Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadlo Archa: Vlajková loď alternativy, nebo Titanic? – plné znění

    V Divadelních novinách 18/2017 jsme uveřejnili kulatý stůl nazvaný O pražské divadelní mapě. Zaznělo v něm, že Divadlo Archa je dnes „vyčerpané“, respektive že jeho tvůrci by mohli své vize mnohem lépe naplňovat. Ředitel divadla Ondřej Hrab na to reagoval dopisem O co Arše jde?, který jsme uveřejnili ve zkrácené verzi v DN 20/2017 (a v celém znění na webu – zde), ve kterém dokládal pravý opak. Jak to tedy s Divadlem Archa je?

    Repro archiv

    Diskutovali o tom taneční publicistka Nina Vangeli, nezávislá novinářka Marie Reslová, politický a hudební publicista a performer Alex Švamberk, nezávislý publicista Martin Macháček a redaktor Divadelních novin a šéfredaktor Taneční zóny Vladimír Hulec. Nabízíme nezkrácenou verzi kulatého stolu.

    ///

    O co Arše jde?

     

    Švamberk: Divadlo Archa je a od svých začátků v devadesátých letech vždy byla stagiona a tak je třeba je vnímat a hodnotit. Původní projekty, které iniciovalo či produkovalo, jsou podle mne jen vedlejším, ne až tak podstatným produktem. To hlavní je, co Divadlo Archa přiváželo a přiváží ze zahraničí, s čím pražského, potažmo českého diváka seznamuje.

    Vangeli: Ano, exkluzivita prostoru a exkluzivita uměleckého programu, především zahraničního, byly důvodem, proč se kolem přelomu století stala Archa kultovním divadlem pro místní publikum a rychle získala i mezinárodní renomé. Poté co v devadesátých letech vzniklo v bývalém Divadle E. F. Buriana, razantně architektonicky upraveném a technologicky modernizovaném, nadstandardní místo pro up to date program. Sám pojem divadlo se tím posunul a rozšířil. To Arše umožnilo vstoupit i do mezinárodního kontextu, stala se známou ve světě. Tato exkluzivita však v poslední době poněkud bledne.

    Již delší dobu vidíme, že v Arše začala dominovat sociální a politická témata nad uměleckými nároky. Na první pohled se může zdát, že tato sociální a politická témata jsou záslužná, že je to nějaký bonus. Bonusem by to mohlo být, kdyby si tyto produkce udržely zároveň i vysoký standard umělecký, onu již jednou dosaženou uměleckou exkluzivitu. To je to, co od Archy očekávám. Není to sociální instituce, je to instituce umělecká a jako taková je veřejně podporována. Nedostává granty z nějakého sociálního programu, ale z uměleckého.

    Hulec: Jak ostatní vnímají Divadlo Archa od devadesátých let po dnešek?

    Reslová: Já Archu vidím podobně. V době, kdy vznikala, byl založen i časopis Svět a divadlo, kde jsem pracovala, a velmi dobře si pamatuju, jak objevné osobnosti Ondřej Hrab do Archy vozil a co znamenalo v českém kontextu, že jsme mohli vidět Mina Tanaku, Roberta Wilsona, Dogtroep, DV8 a další. To byly všechno zásadní události, ohromně inspirativní pro celý český divadelní kontext. Po roce 2000 se to zlomilo a Archa přestala být tím exkluzivním prostorem, jak jej Nina velmi dobře pojmenovala. Začala ale zavádět takzvané rezidence, pracovali tam Skutři, Rosťa Novák, režíroval Pitínský, byla tu ambice uvádět současnou autorskou tvorbu, premiéru tu mělo Havlovo Odcházení. To bylo období, které ještě pořád bylo zajímavé, i když jiným způsobem než to počáteční. A pak před pěti, šesti, sedmi lety se v Arše objevil program sociálního a dokumentárního divadla garantovaný Janou Svobodovou, který zůstával co do invenčnosti a přesvědčivosti formy daleko za objevností skupin, které tento žánr v Čechách proslavily, jako Rimini Protokoll nebo She She Pop, ale i českých pokusů o dokumentární divadlo, jak je známe z tvorby Jiřího Havelky. Založit umělecké směřování divadla s tak velikým technickým a uměleckým potenciálem, jako je Archa, na takto vymezeném programu považuji za chybu. Archa je prakticky jediné divadlo v Praze, které má velký black box a takové technické vybavení, že se v něm dá dělat moderní divadlo. Má dva prostory, jež by denně mohlo – a mělo – naplňovat. Když se dívám na program Archy, většinou tam kromě produkcí Jany Svobodové vidím jen pár divadelních představení do měsíce, soubory, které tam dnes mají víceméně domovskou scénu: Vizita, Vosto5 nebo příležitostné výtvarně-divadelní projekty Petra Nikla. Jednou do roka stále stejná jména ze zahraničí jako Tanaka nebo Vim Vandekeybus. A pak už jen publicisticko-literární pořady, pásma, debaty, sem tam koncert. Archa je pro mě už několik let prostor, který neprodukuje program adekvátní svým možnostem a veřejné podpoře.

    Vangeli: To je úplně přesné.

