Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2024

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2024

ročník 33
25. 6. 2024
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • KritikLab
  • Hledat
  • Můj profil

    Divadelní noviny >

    Deset zlatých let

    Už 53. sezonu existuje pražský Semafor, zpočátku jako divadlo tzv. malých forem, posléze pak scéna moderního kabaretu a hudební komedie, které se v různých autorských obměnách věnuje dodnes. V paměti a zájmu širší veřejnosti však zůstává především jeho prvních deset let spjatých s hudbou Jiřího Šlitra. Ponechme stranou, je-li to spravedlivé – nejsilnější divadelní texty např. uvedl Jiří Suchý podle mého názoru paradoxně až v následující „normalizaci“ (Kytice, Smutek bláznivých panen a Dr. Johan Faust…) – a konstatujme jen, že vnímání Semaforu 60. let jako jedinečného kulturního fenoménu, který se rodí jednou dvakrát za století, je vlastně oprávněné. Písničky Suchého a Šlitra byly hlasem té doby a přesáhly ji až do dnešních dnů.

    Díky Supraphonu je nyní máme k dispozici všechny v hutném albu Jiří Suchý & Jiří Šlitr Semafor… léta šedesátá. Najdeme v něm obligátní semaforské hity od Lásky nebeské přes Klokočí, Motýla, Terezu, Oči sněhem zaváté, Babetu a Dotýkat se hvězd po Krajinu posedlou tmou a Píseň pro kočku atd. – v dobových interpretacích a aranžmá. Edice vychází z tehdejší supraphonské strategie elpíček a singlů, každou semaforskou LP „desku“ doplňují souběžně vydávané „malé kotouče“ s dvěmi či čtyřmi písničkami. Navíc jsou – v rámci tzv. bonusů – obohaceny o písně natočené mimo tehdejší monopolní hudební vydavatelství: v Československém rozhlase, pro klub semaforských spřízněných duší či v samotném divadle. A tak je tu mimo jiné – např. dávných popěvků z časů Akord klubu v Redutě – zaznamenán i zpěv interpretek, jež se se Semaforem minuly: Heleny Blehárové v chaplinovské swingovce Obrať se s důvěrou, pro kterou Suchý napsal český text a Marty Kubišové v dávné skladbě Láska a karty, pocházející z předsemaforských časů v Divadle Na zábradlí. Ta ovšem mohla být zveřejněna teprve po listopadovém převratu.

    Podíl Jiřího Šlitra na masovém ohlasu písniček ze Semaforu byl lví – posluchače vždy upoutá zejména hudba a texty, jakkoli básnické a nevšední, jež psal pro šlitrovské melodie Jiří Suchý – bere jen jako přidanou hodnotu. Být i hercem a zpěvákem se však Šlitr odhodlal až na sklonku života. Písní, které tu zpívá je jen pár a jsou spíše „okrajové“, a přece si při nich – možná víc než v nahrávkách jonášovských anekdot – uvědomíme, jak jednoduchá a nesamozřejmá byla jeho komika, která právě proto působila tak samozřejmě.

    Jedenáct CD ze „zlaté“ semaforské éry přináší také svědectví o zrodu moderní české pop hudby a celé plejády zpěváků, jejíž strmá cesta k popularitě by bez Semaforu byla mnohem obtížnější. Namátkou jen pár jmen: Matuška, Gott, Štědrý, Pilarová, Hegerová, Urbánková, dnes už polozapomenutý Drobný a zapomenutý Sedláček, český „Paul Anka“. Pozici absolutních hitmakerů Suchý se Šlitrem ztratili v polovině šedesátých let, kdy opožděně i československou pop hudební scénu ovládl rock, v dobovém českém termínu big beat. Suchý a Šlitr se tehdy rozhodli o přízeň davu nesoutěžit a věnovat se divadelním písničkám (na tomto albu jsou nabízeny také všechny včetně možná nejkrásnějších songů, které společně napsali: Kamarádi, Jo, to jsem ještě žil). Pokušení big beatu však neodolal ani Šlitr a právě pro Sedláčka složil v beatovém rytmu písničku Život je pes a pro Suchého pak rockem poznamenané songy Modré džínsy a Neotálej. V tehdejší hitparádě, rozhlasové Houpačce, oba totálně propadly,

    V Jonáši a tingl tanglu se Suchý a Šlitr vyznali z lásky k Voskovci a Werichovi, našim pánům učitelům. Na tomto albu je jejich obdiv k V+W doložen Suchého interpretací písní z Divotvorného hrnce a Šlitrovým zpěvem Nerýmované, americké lidovky, kterou Voskovec s Werichem originálně otextovali při svém exulantském pobytu v USA.

    Co se nepovedlo? Poslední cédéčko, sestavené z kuriozit a rarit: písnička Sardinka, již si sedmnáctiletý Suchý nahrál v roce 1949 pro soukromou potřebu, účelový Pozdrav Gagarinovi či písně Taková láska a Horečky z Poslední štace natočené ve vyumělkovaných aranžmá měly možná zůstat v zapomnění archivu.

    Album doprovází obsáhlý text editora Lukáše Bernyho, který zasvěceně a s trefným využitím citací z dobových kritik komentuje jednotlivé písničky S+Š v proudu času.


    Komentáře k článku: Deset zlatých let

    1. Přemysl Hnilička

      Avatar

      „…písnička Sardinka, již si sedmnáctiletý Suchý nahrál v roce 1949 pro soukromou potřebu, účelový Pozdrav Gagarinovi či písně Taková láska a Horečky z Poslední štace natočené ve vyumělkovaných aranžmá měly možná zůstat v zapomnění archivu.“ – Jediná otázka: Proč, prosím? Sardinka je vysloveně roztomilá ve své neumělosti, ani o verše „smrt si vlezla jednou do pumy / a teď z pumy vylézt neumí / kouká z pumy – to se rozumí / ven“ bych nerad přišel… Pokud bychom takto výběrově uvažovali, kolik lidí by slyšelo „Budete se smát, že nemohu spát“ od Osvobozených – nebo dokonce „Pozdravu s. Treťjakovovi“, za nějž by se dnes V+W jistě styděli..? Vydaný komplet má cenu právě pro svou obsáhlost. Jestli by chtěl autor recenze raději nějaký The Best Of, pak zaplaťpámbu, že on o takových věcech nerozhoduje…. 😉

      23.02.2012 (14.34), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Martin J. Švejda

      Avatar

      Přesně tak! Suchého juvenilie, s neklamnými zrnky příští poetiky, jsem na kompletu také velice ocenil. Jsou vskutku jedním slovem roztomilé.

      27.02.2012 (11.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,