Divadelní noviny Aktuální vydání 12/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

12/2019

ročník 28
11. 6.–24. 6. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 22)

    Verdiho Nabucco je, co se diváckého zájmu týče, jistota. Jeho nádherná hudba, dramatická i tklivá, silný, emotivní příběh o lásce, vztahu otce a dcery, touze po moci, a především o trvalé, nezlomné touze po svobodě spolehlivě zasahuje diváky. A v neposlední řadě hrají v oblibě Nabucca roli i historické souvislosti a ideje, s nimiž je spojen. To vše vytváří z opery jednu z ikon světové operní literatury. Nově jej do svého repertoáru zařadilo i Divadlo J. K. Tyla v Plzni – inscenace měla premiéru v sobotu 13.října.  Hudebně dílo nastudoval a na premiéře dirigoval šéfdirigent opery Norbert Baxa, režíroval šéf souboru Tomáš Pilař.

    Scénu charakterizuje především monstrózní bronzová hlava koně, na níž přijíždí Nabucco jako vítěz a na níž se Abigail prohlašuje královnou. Foto DJKT

    Nabucco byl v Plzni poprvé uveden v roce 1967 pod taktovkou Jiřího Kouta a v režii Ilji Hylase. V živé paměti má plzeňské publikum nezapomenutelnou a dnes již v pravém slova smyslu legendární výpravnou inscenaci z roku 1983 dirigenta Josefa Chaloupky a režisérky Inge Švandové Koutecké s Vilémem Míškem a Františkem Havelkou jako Nabuccem, s Lilkou Ročákovou Rybářovou a Zuzanou Pavlovou v exponované roli Abigail a s Oldřichem Wieserem a Alešem Hendrychem jako Zachariášem. Zuzana Pavlová Abigail zpívala i v následující inscenaci dirigenta Pavla Šnajdra a režiséra Daria Etemadieha z června roku 2007, kde alternovala s Annou Todorovou a Nabuccem byl Dalibor Tolaš, Vladislav Zápražný nebo Zdeněk Hlávka. Nabucco se tedy na scénu Velkého divadla vrátil po relativně krátké době.

    Své důvody pro uvedení opery i východiska pro její inscenování formulovalo vedení divadla a opery na tiskové besedě. Lidé mají Nabucca rádi, tak jsme se rozhodli jej uvést, je to oblíbená opera a chceme vyjít vstříc divákům, uvedl mimo jiné ředitel DJKT Martin Otava s tím, že on sám se jako režisér Nabuccovi vždycky vyhýbal a jeho velké oblibě u diváků příliš nerozumí. Operu nicméně DJKT uvede i v lochotínském amfiteátru v rámci akce Noc s operou v červnu na závěr sezóny. Přístup Tomáše Pilaře k dílu je poměrně specifický: To dramatické se děje v pozadí, v minulosti postav. Pro mě jako režiséra bylo tedy vedle hlavní dějové linky podstatné i pozadí příběhu. S diváky budeme trochu detektivové a odhalíme, co vlastně vedlo k velké společenské i rodinné tragédii. Slíbil velkolepou scénografii s velkými historickými plastikami: V Nabuccovi bude nejvelkolepější scéna, jaká tu dosud byla, bude to podívaná co nejvíce poetická a efektní. Svá východiska formuloval i Norbert Baxa: Při studiu partitury jsem zjistil, že hodně frázování vychází z barokní opery, a v tom je klíč k hudebnímu nastudování.

    Jeviště s několika pohozenými bílými kvádry je ohraničeno bílými stěnami; na pravé stěně je z určitých úhlů hlediště vidět asyrská plastika, na druhé židovský svícen.Foto DJKT

    Na premiéře hrál orchestr po technické stránce velmi dobře a na vysoké úrovni. Norbert Baxa jej ovšem řídil v často velmi rychlém tempu, čímž zbavil hudbu romantického kouzla, zanikla plasticita a dramatičnost díla a bylo příliš zjevné, že zpěváci myslí především na to, jak tempu se ctí dostát. Kdo očekával velkolepou výpravnou inscenaci, byl nutně zklamán. Kdo se těšil na sugestivní ztvárnění dramatu rovněž. Diváci se setkali se strohou, až sterilní a mnohdy nepřehlednou podívanou.

    Jeviště s několika pohozenými bílými kvádry je ohraničeno bílými stěnami; na pravé stěně je z určitých úhlů hlediště vidět asyrská plastika, na druhé – ovšem jen na začátku – židovský svícen. Ostré nasvícení navozuje neosobní odtažitost, jindy, především v klíčových dějových momentech, se zase jeviště propadá do temnoty. Scénu charakterizuje také občasný dým, a především monstrózní bronzová hlava koně, na níž přijíždí Nabucco jako vítěz a na níž se Abigail prohlašuje královnou.