    Švamberk: Archu sleduju asi nejdéle z nás všech. Znám ji, ještě než vznikla. Já věděl o jejím programu a plánovaných The Residents, když Tanaka připravoval v Národním divadle Svěcení jara. Ta scéna mi od začátku byla nesmírně blízká. Zejména svým zaměřením na taneční divadlo, že se tam objevil a dodnes objevuje Min Tanaka, a to nejen jako host, ale vznikaly zde i jeho původní práce. Vedle ne úplně povedeného převedení příběhů bratří Grimmů v sérii Grimm Grimm především Jsem zrozen z hlíny, což byla inscenace, která vznikla v Arše a patří v Tanakově tvorbě k nejlepším. Stejně tak bylo důležité hostování souboru Wima Vandekeybuse Ultima Vez, španělského souboru La Fura dels Baus, Britů DV8, americké skupiny The Residents, Nizozemky Anne Teresy de Keersmaeker, Dogtroep, Wiliama Kentridge a dalších. Prostě v Arše se v devadesátých letech objevovaly špičkové soubory a jejich produkce. Když se na to zpětně podíváme, tak program nebyl intenzivnější – co se týká denního repertoáru – než dnes, ale bylo tam víc zahraničních souborů. Počet divadelních představení byl vždycky relativně – na tak velký sál a jeho možnosti – malý. Jen jsme si to méně uvědomovali, když jsme v Arše viděli každý měsíc jednu opravdu špičkovou událost.

    Hulec: Alexi, jste hudební publicista. Jak je to s koncerty, které Archa produkuje a hostí?

    Švamberk: V Arše vždycky byly i špičkové koncerty. Vždyť ji otevíral John Cale s Minem Tanakou. I těch je dnes míň. Ale jejich nabídku určují agentury, které sem hudebníky vozí. Je třeba si uvědomit, že koncerty vesměs byly a jsou pořádané někým jiným, a to už od devadesátých let. Většinou 10:15 Promotion. Vlastními produkcemi byla jen účinkování The Residents, Allena Ginsberga, Philipa Glasse, možná Diamandy Galás a Meredith Monk. A je třeba si uvědomit, že devadesátá léta byla pro západní kapely extrémně zajímavá – jet do Osteuropy, do magické Prahy, za bývalou železnou oponu, je lákalo, takže byly ochotné přijet za velmi nízký honorář. To už je pryč. Dnes jsme vyspělou evropskou zemí a musíme se řídit kapitalistickými kritérii. Celý ten problém je tedy podle mne především ekonomický.

     

    Archa dnes

     

    Hulec: Ondřej Hrab ve svém textu, který loni poslal Divadelním novinám, píše, že „program divadla Archa se snaží reagovat na aktuální události a klást otázky“. Umění podle něj „není od toho, aby přinášelo odpovědi, ale aby umenšovalo šance těch, kteří navrhují jednoduchá řešení…“ Co je či mělo by být podle vás pro Archu podstatné? Jaké jsou její ideové a dramaturgické základy, z nichž vychází její produkce a program?

    Vangeli: Ondřej Hrab zdůrazňuje demokratické mechanismy, ale demokratické mechanismy nejsou to, co vytváří tvář umělecké organizace. Tu vytváří silný autorský názor, autorské gesto, silný názor zúčastněných umělců. Není nutné rozvíjet publikum. To je heslo, které nesnáším. Je třeba umět přilákat už rozvinuté publikum. To přece Archa vždy uměla. Divadlo není osvětová organizace, divadlo je vzácná umělecká Mekka, která by se neměla proměňovat v lidovou školu umění. Dnes je v programu Archy každou druhou položkou nějaký kurs pro různé skupiny obyvatelstva. Ale jakmile se začne umělecká organizace chovat jako výchovná – a to bych ráda zdůraznila –, spěje ke zkáze. A také bych uvítala, kdyby Archa zůstala především divadlem, ne hudebním a zábavním klubem. Těch je v Praze dvanáct do tuctu. Hrab ve své charakteristice Archy zdůrazňuje také členství v mezinárodních institucích. Toho si samozřejmě musíme nesmírně vážit a chápu, že je to důležité, ale musí to mít viditelný výsledek pro diváky.

    Reslová: Divadlo musí fungovat tady a teď. Pakliže dokumentární divadlo, které v posledních letech vidíme v Arše, tady a teď zas tak úplně nekomunikuje, nelze čekat na to, až přijde doba, kdy komunikovat bude.

    Švamberk: Já nemluvil ani tak o vlastních produkcích Archy, ale narážel jsem na festival dokumentárního divadla Akcent, který sem dovážel výrazné tvůrce dokumentárního divadla.

    Hulec: Jsem velkým příznivcem dokumentárního divadla a myslím, že co se týká dramaturgie cílené tímto směrem, Arše křivdíte. Problém současné Archy vidím jinde. Z jedné strany – jak už zde zaznělo – snižujícím se koeficientem zahraničních souborů a z druhé – a to je podle mě závažnější – velmi malou, až mizivou aktivitou směrem ke zdejšímu divadelnímu dění a komunikace s ním. To je podle mě zásadní omyl a chyba. Divadlo Vosto5 – jak je mám rád – přece není soubor, který by měl mít v Arše exkluzivní postavení. Nepřináší nic nového ani zásadního. Nemluvě o Jaroslavu Duškovi. Vždyť ten ani nemůže využít kvalitní technologie, kterými Archa disponuje.

     

    Současná generace

     

    Hulec: Je symptomatické, že když jsem hledal účastníky naší diskuse a oslovoval mladší kritiky, tak nikdo neměl zájem. Sledují Jatka78, Studio Hrdinů, Palác Akropolis, Ponec, Divadlo Alfred ve dvoře, MeetFactory, Venuši ve Švehlovce, VILU Štvanice, strašnické Divadlo X10, ale Archu vyjma hostujících festivalů PDFNJ, 4 + 4 dny v pohybu či Tanec Praha v podstatě nenavštěvují. Podle nich není důvod. To je obrovský pád oproti devadesátým letům. Jediný, kdo přijal mé pozvání, byl Martin Macháček. Jak vy, Martine, vnímáte současné Divadlo Archa, nezatížen osobním vztahem k Ondřeji Hrabovi ani sentimentem k devadesátkám?

