Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co se stalo s divadelní fotografií?

    Co je to divadelní fotografie? Jedná se o spojení zaměnitelné s fotografií divadla či fotografií z divadelního prostředí? Jaká je role fotografů v inscenačních týmech? Pochybuji, že podobné otázky dnes vyvolávají vášnivější diskuse. Dobře to odráží neukotvené postavení tohoto oboru v současném divadelním provozu i jeho nižší prestiž. Vždy tomu tak ovšem nebylo.

    Zlatou éru české divadelní fotografie je možné vymezit lety 1960 a 1990. Má to svoje umělecké důvody. Ve společnosti dochází koncem padesátých let k uvolnění, Československo se začíná otevírat zahraničním trendům a pokouší se navazovat na modernistické meziválečné směry. Umění se odklání od popisného realismu směrem k experimentálnějším formám. Vznikají klubová divadla, dramaturgie se občerstvuje soudobými autorskými kusy, scénografie opět tíhne k výtvarné metafoře. Divadelní fotografie, tradičně sloužící k dokumentaci a propagaci, začíná být častěji nositelem autonomního uměleckého sdělení. Fotografové volí různé formy stylizace, pracují s výřezem, vícečetnými expozicemi, hrubým zrnem či kolážemi. Etablují se ve sféře „vysokého umění“.

    Pro konstituci divadelní fotografie jako svébytné umělecké oblasti jsou podstatné i přízemnější skutečnosti. Komunismus přinesl změny na trhu práce. V divadlech začali fotografové dostávat zaměstnanecké smlouvy. Dlouhé roky soustředěné spolupráce s jedním divadlem vedly pochopitelně k užší specializaci. Pozitivistické ladění doby přineslo snahu o vymezování pojmů a rozvoj metodik. Na přelomu padesátých a šedesátých let byla uspořádána přehledová výstava Divadelní fotografie 1960, při jejíž příležitosti proběhl i seminář na téma oborových specifik. Institucionalizaci fotografie, nejen té divadelní, a její ukotvení v umělecké sféře představovalo zřízení specializace fotografie v rámci Katedry filmového a televizního obrazu FAMU roku 1960.

    Všechny tyto vlivy přinesly rozvoj oboru v kvantitativní i kvalitativní rovině. Vysoký status, který si divadelní fotografie udržovala i v době normalizace, ovšem souvisel i s vysokým statusem divadla jako takového. Divadelní inscenace byly často nositeli protestních myšlenek, divadelní prostředí bylo těsně spjato s listopadovou revolucí. Po pádu režimu se česká divadelní scéna znovu liberalizovala a diverzifikovala. Zároveň ovšem ztratila svůj kritický osten a výsadní společenské postavení. Mnohdy se změnil i organizační model. Fotografové, stejně jako zástupci jiných divadelních profesí, začali být opět krátkodobě najímáni. Situaci změnily také technologické inovace. Nastoupila digitální fotografie a počítačová postprodukce, další posun přinesl internet a sociální sítě. Citlivé čipy digitálních fotoaparátů a možnost pořídit vyšší počet snímků umožnily zachycovat divadlo i méně zkušeným autorům, nová media přispěla k rychlé a levné distribuci fotografií.

    Oblast divadelní fotografie se stala větší a svobodnější. Ztratila do velké míry svou prestiž, na rozdíl od jiných fotografických oborů si však přesto uchovala určitou exkluzivitu. Ta spočívá v její obtížnosti. Divadelní fotograf musí reagovat na pohyb herců a změny světla. K tomu, aby dobře vystihl klíčové momenty, se musí orientovat v obsahu inscenace. Jedinečnost jeho práce tkví také ve zmíněné oscilaci mezi dokumentační, propagační a uměleckou funkcí, které se mohou v jediném snímku prolínat.

    Výstava Česká divadelní fotografie, jejímž jsem spoluautorem a která bude otevřena 9. května v Obecním domě, představí historii oboru a zároveň přiblíží i jeho současnou produkci. Rádi bychom veřejnost upozornili na jedinečnost této trochu pozapomenuté oblasti. Snímky divadelních inscenací, bytostné hájemství divadelních fotografů, pro nás nicméně nebudou jediným ohniskem zájmu. Výstava nabídne také portréty divadelníků, fotografie z jejich civilního života, snímky divadelních budov, propagační tiskoviny či fotografie sloužící jako součást scénického řešení. Výstava prostě zachytí současný stav divadelní fotografie tak, jako to učinila výstava v roce 1960.


    Komentáře k článku: Co se stalo s divadelní fotografií?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,