Divadelní noviny Aktuální vydání 16/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

16/2019

ročník 28
1. 10.–14. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Dalibor z Frankfurtu podle Josefa Hermana: Rituál o životě ve lži a násilí

    Ředitel agentury DILIA a exředitel Národního divadla Jiří Srstka, který před dvaceti lety vyjednával s Milošem Formanem úpravu a režii Smetanovy opery Dalibor, požádal, abychom zároveň otiskli jeho a můj pohled na nejnovější inscenaci opery ve Frankfurtu nad Mohanem. Josef Herman

    Mediální vyšetřování v prvním jednání – Izabela Matuła (Milada), Aleš Briscein (Dalibor), Simon Bailey (Budivoj), Gordon Bintner (Vladislav)
    Foto Monika Rittershaus

    Rituál o životě ve lži a násilí

    Inscenace Smetanova Dalibora ve Frankfurtu nad Mohanem je vzdálená příbuzná brněnské Libuše v Brně. Pozoruhodné, jak Smetanovy opery iniciovaly nezávisle na sobě jevištní eseje na obecně společenská témata současnosti, jak logicky se Smetanovy postavy v dobových příbězích proměnily do postav jiných v příbězích současných nebo nedávných. Princip je shodný: jevištní eseje jsou zároveň hudbou nesené rituály dneška či nedávné minulosti, v případě Jiřího Heřmana důslednější a promyšlenější, o malosti české státnosti, v případě režisérky frankfurtské inscenace Dalibora Florentine Klepper konkrétnější a spíš reportážní, o mediálně manipulované Evropě. A o terorismu, který je produktem a součástí mediálních lží.

    Poslední příprava před klapkou – Gordon Bintner (Vladislav), Izabela Matuła (Milada)
    Foto Monika Rittershaus

    Jména Smetanovým postavám ve Frankfurtu ponechali, jejich identitu razantně změnili. Vladislav je mediální magnát, hloupý, naparující se v lesklém modrém revuálním kostýmu před kamerami a oblbující důvěřivé masy. Nebezpečný týpek, jakých je plná Evropa i Trumpova Amerika, takový barrandovský Soukup s ulíznutou pěšinkou, něco mezi hochštaplerem, bavičem a populistou. Nakonec ani on nepřežije a zemře jako nicka, kterou je. Na podnět Milady uspořádá mediální soud, spíš lynč nad Daliborem. Celé první jednání snímají kamery, účelově se promítají “důkazy”, zaplacený kompars chválí nebo haní podle toho, jak mu lepá děva ukazuje. Před opevněným studiem demonstruje Jitka (Angela Vallone) spolu s Vítkem (Theo Lebow) a davem buřičů. Je už také jedno, za co bojují, nesou často prázdné transparenty a nejsou to žádná jehňátka – Jitku se pokusí znásilnit a Vítek ji ubrání brutálními kopanci. Vladislava a jeho podnik chrání bezpečnostní agentura řízená Budivojem. Když se Beneš, tady strážce ve velíně, nechá oklamat Miladou, bez skrupulí ho popraví. Za chyby se platí a lidský život nic neznamená, dnes mrtvola, zítra jiná aféra – a lid se baví! Dalibora vězní v prázdném studiu obklopeném reflektory a kamerami jako v reality show. Milada  mu tam propašuje jeho “dávno ždaná” sluchátka (housle by byly stejně nepřípadné jako ve středověku). A také batůžek s bombou, kterou Dalibor studio vyhodí do povětří. Holt v této společnosti rozhoduje brutální síla (ostatně středověký Dalibor nejednal jinak) a dezinformace. Pracuje na nich těsně po výbuchu i Budivoj, když v malé sekvenci namočí do krve zabitého Vladislava Vítka. Zbývá dvěma původně spořádaným lidem Miladě a Daliborovi jiná možnost obrany než se stát teroristy?