    Martin Macháček: Já jistý sentiment k Arše mám. Petr Nikl je blízkým přítelem mého otce, takže koncem devadesátých let jsem navštěvoval projekty, které Nikl dělal s jihoafrickými umělci. A určitě mě to ve vztahu k Arše i performativnímu divadlu ovlivnilo. Osobně jsem ale Archu začal intenzivně vnímat ne jako divadlo, ale jako klub, kam jezdí moji milovaní Einstürzende Neubauten. Skvělý prostor s vynikající akustikou, naprosto bombasticky vybavený, kde koncerty – vedle nich si vybavuju třeba slovinské Laibach – byly velmi divadelní. Teprv když jsem se přestěhoval z Brna do Prahy, tedy před pěti lety, jsem začal Archu intenzivněji vnímat jako divadelní divák a zároveň jako redaktor Taneční zóny.

    Hulec: A…

    Macháček: Tady padaly argumenty pro nebo proti dokumentárnímu divadlu. Já si ale myslím, že problém Archy je hlavně v tom, že se staví do elitářské pozice, že chce být arbitrem demokratických hodnot, které jsou ale nahlíženy z nesmírné výšky, v podstatě nadřazenosti, a že skutečné problémy, které dnes tuto společnost trápí a možná do několika let ještě trápit budou, nedokáže ve svém programu ani ve své – řekněme – společenské angažovanosti adekvátně vyhodnotit a reagovat na ně. Tím, jak si Archu spojujeme s Václavem Havlem – a Archa sama se tak profiluje –, tak bych čekal, že Archa bude aktuálněji a razantněji přistupovat k tomu, že tady sílí xenofobie, nacionalismus a podobné tendence. Arše blízké drážďanské kulturní centrum Hellerau se stalo v Německu významnou a velmi aktivní, odvážnou opozicí Pegidě. Pegida v podstatě zradikalizovala Drážďany a Hellerau bylo jedním z mála center, které proti ní důsledně vystupovalo. Ne jako sociál­ní instituce, ale právě jako umělecký prostor. Program je tam strukturovaný tak, aby demytizoval národní patos a dal viditelný veřejný prostor demokratickým názorům a postojům. Právě to mi v Arše chybí. Čekal bych, že svůj program bude Archa tímto směrem důsledně a odvážně naplňovat. Právě dokumentární divadlo ten potenciál má, dokáže to dělat tvrději a surověji než činoherní nebo pohybové divadlo. To ovšem není případ bezzubých produkcí Archy. V tom jsou například Jatka78 – ač se zaměřují především na nový cirkus – či Venuše ve Švehlovce nebo Alfred ve dvoře mnohem dál. O nich se ví. Nebojí se, angažují se na sociálních sítích i jinde ve veřejném prostoru, mají čitelný umělecký názor, zvou řadu atraktivních hostů. To o Arše říct nejde.

    Švamberk: Dnes je obecně o kulturu menší zájem, než byl v devadesátých letech, kdy doznívalo předlistopadové období, ve kterém umění mělo mnohem větší dopad na celou společnost a mnozí lidé je sledovali víc jako vyjádření protestu než z hledisek uměleckých. Dnes politické divadlo, na které diváci reagují, jsou pouze nějaké srandakabarety typu Ovčáček nebo blbé blonďaté bestie v politice. Funguje jenom komunální satira.

    Vangeli: Problém je v tom, že dokumentární nebo obecně politické divadlo u nás není dostatečně autentické. Zkrátka u nás dnes není až tak zle. Já bych to dokumentovala na takovém detailu. V inscenaci, kterou připravila Jana Svobodová společně s Wen Hui, byly scény, kde se střídali Češi a Číňani. Wen Hui vytvořila sekvenci, která se týkala tvrdého policejního násilí, jež se v Číně odehrálo a které zažila na vlastní kůži. A pak tam přišel českej strejda a pochlubil se, jak strašně bojoval proti bolševikovi tím, že chodil za mlada na tancovačky, kde se hrál rock´n´roll. Když se začne vydávat za šílenej odboj a děsné politikum, že si šel někdo zatrsat v době, kdy to nebylo vítané, tak ztrácí politické divadlo důvod existence. Smysl má jen ve chvíli, kdy mluví skutečně odvážně ve společnosti, kde je to nebezpečné. Odvážně o tom, o čem se mlčí. Ale projekty v Arše nejsou ten případ. Já je nevidím jako politické divadlo, spíše mi připomínají podobnou faleš, jako když dámy z dobré společnosti pořádají dobročinný ples, na kterém dají příspěvek na chcípající v chudobě, a přitom se dobře baví při tanci.

    Reslová: Martin Macháček i Nina Vangeli pojmenovali daný stav podobně, jak jej cítím i já. Sociální divadlo mi připadá v Arše účelové, falešné a opravdu trochu elitářské, nedůvěryhodné, tvářící se nadřazeně. Divadlo, které produkuje Archa, nebolí, je úhledné, neumí se podívat na věci z překvapivého úhlu. Zvolená témata působí jako opsaná – uprchlíci, Romové, když politika, tak ta, co už dávno byla… Plavba v bezpečných vodách na dosah břehu člověkem neotřese.

     

    Občanská statečnost

     

    Hulec: Zasekli jsme se na tom, že Archa se snaží o politické divadlo. Já si spíš myslím, že jim jde o sociální divadlo, například projekty s přistěhovalci a podobně. Ale o tom mluvit nechci. Problém současné Archy a jejího postavení v rámci českého divadla vidím v tom, že se v posledních deseti, patnácti letech výrazně proměnila mapa a situace divadel v Praze. Spoustu aktivit, o kterých tady mluvíme, daleko výrazněji akcentují prostory jako Jatka78, Akropolis, Alfred ve dvoře, Venuše ve Švehlovce, dokonce i Nová scéna Národního divadla… A festivaly 4 + 4 dny v pohybu, Pražská křižovatka, Palm Off… Výrazná osobnost současného evropského divadla, režisér Jan Klata, nejenže se svou inscenací loni hostoval v Divadle pod Palmovkou, ale dokonce tam letos i režíroval. A připravil ostřejší, političtější inscenaci, než se kdy Arše podařilo. Nezaspala Archa současnou dobu a postavení či úlohy netradičního, fyzického, nezávislého divadla, jež dlouhodobě programově prezentuje, v ní?