    Kostýmy Aleše Valáška (který je zároveň autorem scény) je s jistou dávkou dobré vůle možné charakterizovat jako historizující, těžko však určit epochu, z níž by měly pocházet. Podle dnešních zvyklostí spíše směšují neurčitou historii se současností. Přes všechny řemínky a spony jsou jednotvárné, pro členy a členky sboru identické. Ani kněz Zachariáš se od svého lidu kostýmováním příliš neliší. Samozřejmě nechybí křídla (má je Baalův velekněz), oblíbený to prvek známý z jiných Pilařových inscenací (Polská krev v Brně, Jana z Arku na hranici a Orfeo v Plzni).

    Přes všechny řemínky a spony jsou kostýmy jednotvárné, pro členy a členky sboru identické. Foto DJKT

    Tomáš Pilař ignoroval vlastní dramatickou stavbu Verdiho díla a vytvořil svou vlastní. Propojil charakterově odlišné výstupy v jeden celek tím, že postavy z jednoho výstupu jsou součástí i počátku toho následujícího. Tím zrušil přirozené kontrasty, otupil jejich hroty a tak zcela zásadním způsobem oslabil dramatičnost vlastního děje i jeho gradaci. Dodal vlastní paralelní děje: historie postav je schematicky ztvárňována na jevišti při vlastním dění. Přimyslel dvojnici Abigail, která se pohybuje na scéně u řady Abigailiných výstupů, aby znázornila, co se stalo či o čem se zpívá (př. scéna Abigail ve 2. dějství). Tomáš Pilař sice inscenuje nové děje, ale naopak momenty, které by na scéně být měly či mohly, znázorněny nejsou. Například když uvězněný Nabucco zpívá o tom, že vidí kráčet spoutanou Fenenu, obraz Židů jdoucích na smrt, se na jevišti neobjevuje. Je zde jen Nabucco uzavřený v legrační malé bílé krabici, v níž přijel ze zadního jeviště těsně k orchestřišti a k revuální oponě. Divák už jen kroutí hlavou nad tím, proč jsou mezi Nabuccovými věrnými bojovníky rovněž židovští civilisté, když ti přece mají být na popravišti. Ani Abigailina smrt není zcela zřetelná, stejně jako předchozí vzývání Jehovy ve finále 4. dějství. Při něm se jeviště topí v temnotě a velký sborový ansámbl vzývající Jehovu zpívá za spuštěnou revuálkou, na níž je promítána rozpadající se plastika koňské hlavy.

    Skutečnosti, že postavy nejsou dostatečně vyprofilovány, že působí ploše a matně a vlastní herecké akce nepropracovaně a nedotaženě, se už ani nelze divit. Pěvci nehrají, jen chodí a popocházejí v pózách po jevišti bez souladu s hudbou. Lidský rozměr, s nímž by se mohl divák ztotožnit, chybí. Sbor Židů zbavila režie jeho přirozené síly. Strnule stojící muži a ženy s nezúčastněnými výrazy nemohou dát proslulému hudebnímu číslu dramatický a současně dojemný esprit. Zachariáš působí při svých výstupech spíše dojmem muže na odpolední vycházce, než důstojného kněze, který díky přirozené autoritě vlévá do svého lidu, zajatého a vězněného uchvatiteli, naději a víru.

    Michele Kalmandy, současný host pražského Národního divadla, zpíval Nabucca od svých 24 let nesčetněkrát na scénách zahraničních i u nás. Foto DJKT

    Pěvci měli tedy pro ztvárnění rolí velmi těžkou výchozí pozici. A naděje, které jména účinkujících vyvolávaly, byly naplněny jen částečně. Michele Kalmandy, současný host pražského Národního divadla, který zpíval Nabucca od svých 24 let nesčetněkrát na scénách zahraničních i u nás (Brno, inscenace z roku 2007), stále vládne krásným znělým hlasem a svému partu nezůstal nic dlužen. Svázán režií však těžko mohl přesvědčivě vyjádřit celý dramatický oblouk postavy. Škoda, že ani Ivana Veberová, která ztvárnila roli Abigail po pěvecké stránce obdivuhodně, nemohla plně uplatnit svůj herecký talent. Extrémně náročný part zazpívala čistě, ve všech polohách zněle a ocenění zaslouží její pianissima. Větší měkkost hlasového projevu by prospěla Zachariášovi v podání Františka Zahradníčka – jeho postavě chyběla potřebná poezie, vřelost a přirozená důstojnost. Lyrický tenor Philippa Castagnera nemohl dát Ismaelovi potřebnou razanci, a i svým projevem byl pěvec málo výraznou postavou. Kvalitně ztvárnily Václava Krejčí Housková Fenenu a Radka Sehnoutková Annu. Baalovým veleknězem byl mladý Jan Hnyk, poněkud ustrašeného Abdalla vytvořil Hector Manuel Mir. Sbory spolehlivě nastudované Zdeňkem Vimrem zůstaly v některých momentech dlužny přesnosti nástupů.

