiště přivezlo na festival inscenaci Denní dům, noční dům, kterou podle stejnojmenného románu Olgy Tokarczukové připravil režisér Radovan Lipus s dramatizátorkou Renatou Putzlacherovou. Napůl snová féerie vychází z historicky citlivé slezské lokality kolem Kladska, kde docházelo k mnoha „přesunům“ státní příslušnosti, vyhnáním, návratům… Prezentuje se tu konfrontace starých vin, moderního života bez kořenů i existence rázovitých vědem či „proroků“. Ve vyrovnaném, čistém tvaru vynikla příkladně kolektivní souhra hradišťských, výraznými rolemi bodovali Jitka Josková, Irena Vacková a Tomáš Šulaj, tedy ti, kteří hrají stěžejní party také v Pitínského jevištní verzi Raisova Kalibova zločinu.

    Tvůrčí tandem Tomáš Jarkovský – Jakub Vašíček se začíná v posledních měsících výrazně prosazovat nejen v libereckém Naivním divadle či v plzeňské Alfě, ale také s vlastním česko-slovinským (to není chyba tisku, opravdu slovinským) sdružením Športniki. Na hradeckém festivalu byla nadšeně přijata premiéra jejich nového projektu Gagarin! I když oceňuji fantazii, hravost a příjemnou rozostřenost žánrů, mám k této sympatické produkci přece jen o trochu vlažnější vztah než většina přihlížejících. Autoři natrefili na „hagiografickou“ knížku Jurije Nagibina o prvním kosmonautovi a s patřičnou ironií „ilustrují“ výjevy z jeho příkladného života, což prokládají absurdní verzí bývalého Československého filmového týdeníku, který – jak známo – drasticky míchal „vysoké a nízké“, veselé i tragické. Protagonisté manipulují s loutkami, jejich ironie v sobě nemá zlobu, vynikají i činoherecky (dikce se jistě reprízami zpevní), dobře zpívají a mají kontakt s publikem (například si s ním pinkají míči, na nichž je zpodobena zeměkoule). Při Jurijově letovém zážitku nezazní originální Rodina slyšit, jak tvrdil po návratu na zem, ale později vzniklá, beatlesácká „kosmická“ Across the Universe. Přesto ve svěží inscenaci vystoupí na povrch i několik hluchých epizod (ta se psím kosmonautem Lajkou či nekonečně dlouhá simulace autogenního tréninku před startem kosmické lodi).

    Po loňské úspěšné návštěvě zavítala na regiony i letos Irina Brook Company, tentokrát s titulem Odyssea. Režisérce pomohl se scénářem slovutný Jean-Claude Carrière, hravá inscenace předvedla čtyři aktéry (profesora a jeho studenty), jak si s minimální výbavou přehrávají nejznámější pasáže Homérova eposu. Čtyři výborně disponovaní herci si prohazují role, Polyféma si kupříkladu zahraje jediná žena z kvarteta a obrova jednookost je na ní simulována potápěčskými brýlemi, četné Penelopiny nápadníky (ryze současné, kupříkladu manažerského bosse i rockera) ztvárňuje rychle se převlékající pánský tandem. Celé to ovšem působí jako velmi kvalitní studentské představení, z velkého díla se témata jako cesta, zmoudření či věrnost „přes rampu“ nedostanou.

    Polský Teatr Wierszalin předvedl v režii i u nás občas působícího režiséra Piotra Tomaszuka (Brechtova Žebrácká opera v ostravském Národním divadle moravskoslezském 2005) osobitou variaci na text polského „magického realisty“ Bruna Schulze, zastřeleného 1942 německým okupačním vojákem, Traktát o manekýnech. Obydlí venkovského samorosta je zaplněno spoustou mechanických podivností, které občas „hrají“ tak, že jsou tvůrcem uváděny do pohybu, na horizont jsou promítány též staré filmy, i dokumentární. „Vynálezce“ zároveň zásobuje svého syna i služku (hranou mužským protagonistou) bizarními levicovými vizemi, okolí ovšem pročesávají vojáci, kteří hledají Židy. Divadelní tvar byl sice chvílemi poněkud přeexponovaný, nepostrádal ovšem osobitou poetiku a při vypjatých scénách mrazilo.

    Za nepodařenou považuji letošní slovenskou misi, o hrubozrnné agitce Jen tak přišli Radošinského naivného divadla píše na této straně Milan Uhde, banskobystrické Divadlo na rázcestí přispělo do festivalového programu Proměnou podle Franze Kafky v režii svého uměleckého šéfa Mariána Pecka. Obdivuji některá jevištní díla tohoto režiséra s magickou obrazností (Pastýřka putující k dubnu „u Klicperů“, Ondina v Pardubicích a další), tuto ambiciózní féerii však považuji za naprostý omyl. Řehoř Samsa se pohybuje v jakémsi obludáriu, v němž zcela mizí tenze kafkovské absurdity: z jeviště slyšíme češtinu, slovenštinu, němčinu, francouzštinu, angličtinu, střídají se různé hudební styly, rodiče postiženého jsou nestvůrně vycpáni, uklizečka se prezentuje jako domina, prokurista má pro změnu podobu čínského mandarina…

    Připomeňme ještě, že na festivalu výrazně bodovala ostravská divadla v sekci To nejlepší z Ost-ra-varu a v divadle V podkroví se uskutečnila tři vydařená talkshow (Milan Uhde s Milošem Štědroněm byli zpovídáni před uvedením Morávkovy inscenace Leoš aneb Tvá nejvěrnější, Vladimír Just moderoval besedu o inscenování her Václava Havla, hradecká herečka Lenka Loubalová uvedla Arnošta Goldflama).

    • Autor:
    • Publikováno: 3. září 2012

    Komentáře k článku: Bylo jich už osmnáct

    1. Petr Pavlovský

      Petr Pavlovský

      Dovoluji si neskromně podotknout, že festivalu je zde věnován rozsáhlý serál Time Out Petra Pavlovského (No. 26/1-10)

      07.09.2012 (22.33), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,