    Reslová: Palmovka zařazením Klaty riskuje násobně víc, než kdy riskoval Hrab v Arše – u diváků, u politiků. To je tak nepohodlná inscenace, myšlenkově i esteticky, že si na podobnou u nás zatím nikdo ve velkém divadle netroufl. A nejde jenom o Palmovku. Vezměme si Michala Dočekala, když šéfoval v Národním divadle. Kolikrát se otevřeně postavil v nějakém konfliktu a řekl: Myslím si to a to. Nekalkuloval, jestli z divadla vyletí nebo nevyletí. Nepamatuju si, že by se Ondřej Hrab nebo Jana Svobodová někdy odvážně – kromě bojů o granty – ve veřejném prostoru vyslovili či angažovali. Ale i to patří k typu divadla, kterým se Archa chlubí. Nelze dělat angažované divadlo s tím, že se člověk sám chová ve veřejném prostoru vlažně.

    Švamberk: Pro mě nejsou podstatné veřejné postoje a aktivity manželů Jany Svobodové a Ondřeje Hraba či úředníků, nebo dokonce diváků Archy. Já spíš vidím problém v tom, že ne vždycky se povede produkovat či přivézt inscenaci, u které bychom měli pocit, že ji musíme vidět, ať se nám líbí, nebo ne. Pálení knih Pietera De Buyssera je hezká inscenace, ale v současném programu ojedinělá. I Sólo pro Lu byla zdařilá produkce. Tanakovi se sice poslední práce nezdařila, ale je dobře, že vznikla. Skvělá jsou hostování Vandekeybuse. Ale je toho málo. Je mi celkem jasné, že velké projekty Heinera Goebbelse tady asi neuvidíme. Jsou natolik nákladné a technicky náročné, že to skoro nepřichází v úvahu. Asi by Archa měla ve větší míře vozit či produkovat méně nákladné tituly a hosty. I když co je dnes levné či – pro Archu – dostupné?

    A dostáváme se opět k začátku. Zda se dá nadále existovat s přístupem, který Archa dosud volila. Tedy že sem bude vozit to nejlepší ze zahraničí, a přitom to bude vozit relativně levně. Můžeme se bavit o vyčerpanosti, o tom, že už celá ta oblast, kterou Archa mapuje, je vytěžená, takže se musí více hledat, koho přivézt, o tom všem se můžeme přít, ale zásadní problém vidím v její finanční situaci.

     

    Finance

     

    Hulec: S tím nesouhlasím. Archa má štědrou dotaci, a když mohou jezdit velké produkce jinam, na Palmovku, na již mnohokrát zmiňovaná Jatka78, na Novou scénu (dokonce i do zlaté kapličky Národního divadla – právě Goebbels tam v roce 2011 hostoval v rámci Pražského jara s inscenací I went to the house but did not enter / Šel jsem do domu, ale nevstoupil v provedení britského vokálního kvarteta The Hilliard Ensemble), není mi jasné, proč Archa tak ztrácí dech.

    A to nejen v rámci dovozu zahraničních produkcí, ale v iniciaci nových. Vybavuje se mi dávný Goldflamův Sladký Teresienstadt, Duškova Opera la Serra, Freak Show americké skupiny The Residents, E. F. B. aneb Kladivo na divadlo Jiřího Pokorného, Pitínského Marné tázání nebes, účinkování Skutrů a Rosti Nováka, to byly události, jež formovaly tvář českého divadla. Ale teď se to Arše nedaří. Přitom žádají o granty na původní tvorbu, iniciují rezidenční pobyty. Výsledky jsou však v posledních letech buď velmi okrajové, jako například produkce Spielraum Kollektiv či pobyt Teng Teng a Kevina Chio a jejich inscenace Made in Macau 2.0, případně bez kontinuity, jako byl sice zajímavý, ale pouze jednou provedený projekt dokumentárního divadla Argentinky Loly Arias Konkurs na revoluci. Nebo inscenace s výsledky velice rozpačitými, vesměs garantovanými Janou Svobodovou jako snad jedinou dramaturgyní původních projektů divadla, která má navíc ambice i režijní. To podle mě není dobře. Festival dokumentárního divadla Akcent, kam vozila Archa vždy jednu, dvě skutečně výrazné zahraniční produkce, se loni vůbec nekonal. Rezidenční pobyt či dovoz inscenací a koprodukce s belgickým intelektuálem De Buysserem jsou podle mne velký omyl. Po divadelní stránce je to tvůrce pro zdejší prostředí nepříliš podnětný, zcela se vymykající dosavadní dramaturgii Archy zdůrazňující fyzické a multimediální divadlo. A když dají větší prostor novému českému souboru, je to Divadlo Vosto5, který existoval už dlouho a jeho nejvýraznější produkce, kterými se Archa v předchozích letech chlubila, Dechovka a Pérák, vznikly jinde. Takže se obávám, že jakási produkčně-dramaturgická neschopnost vidět a objevovat osobnosti a události současného divadelního dění u nás – právě ve srovnání s novými pražskými prostory – je patrná. Archu teď drží nad propastí programové vyčerpanosti snad jen festivaly a koncerty hostujících produkcí, případně hostování nepražských souborů, především Divadla Husa na provázku. Jen penězi to podle mne není.