    Demonstranti proti pořádkům – Angela Vallone (Jitka) Theo Lebow (Vítek v rudé masce)
    Foto Monika Rittershaus

    Kdyby se popsané jen tak navěsilo na běžně hranou partituru, bylo by to k nekoukání hloupé. Jak to tak známe z mnoha takymoderních režií. A samozřejmě že občas tzv. malé lži, nesoulad slov a skutků, zaskřípe. Jenže ona filozofující esej vychází z charakteru hudby, kterou tu nehrají s vnějškovým dramatismem, žádné oslavné tirády hrdinství středověkého reka. Inscenace se odvíjí od nádherně měkkého wagnerovského orchestru, z jehož vyrovnaného zvuku na povrch vyplouvají jednotlivé nástrojové hlasy, leitmotivy, melodie. Fortissima jsou kultivovaná, žádné lámání skal, zdůrazňují se lyrické pasáže, v nichž dirigent Stefan Soltesz velmi rád setrvává. V logice inscenační výpovědi je v partituře dost škrtů, největší v závěru – no když už Dalibor hodí bombu, těžko ho tu mohou zastihnout “zbrojnoši”, všechno to dohoří hodně rychle.

    Televizní star – Gordon Bintner (Vladislav)
    Foto Monika Rittershaus

    Výsledkem je přesto nejen nádherné provedení Smetanovy skladby, ale také hudební podklad pro rituál o našem současném bytí a jeho podstatných existenciálních danostech. Podklad úvah, kterých se v podvědomí dnes sotvakdo zbaví, pokud nepovažuje nejpohodlnější ze všech způsobů žití, které zatím západní civilizace poznala, za samozřejmost.

    Je konec- Dalibor (Aleš Briscein) nad mrtvou Miladou (Izabela Matuła), v pozadí incenuje důkazy Budivoj (Simon Bailey)
    Foto Monika Rittershaus

    Jak je v takových produkcích nezbytné, vycházejí ve Frankfurtu z typově přesného obsazení. Aleš Briscein není romanticky dramatickým patetickým hrdinným tenorem, jak u nás bývá pro postavu Dalibora zvykem, ale statným mužem, který prostě nesnese bezpráví a vzepře se falešně hyperkorektním poměrům, ať to stojí co to stojí. Brání se sám! Právě tohle poselství nese Brisceinovo lyrické, významů plné provedení partu krásným hlasovým témbrem. Jako všichni tady nemusí přepínat hlasivky, aby se přenesl přes ztišený orchestr, prostě jako v německém provedení wagnerovských oper se tu zpěvem mluví, deklamuje, neřičí se hrdinné árie. Briscein je pro tuto interpretaci partu ideální hlasově, typově, herecky, technikou zpívání! Také nijak hrdinná Milada Izabely Matuły je obyčejnou středostavovskou ženou, než pochopí a zděsí se, že v normalizovaných společenských poměrech určovaných grázly shora prostě nelze žít s morálními a etickými imperativy. Magnáta Vladislava podává Gordon Bintner jako televizní moderátorskou hvězdu v lesklém modrém kostýmu, sebestředného narcise ovládaného jinými, nebezpečnějšími. Třeba Budivojem coby „gorilou“ v mužném pojetí Simona Baileyho. Z přesného určení postav vychází i jejich herecký projev, v principu připomínající klasické muzikály, v nichž obyčejné civilní jednání podle potřeby přechází v ostře stylizovaný projev. Žádný toporný operní takyrealismus, žádné popisnosti, ale ritualizované jednání sestavené z různých prvků důvěrně známých situací. Zůstává dost prostoru pro vlastní zpívání, nekříží nebo nedublují se pěvecké a herecké informace, jak se často děje.

    Vyšetřování ve velíně – Gordon Bintner (Vladislav), Simon Bailey (Budivoj)
    Foto Monika Rittershaus

    Inscenace jako je tato usvědčují z nepochopení věci jak tradicionalisty, co hlásají věrnost autorovi a jakoukoli jevištní tvorbu prohlašují za cestu do pekel, tak povrchní příživníky na operním divadle, kteří bez ladu a skladu chtějí uplatnit na jevišti jen sebe. Kéž by se inscenace dala předvést v pražském Národním divadle! Znamenala pro mě jeden z velkých zážitků posledních let, spolu se zmíněnou Heřmanovou Libuší.

    Oper Frankfurt – Bedřich Smetana: Dalibor. Dirigent Stefan Soltesz, režie Florentine Klepper, scéna Boris Kudlička, kostýmy Adriane Westerbarkey, video Anna Henckel-Donnersmarck a Kai Ehlers, světlo Jan Hartmann, dramaturgie Norbert Abels, Premiéra 24. února 2019. (Psáno z reprízy 16. března 2019.)


    Komentáře k článku: Dalibor z Frankfurtu podle Josefa Hermana: Rituál o životě ve lži a násilí

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,