    Nový Nabucco v každém případě zprostředkuje nesmrtelnou Verdiho hudbu, která oslovuje nové a nové generace diváků. Relativně dlouhý potlesk po premiéře je toho důkazem. Inscenačně však uvízl ve stadiu pokusu o jiný přístup k dílu. Chce všechno vysvětlovat, a přitom mate. Chce být výpravný, ale je strohý a neosobní. Chtěl přinést drama, ale skutečné herecké akce bychom spočítali na prstech jedné ruky. Navzdory monstrózní hlavě koně jej charakterizuje prázdnota. Prázdné postavy na prázdné scéně. Přes veškeré nasazení pěvců působí tento Nabucco dojmem nádoby, které chybí obsah.

    Divadlo Josefa Kajetána Tyla, Plzeň – Giuseppe Verdi: NabucoHudební nastudování: Norbert Baxa, dirigent: Norbert Baxa, Jiří Štrunc, režie: Tomáš Pilař, scéna a kostýmy: Aleš Valášek, světelný design: Antonín Pfleger, dramaturgie: Zbyněk Brabec, sbormistr: Zdeněk Vimr. Premiéra 13. října 2018 ve Velkém divadle.


    Komentáře k článku: Divadelní glosy (nejen) z Plzně (No. 22)

    1. Josef Herman

      Josef Herman

      Prosím pěkně,
      neodvolávejme se na diváky, co jim chybělo, přebývalo, co mohli nebo nemohli pochopit (píšu obecně) – nikdo z pisatelů to nemůže vědět, navíc „diváci“ nejsou uchopitelná veličina, ale množina individualit. Prosím pěkně pišme za sebe: mně chybělo, přebývalo, já jsem nepochopil.
      Děkuji.

      29.10.2018 (10.46), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Nejsem si zcela jist,
      zda má být v kritikách zdůrazněna ich forma. Každá kritika je samozřejmě osobní názor pisatele, ale jde také o techniku. Jakmile použiju „já“, nutně se pro čtenáře stávám hlavním předmětem textu a to, o čem píšu, tak trochu uniká.
      Jako příklad uvedu dvě věty: „Inscenace byla podle mě blbá“ a „Inscenace byla blbá“. Jako čtenář v obou případech vím, že jde o názor autora textu, ale první věta zdůrazňuje osobu kritika, kdežto druhá se zaměřuje na inscenaci, na niž má kritik tento názor. Jako čtenář (a redaktor) upřednostňuju druhou variantu, byť obě jsou samozřejmě možné.

      29.10.2018 (12.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Josef Herman

        Josef Herman

        Vladimíre,
        zkresluješ problém, přece nejde o důslednou ich formu ve smyslu stylistiky textu, ale o argumentaci: důsledně za sebe a ne za někoho jiného, ne postavenou na názorech jiných, navíc názorech naprosto hypotetických, ale i kdyby nebyly…

        30.10.2018 (9.30), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

      • Vladimír Hulec

        Vladimír Hulec

        Ok,
        buďme konkrétní. Kde přesně Ti v tomto textu přišlo, že se autorka nesprávně či nevhodně odvolává na diváky. Nemůžu to najít, takže tu část asi podceňuju nebo jsem ji přehlédl. Mně se zdá, že všude, kde diváky argumentuje, jen mluví o obecném (často dokonce historickém) porozumění autorovi či dílu a jeho popularitě. Proto mi přišlo, že je v textu vše v pořádku a jde jen o techniku, zda psát „mám ráda Nabucca“, či „Nabucco je, co se diváckého zájmu týče, jistota“, případně „Divák už jen kroutí hlavou nad tím…“, či „Kroutila jsem hlavou nad tím…“. V obou těchto případech bych upřednotnil řešení autorky.
        Anebo máš na mysli větu: „Lidský rozměr, s nímž by se mohl divák ztotožnit, chybí.“? Uvažuju o znění: „Lidský rozměr, s nímž bych se mohla ztotožnit, mi chybí.“ A opět mi řešení autorky nepřijde nevhodné. Je snad jasné, že je to její názor a že dílu vyčítá malou citovost. Zástupnost diváka – právě proto, aby neupřednostňovala samu sebe a nestrhávala na sebe čtenářovu pozornost – mi přijde v pořádku.

        30.10.2018 (11.53), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,