    Reslová: Archa má grant v podobné výši jako Divadlo Na zábradlí roční příspěvek. Pokud si dobře vydělá tím, že hostí bezmála čtyřicetkrát do roka Show Jana Krause, je povinna náhradou za ty dny, kdy z mého pohledu neplní veřejnou službu, nabídnout něco výjimečného. Aspoň jednou do měsíce.

    Ještě se vrátím k vlastním produkcím Archy. V době, kdy tam byli v rezidenci Skutři, vzniklo tam víc projektů, které byly přelomové – Nickname, 8 polib prdel kosům, Exit 89… To všechno byly inscenace, které byly silným hlasem v českém divadelním spektru. Podobnou jsem v Arše v posledních pěti letech nezaznamenala.

    Macháček: Otázka je, jestli je to neochotou sledovat, co se v českém divadle děje, anebo neschopností to vidět. Třeba v mé generaci je spousta zajímavých tvůrců, kteří by jistě Arše slušeli. Za všechny bych jmenoval Michala Hábu, který dokonce dělá politické divadlo, jež současnost silně – a myslím i odvážně a razantně – reflektuje. Nebo Annu Petrželkovou. Z produkčních bych vedle výrazných Štěpána Kubišty, Petra Boháče či Jakuba Čermáka připomenul Lenku Kolihovou a její práci ve Strašnicích. Čekal bych, že Archa bude otevřenější mladším tvůrcům. Čím to je, že se neotvírá?

     

    Nájmy a pronájmy

     

    Hulec: Nedávno účinkoval v Arše Jan Komárek s tanečně-výtvarnou produkcí Kabaret Velázquez. Tvůrci si museli své hostování poměrně tvrdě zaplatit… Když účinkují jinde, třeba v Alfredu ve dvoře, Studiu Alta či ve Veletržním paláci, mají – jak mi řekli – daleko lepší, vstřícnější koprodukční podmínky.

    Reslová: Podmínky, které Archa dává, neznáme. Jejich výše je asi dána pronájmem, který Archa musí platit majiteli budovy. Ve výroční zprávě vidím částku čtyři a půl milionu.

    Švamberk: Jedna věc jsou pronájmy, které Archa platí, a druhá samotný provoz, který je v Arše velmi nákladný. Stačí jen, když se nahodí klimatizace a světla, a částky začínají být astronomické. Čím dokonalejší, lépe vybavená scéna – a to i když se ty věci nepoužijí a nejsou zapnuté – tím dražší provoz. Nelze svítit třeba jenom třemi světly a nepoužít pult, co tam je. A ten je velmi drahý.

    Reslová: Tohle bych pochopila ve chvíli, kdy jde o soukromé divadlo. Třeba o La Fabriku, kterou majitel sám zafinancoval a nastavil obchodní podmínky tak, aby se mu náklady aspoň částečně vrátily.

    Hulec: La Fabrika je možná dobrý příklad pro srovnání s Archou. I těmi prostory velkého a malého sálu…

    Reslová: Svým způsobem je La Fabrika dnes progresivnější a otevřenější než Archa. A je to repertoárová scéna, která funguje zcela bez grantů. Nedávno tam měly premiéru Amazonky Lenky Vágnerové, hrají tam Burki&com, Continuo, Bratři v tricku, hostuje hradecký Drak či ostravská Aréna. Hrají se tam i kusy s hereckými hvězdami Dykem a Vilhelmovou nebo Polívkovou a Issovou, ale žádný jistý příjem typu Show Jana Krause La Fabrika nemá.

    Švamberk: Když se bavíme o výši pronájmů, tak když budeme používat mixážní pult v Arše, dostaneme se na peníze v nákladech o řád nebo dva vyšší než kdekoli jinde. To je třeba zohlednit. Archa má technologické vybavení, které jinde u nás není.

    Vangeli: O důvod víc, aby se tam hrála exkluzivní představení. A častěji než dosud.

    Reslová: Samozřejmě. Protože jaký smysl dává, když zřídím z veřejných prostředků exkluzivně vybavený prostor, a pak tam mydlím Show Jana Krause.

     

    Společenství

     

    Macháček: My tady stále řešíme uměleckou, případně provozní úroveň, ale pro mě zásadní otázka je, pro koho chce Archa hrát. Kdo je divák Divadla Archa?

    Reslová: Kolem Archy neexistuje společenství lidí, kteří by tím divadlem žili. Kolem každého divadla se vytváří něco, co by se dalo nazvat aurou, a ta současné Arše chybí.

    Švamberk: Ono i dříve bylo v Arše společenství, které bylo do jisté míry hermetické. Oni vždycky mezi sebe neradi někoho pouštěli.

    Hulec: Arše se zatím nedaří oslovit mladší generaci. Oslovuje možná generaci bývalého undergroundu či aktivní opozice, těch, kteří tam v devadesátých letech viděli své ikony, které do té doby živě vidět nemohli. O moc dál Archa ve své dramaturgii nedošla. I sociální a politické divadlo je blízké spíše generaci dospívající před listopadem 1989. Možná to je jeden z problémů Archy daný tím, že Ondřej Hrab jako nezpochybnitelný impresário všeho dění kolem ní a jeho žena Jana coby jeho šedá eminence jsou právě generací odkojenou šedesátými až osmdesátými lety a nechtějí či neumějí do Archy nikoho mladšího pustit a dát mu náležité kompetence.

    Vangeli: Nemyslím, že by Ondřej s Janou nechtěli nikoho mladšího do divadla pustit.

    Hulec: Rosti Nováka a Skutrů se produkce Archy předčasně zbavila, již řečené Spitfiry, Dočolomanského nebo odjinud třeba Vladimira 518, Jiřího Adámka či Handa Gote, kteří by tam podle mě patřili, pokud vím, vůbec neoslovila. Nebo Jana Nebeského či nyní po odchodu z DHnP Vladimíra Morávka. Ti všichni by dokázali technické vybavení Archy využít daleko líp než Vosto5, Nikl, Rudiš, Putna, duo Thomas a Ruhler či Dušek.

