Divadelní noviny Aktuální vydání 17/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

17/2019

ročník 28
15. 10.–28. 10. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    ČTP 2018 (No.4)

    Taneční platforma vběhla do posledního kola závodu. V něm se z bolesti vypovídal Vypravěč Spitfire Company (Studio Alta), načež mu nad hlavou proletěl bombardér Enola Elišky Brtnické (La Fabrika). Pak už jsme se spolu s nimi vřítili do cílové rovinky, kde mezinárodní porota rozděluje ceny.

    Emočně vypjatou zpověď podstupuje v sebetrýznivé performanci Vypravěč Cécile da Costa. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Emočně vypjatou zpověď podstupuje v sebetrýznivé performanci Vypravěč Cécile da Costa. Propůjčuje se tomuto podniku, protože, jak se domnívá, musí si to pamatovat, aby mohla na vše zapomenout… Poté, co spočítá všechna volná místa v sále, všechny ženy v sále a všechny Francouze v sále, pokračuje nenarozenými dětmi. Má tři (“má” je skutečně vhodný termín, odpovídá mučivé bolesti, s níž se performerka s potraty vyrovnává). Její divadelní rituál “není zasvěcen Bohu”.

    V pozadí sedí v příšeří u bicích, s trubkou a elektronickým pultem hudebník, který vytváří hudební doprovod. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Performerka stojí na vyvýšeném podiu, kde postupně staví a boří věž z cihel – mohylu. Kolem dvou (hledišti přilehlých) stran je platforma obehnána kontejnery s přírodními materiály (kamení, sůl,…). Každý  z  nich představuje jinou kvalitu jejího zármutku. Podél zbylých (odlehlých) stran se tyčí světelné panely. V pozadí sedí v příšeří u bicích, s trubkou a elektronickým pultem hudebník, který vytváří hudební doprovod.

    Žádná emoce není čirá a trvalá. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Da Costa odstiňuje náladu podle toho, s kterou látkou v jednotlivých nádobách právě pracuje. Má u nich přistaveny i mikrofony. Může divoce spílat, (do)jemně, něžně zpívat, šeptat i zaklínat. Rituální bojový tanec (poté, co kladivem rozbije mohylu) je přísně kontrolovaný, racionálně řízený, příčetný. Podobně vítězný tanec (ve vyprázdněném kontejneru) u ní provokuje neutrální, místy dokonce uspokojený výraz. Žádná emoce tu však není čirá a trvalá. Spíše budí dojem, že se vzájemně překrývají v nekonečném, sžíravém cyklu sebeproklínání.

    Ponoří se do kontejneru s vodou… FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Jaký div, že emocionální klimax následuje bezprostředně po domnělém vítězství, zdánlivé proměně! Performerka si lepenkou připevní cihlu k dlani. Nelze se jí zbavit, naráží na ni všude, určuje pohyb celého těla. Ponoří se do kontejneru s vodou a na to do nádoby s pískem. Promočená a špinavá se zbavuje cihel se syrovou zběsilostí. Nicméně projevy tichého zoufaství, které neslibují falešnou katarzi ani vystoupení z kruhu, určují základní tón této velkolepé, byť neutěšené podívané.

    Enola nabízí abstraktní jevištní kompozici,  v níž lze číst touhu člověka překonat každodenní, přízemní připoutanost člověka k podlaze. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Enola Gay byl bombardér, který shodil atomovku na Hirošimu. Eliška Brtnická se pro svou performanci vzdušné akrobacie na závěsné hrazdě nazvanou týmž názvem (Enola) nechala inspirovat japonskými vlivy, mimo jiné fenomény origami, kaligrafie a zenové zahrady. Nabízí abstraktní jevištní kompozici,  v níž lze číst touhu člověka překonat každodenní, přízemní připoutanost člověka k podlaze.

    Stačí malá nepozornost, vyrušení bodovým reflektorem, a padá. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Jako novicka na duchovní cestě musí performerka zkoumat všechny dostupné prostředky, jak odlepit své “ubohé” fyzické tělo od země, a to i za cenu, že se umaže. Když se jí podaří jednou povznést, neznamená to, že má pro příště vyhráno. Stačí malá nepozornost, vyrušení bodovým reflektorem, a padá. Ze zkušenosti letu si přece cosi odnáší a snaží se to zaznamenat. Rozvine úzké dlouhé plátno papíru jako kobercový běhoun a namáčí konečky copu – a potom celou hlavu – do nádoby s inkoustem. Svými „inkoustovými“ vlasy pak své zkušenosti zvěčňuje jakoby abstraktním kaligrafickým písmem na papírové plátno. Výšiny osvobozují, inspirují, zem je dílna, prostor tvorby, realizace. Performance se uzavírá na hrazdě, pod ní ale už čeká další prázdné plátno na popsání…

    Svými „inkoustovými“ vlasy své zkušenosti zvěčňuje abstraktním kaligrafickým písmem na papírové plátno. FOTO VOJTĚCH BRTNICKÝ

    Přehlídku uzavřela performancí Švihla v Divadle Ponec loňská držitelka ceny za Taneční inscenaci roku Tereza Hradilková. Výsledky slavnostního předávání cen letošní České taneční platformy si přečtěte v příštím – posledním díle – letošních zpravodajství.

    ///

    Více na i-DN:

    Tip: Česká taneční platforma 2018

    ČTP 2018 (No.1)

    ČTP 2018 (No.2)

    ČTP 2018 (No.3)

    ČTP 2018 (No.5)

    ///

     


    Komentáře k článku: ČTP 2018 (No.4)

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,