    Švamberk: Blbé je, že když se hraje v Malém sále – některé z produkcí, které jsi jmenoval, se hrají tam – nemůže se hrát ve velkém… To je architektonický problém, akusticky se nedají oddělit. S tím by se něco mělo dělat.

    Vangeli: Hrab má svoje publikum, které je s ním vcelku na stejné struně. Je dostatečně politicky uvědomělé a nepotřebuje od Archy slyšet, že má nechat rasismu nebo terorismu. A tento výchovný duch začíná v produkcích Archy převažovat. Ale od Archy jako umělecké instituce očekáváme, ne že se tam poučíme, ale že se tam vzrušíme uměním, především liberálně pojatým divadelním uměním. Estetické vzrušení, to je to, co dnes především Arše chybí. Čili hlavní problém je, že Archa přestává být uměleckou institucí a stává se výchovnou. To je obrovská chyba.

     

    Titanic

     

    Hulec: Není Archa Titanic, který se neodvratně potápí? Jsou tady jiné instituce, které jsou její dosavadní úlohu schopny naplnit i ve stávajících finančních tocích. Když se podíváme na letošní program Archy od ledna do června, tak je až děsivě řídký. Je tam velmi málo produkcí, na které by se kulturně vzdělaný a zvídavý divák hrnul. Většinou jsou to navíc reprízy…

    Vangeli: Ale co by se s tímto nádherným divadelním prostorem proboha stalo? Budou se tam pořádat konference s vyloučením veřejnosti? Nebo tam bude nevěstinec???

    Reslová: Když Vladimír říká potopit, tak má na mysli výměnu stávajícího vedení. Ale na to nemá veřejnost žádné páky. Jedině neudělit grant, ale to by skutečně mohlo znamenat úplný konec divadla v tomto prostoru. Přitom město Praha do Archy od devadesátých let nainvestovalo obrovské peníze. Dávalo by smysl ukončit fungování jedné skupiny a dát prostor k dispozici jiným, s tím by ovšem musela souhlasit správní rada Archy a Ondřej Hrab. Jsem přesvědčena, že by se mezi mladými našli produkční a ředitelé, kteří by za peníze, které Archa dostává, dokázali produkovat násobně zajímavější program. A nemusel by být založen na tom, že se do Archy dovážejí megadrahé produkce ze světa.

    Vangeli: No, já bych naopak o ty produkce ze světa mimořádně stála. Samozřejmě si přeji naše špičkové skupiny v Arše, ale stále nenahraditelný a žádoucí je tam průběžný mezinárodní program, který by updatoval znalosti místního milieu o mezinárodní scéně.

    Macháček: Ono jde o to, že ten prostor má neuvěřitelný potenciál, ale dnes je jím mrháno. Je to perfektně disponovaný prostor na skvělém místě. Ale ten obsah tam musí někdo vnášet a nevím, jestli zrovna Ondřej Hrab a jeho parta jsou toho dnes úplně schopni. Souhlasím s Marií Reslovou, že je řada mladých talentovaných produkčních a vůbec umělců, kteří dokážou přemýšlet ekonomickým způsobem a mají výraznou uměleckou vizi. Ti by dokázali tu instituci směřovat nejenom hospodářsky, ale i umělecky. Co já postrádám v Arše, je vize. Oni se ji sice snaží nějakým způsobem neustále zdůrazňovat, ale vždy to jsou vágní slova, která se současným uměleckým provozem a divadlem u nás ani ve světě příliš nekomunikují. Oni v Arše ani nemají ambici s českým prostředím komunikovat. To je ten důvod, proč jsem se ptal, kdo do Archy chodí, kdo chce takovou jednosměrnou ne-komunikaci.

    Reslová: Archa ve svých programových tezích ve výroční zprávě za rok 2016 píše toto: Soustavně se zabýváme také tím, kdo je naše publikum a jakým způsobem s ním spolupracovat. Nejnovější výzkum pro nás vedli odborníci Institutu pro management umění a médií na berlínské Freie Universität. Nešlo pouze o výzkum založený na sběru dat, ale také na interaktivních dílnách s publikem, kde se o programu a fungování Archy diskutovalo. Kromě jiného výsledky toho výzkumu opět potvrdily, že základní věková skupina mezi 25 a 40 lety tvoří více jak polovinu publika Divadla Archa. Spolupracujeme také s katedrou Arts managementu na Vysoké škole ekonomické. Jejich výzkum marketingu pražských divadel ukázal, že základní motivací k návštěvě Divadla Archa je více než u ostatních téma představení. Tímto směrem vedeme také přístup k rozvoji nového publika. Je to teoreticky podložený, dlouhodobý a komunitně orientovaný proces.

    Vangeli: Hlavní publikum Archy bylo a je střední vzdělaná třída, a to nejen lidé nad třicet či staří, jak zde říká Vladimír Hulec, ale i mladí, kteří se připravují na to, že se tou vzdělanou střední třídou stanou. Na tom není nic špatného, nic elitářského, je to zcela přirozené. Tomu, myslím, původní exkluzivní repertoár Archy i odpovídal. To by zhruba byla divácká základna, jakou vidím i ve Vídni nebo v Berlíně, při návštěvách obdobných exkluzivních scén všech velkoměst. Ale samozřejmě tato vzdělanější střední třída je zároveň i poměrně náročná a kritická, takže jí nebude dlouhodobě bavit chodit na impotentní politické vzkazy, výchovné produkce a populární koncerty, které dnes Archa zhusta pořádá.

     

    Budoucnost

     

    Hulec: Co byste si v Divadle Archa přáli vidět?

    Vangeli: Méně komunitního tepla, kterým je to tam teď hodně „prohřáté“, méně osvětové činnosti, méně charitativní činnosti a více prezentace špičkových uměleckých děl. Importovaných i vlastních. Exkluzivita místa by měla být zachována a držena. To, co se pustí na scénu ze současné tvorby, by mělo být výjimečné. Existují přece i zdejší špičkové soubory s poetikou a kvalitou, které by Arše slušely – jako Farma v jeskyni, jako Spitfire Company, Jiří Adámek, Lenka Vagnerová. Ale zdá se, že i když Archa pozve místní tvorbu, tak to právě ty špičkové inscenace a tvůrci nejsou. Místní vrcholná tvorba se do Archy prakticky nedostává.

    Švamberk: Já mám k Arše a jejímu programu velmi dobrý vztah. Nejen díky Tanakovi, ale mám blízko i k její dramaturgii cílené na dokumentární, politické divadlo. Tím neříkám, že tyto produkce jsou vždy divácky atraktivní. Ale mnohdy je to otázka toho, jak je uchopit, jakým způsobem je vnímat. Vybavuju si polské soubory, například Teatr Ósmego Dnia, které se objevovaly v osmdesátých letech na Chmelnici a reflektovaly potlačování Solidarity. To bylo taky dokumentární divadlo a mělo obrovský ohlas. To, že naše společnost mezitím silně zkonzuměla a tato témata ji nezajímají, je realita, která se dá najít kdekoliv s výjimkou těch zemí, které se s historií ještě složitě vyrovnávají. Otázka je, jestli to, co Ondřeji Hrabovi vyčítáme, nebudeme za pár let obdivovat, jestli neoceníme, jak viděl dopředu. Nevíme, jestli se neotevře společenský diskurs právě kolem témat, která Archa nyní nejvíc reflektuje, a nezačne být dokumentární divadlo zase divácky přitažlivé. Takže já dnešní Arše nevyčítám dokumentární divadlo, ani politizující zaměření. Jen vidím, že nemá peníze na to vozit sem víc atraktivních produkcí. Divadelních, tanečních i hudebních.

    Hulec: Takže jak vidíte budoucnost Archy? Zvlášť ve srovnání s tím, co všechno se v pražském divadelnictví dělo a děje. Má vize, schopnosti, vitalitu na to, aby přežila?

    Švamberk: Já bych byl s tím potápěním velmi opatrný.

    Vangeli: Je to přece jen moc krásná loď…

    Švamberk: Obávám se, že výsledkem by nebylo, že by se Archy chopil někdo schopnější a dělal to tam lépe a dokonaleji. Ale naopak. Obávám se, že by Archa spadla do klína někomu buď komerčně opravdu schopnějšímu, který z ní udělá další muzikálové divadlo, nebo se z ní stane Ninou zmíněný nevěstinec. Ten prostor není města, takže není žádná záruka, že majitel nemovitosti nedospěje k závěru, že pokud tam nejsou současní představitelé Archy, se kterými je léta domluvený, tak se mu konečně uvolňují ruce a začne Archu využívat podle svého. Výsledkem pak může být pravý opak toho, co tu nabízíte. Místo korábu, která pluje pomalu a váhavě, ale pluje, nebude vůbec nic.

    Vangeli: Ondřej Hrab je zakladatelská osobnost, to se mu nedá vzít, a na vedení Archy má tudíž určité morální právo. Je zde názor, že by po určité době mělo vedení divadel střídat. To v tomto případě nemůže platit. Střídáni jsou ve funkcích přirozeně lidé, kteří byli nominováni městy nebo kraji do vedení státních, městských či krajských zařízení, ale Hrab je zakladatel tohoto divadla. Z toho vyplývá morální právo nebýt střídán. Takové vystřídání by mohlo být i kontraproduktivní. Na co ale veřejnost právo má, je vést s legitimním vedením divadla dialog o směřování tohoto veřejného jmění. A vedení by mělo být takovému dialogu otevřeno.

    Švamberk: Archa má zřejmě finanční problémy, ale pokud nevíme, jakého druhu jsou, tak nemůžeme soudit, proč je současná produkce Archy tak řídká. Možná by stálo napřed zjistit, proč je zvíře chromé, a teprve potom rozhodnout, co s ním.

    Hulec: Naším cílem v této diskusi bylo pojmenovat a reflektovat současnou uměleckou tvář Archy. Nyní se dostáváme už na jiné pole, které je sice s uměleckým programem úzce propojené, ale o kterém bez vedení Archy a znalostí jejího ekonomického fungování nemůžeme fundovaně mluvit. Tedy děkuji za vaše slova a úvahy a snad jsme tímto setkáním aspoň trochu pootevřeli diskusi nejen nad Divadlem Archa, ale i současnou podobou nezávislých divadel v Praze.

    Vangeli: Já bych se vrátila k tomu základnímu. V Arše je dnes v podstatě nuda. Vzkaz této diskuse podle mého je, že by bylo záhodno vrátit do Archy špičkové mezinárodní avantgardní divadlo, taneční, fyzické, hudební, cross-over – jak jsme na to byli zvyklí ve šťastných devadesátých letech. A nemusí to být nutně Tanaka. Toho už dobře známe ze všech stran.

    Zpracoval VLADIMÍR HULEC

    /Úplná, oproti tištěné podobě rozšířená verze kulatého stolu Divadlo Archa: Vlajková loď alternativy, nebo Titanic? publikovaného v DN 7/2018/

    • Autor:
    • Publikováno: 3. dubna 2018

    Komentáře k článku: Divadlo Archa: Vlajková loď alternativy, nebo Titanic? – plné znění

    1. Jan Komárek

      Profilový obrázek

      Jsem autorem představení Kabaret Velázquez,
      které zmiňuje Vladimír Hulec a které mělo premieru v Arše v loňském roce. Chci jen upřesnit, že po premieře nás finanční manager Archy Zbyněk Ondřich upozornil, že budeme muset platit za techniku a vypadalo to zpočátku na dost velikou částku peněz. Nicméně poté, co mu produkční (a performerka) Andrea Miltnerová oznámila, že nemáme peníze, nebylo po nás dále požadováno nic a Archa si pouze ponechala tržbu, což je podle nás zcela v pořádku.
      Jan Komárek

      04.04.2018 (21.10), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Přesto je to
      myslím postavené na hlavu. Místo, aby vás Archa pozvala a celou produkci včetně honorářů vám zaplatila, nutí vás k finanční spoluúčasti, tedy dopředu pro vás k finančnímu mínusu (tržbu si cele nechala… – co vím, normálně se dělí). Takto pracuje v Arše i Tanaka a Vandekeybus?!
      A myslíte, že je to správně? Normální by podle mě bylo, že když vás někdo na festival či do divadla pozve (Ondřej Hrab tvrdí, že nelze jeho divadlo pro samotnou produkci pronajmout), tak vám za to zaplatí. Nejste amatéři. Navíc Archa není chudá jako některé jiné nezávislé prostory, kde lze tento přístup chápat. Kde jsou finance, jimiž Archa podporuje české divadlo?

      05.04.2018 (16.23), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Ondřej Husar

      Profilový obrázek

      …nevim zda je uplne dobre
      sem neco psat kdyz v divadle Archa pracuji, ale vzhledem k tomu ze jiz jen obcas a ne denne jako do podzimu minuleho roku tak to asi risknu…. chci jen řict že po prvnich par odstavcích sem proste musel reagovat. mluvite o necem o cem toho vite asi jako ja o jaderne fyzice. michate hrusky s siskama. v jedne vete zminite to ze vsechny technologie jsou tam dvacet let a zaroven mluvite o tom ze se malo vyuzivaji. vzteky bych puknul kdyz slysim takove chytraky mluvit o necem co neznaji ani co by se za nehet veslo… panove a damy co ste mely pred dvaceti lety za telefon???????? jak vypadal vytah pred dvaceti lety?????? a hlavne jake byly bezpecnostni predpisy a co ste mely za PC? myslim ze nejnovejsi notebook vazil tal deset kilo a sotva se vesel do batohu. a jaky v nem byl operacni system??? uvedomte si ze ten nejobycejnejsi mobilni telefon je tak stokrat chytrejsi nez ta ridici jednotka ktera ovlada vsechny technologie v divadle ….to ze to vse funguje je jen diky tomu ze my co ji pouzivame travyme hodiny a hodiny jeji udrzbou…. uvedomujete si ze jen na postaveni elevace musi byt ctyri lidi????? a i tak je to obcas problem ….myslite si asi ze jeden clovek zmackne tlacitko a blackout raz …dva tri …svetlo a hle elevace stoji…. prestenovat sal je obcas pro dva lidi na pul noci… nektere steny prakticky premistit nemuzete protoze by ste to uz nikdy nedaly do puvodniho stravu…
      takze panove a damy misto toho aby ste kritizovaly dramaturga a vedeni tak zkuste sehnat 60-100 milionu na nove technologie a pak mluvte… technoligie starnou stejne jako lide a za poslednich dvacet let se toho dost zmenilo a ridici jednotky pracujici na ms dos uz u nas ani zadna firma neservisuje… vite to vubec tezko ale hlavne ze vite o cem mluvite… je jasne ze Archa musi projit schorenim aby mohla z popela znovu vyrust ….ale to je normalni proces …tak to je a vsechno ma svuj cas. musite si uvedomit ze i za soucasneho behu veci travy v divadle kazdy den noc pet sest lidi a ze na konci sezony padnou vycerpanim protoze obsluha techto technoligi vyzaduje zkusenosti s ni a hlavne osobni vztah…. vzdyt jen rozjet nakladni vytah vyzaduje to aby ste dvere pohladily na spravnem miste jinak se magnety nesepnou a vytah nejede… 🙂

      Ondřej Husar-stavba -video v divadle Archa a Nod

      22.04.2018 (11.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pane Husare,
      kulatý stúl se zabýval především současnou dramaturgií a uměleckým programem Archy, nikoli jeho technickým zázemím. A ten letošní jarní program by se dal sestavit zajímavěji a objevněji, neřku-li angažovaněji v podstatě s jednou svíčkou. Přesto jsem přesvědčen, že technické vybavení Archy nebude tak zlé, aby tam nemohla být řada zajímavých našich i zahraničních souborů (navštěvuji tam téměř vše, především zahraniční program). Ve srovnání s jinými subjekty, které se zaměřují na nezávislé/otevřené divadlo, nabízejí dnes tyto prostory – např. Jatka78, Ponec, Akropolis, Venuše ve Švehlovce… – aktuálnější divadelní /performanční/ program.
      Jinak ale máte pravdu – a já spad na zadek – když jsem zjistil, že Archa má jen 11 zaměstnanců a jejich průměrný plat je téměř 40 000 Kč. To je zcela mimo parametry celého českého divadla. A to nejen nezávislé scény, ale i scén plně zřizovaných městy či státem. Jak pak může být program sociálního divadla věrohodný?! Samozřejmě by měla Archa zaměstnat tolik lidí, aby se situace, jež popisujete – tedy že pět lidí musí pracovat za minimálně deset – nestávaly. Nevím, kolik za to ti technici berou, možná se jim to vyplatí, anebo Archu milujou, jinak ale navrhuju jim (Vám) obrátit se na odbory.

      23.04.2018 (1.22), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,