Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 25
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co na sebe vím IV

    Přesné datum toho setkání si už nepamatuji. Vím jen, že k němu došlo na chalupě Jiřího Gruši poblíž Jičína někdy v podletí roku 1980. Kromě loučení s hostitelem, který odjížděl do zahraničí, jsme se zabývali peticí, aby byla Jaroslavu Seifertovi udělena Nobelova cena. Velký básník představoval mezi chartisty jednu z nejvýznamnějších osobností, nikdo proto s podpisem neváhal. Nedělal jsem si ostatně velké iluze, že by mé slovo mohlo mít účin.

    Josef Seifert „kontra“ Milan Kundera | FOTO ARCHIV

    Když jsme po letech s Jiřím Grušou na tuto událost vzpomínali, shodli jsme se, že jsme netušili, že náš podpis vyzní za pár let jako hlas proti tomu, aby se nobelovským laureátem stal český spisovatel žijící v Paříži, totiž Milan Kundera. Nenapadlo nás, že se ocitne mezi nejžhavějšími kandidáty a že se v zákulisí bude říkat, že by měl Nobelovu cenu konečně dostat Čech. Ne všichni disidenti zůstali ovšem tak neinformovaní jako my dva.

    František Janouch ve své knize Šel básník chudě do světa vypráví o tom, jak Seifertovu kandidaturu prosazoval. Nikoli jako první. Počínaje Albertem Pražákem v padesátých letech a konče Romanem Jakobsonem nebo francouzskými intelektuály kolem Jeana Paula Sartra v letech sedmdesátých bylo navrhovatelů víc. František Janouch však v roce 1984 hodnotil svou kampaň jako beznadějnou: …mluví se prý o Kunderovi nebo o někom z Afriky.

    Poté co 11. října 1984 Jaroslav Seifert Nobelovu cenu obdržel, psala Františku Janouchovi Eva Kantůrková, jejíž dopis Janouch v knize cituje: Mezi spisovateli-našinci není názor jednoznačný, tak jako nebyl tenkrát na návrh na udělení. Kvituje se ale jednomyslně – a i trochu zlomyslně -, že dostal-li cenu pan Seifert, nedostane ji jiný, jehož tu nechci jmenovat a o němž se dost mluvilo jako o možném zahraničním kandidátovi.

    Dějiny neexistují

    Stran té jednomyslnosti dodávám: mne se nikdo neptal. To, co Kantůrková označila za trochu zlomyslné, stojí za zamyšlení. Proč „spisovatelé-našinci“ kvitovali, že cenu nedostal Kundera? Nehledám v tom příčiny osobní, i když se takové povrchní vysvětlení nabízí třeba čtenářům havlovsko-kunderovské polemiky z roku 1969. Podstatnou úlohu nehrálo zřejmě ani to, že prý Kundera ještě doma odmítl poskytnout svůj rukopis samizdatové Edici Petlice.

    Kantůrková ve svém dopise určitou pohnutku naznačuje: Ostatně konstatování, že zahraniční proslulost není podmínkou získání ceny, je dost úlevná (sic!) pro lidi, kteří nemají odsud legální možnost stát se světově proslulými. Z hromadného úlevného pocitu se tak vyznává outsider, který se však se svým údělem nesmířil a neodcizil si proslulost jako jeden z životních cílů. Naděje na ni jej sice zbavili, ale je rád, že kdo jí dosáhl, cenu přesto nezískal.

    Leccos vypovídá polemika, kterou Eva Kantůrková v časopise Obsah vedla s článkem Milana Kundery, v němž ocenil polské hnutí odporu, zatímco Češi prý podle něj vypadli z dějin. Účastníky pravidelných schůzek zakázaných spisovatelů tím pohněval. Zasáhl jsem do rozpravy outsiderskou nadsázkou: posedlost otázkou, zda jsme v dějinách, je příznačná pro komunisty. Pro mě dějiny neexistují. Přítel Milan Šimečka reagoval: To seš teda vůl.

    Prosazování kandidatury Jaroslava Seiferta proti kandidatuře Kunderově mohlo podle mě mít důvod i v očekávání, že chartista-Seifert jako nositel Nobelovy ceny jednoznačným vystoupením upozorní světovou veřejnost na situaci potlačované kultury a potlačovaných občanských práv a na jejich statečnou domácí obranu, zatímco Milan Kundera, kriticky reflektující disidentsky angažovanou tvorbu, záruku takového vystoupení možná neskýtal.

    Chápu tento důvod, i když jej nesdílím. Zejména však věřím, že úsilí o Seifertovo ocenění pramenilo hlavně ve vztahu k jeho dílu. Bylo prosazovatelům bližší než Kunderovo. Nemíním proto nastolovat spor na promlčené téma. Nedávno jsem se v rozhovoru s Milanem Kunderou ujistil, že jej nebolelo a nebolí. Příliš se tomu nedivím. Nobelova cena například poté, co ji udělili opěvateli genocidy Michailu Šolochovovi, přestala být, čím bývala.

    Proč se tedy k té vzpomínce vracím? Jde mi jen o to, že když na ni v mých pamětech došla řada, nechci smlčet, že kdybych nad listinou se seifertovskou peticí věděl, co jsem se dozvěděl později, nebyl bych ji podepsal. Kandidátem hodným mé podpory, žel nevlivné, a tudíž nezveřejnitelné bez pomoci zahraničních aktivistů, by byl Milan Kundera. Doufám, že smím říci i to, že mě Jiří Gruša několikrát povzbuzoval, abych se zmínce o tom nevyhnul.

    Básník národního osudu?

    Můj názor neroste ze starého přátelství, nýbrž z hlediska méně osobního. Jaroslav Seifert byl básník národního osudu; jeho verše mě dojímaly a hladily. Romány Milana Kundery podávají tragikomické příběhy lidského bloudění v šíleném dvacátém století, pojaté s odstupem jako hra. Zadíraly se mi a zadírají hluboko pod kůži. Jeho eseje obdivuji a jeho kritický vztah k angažované literatuře jsem přijal za svůj sice pozdě, ale v plném rozsahu.

    Některá očekávání spojená s udělením Nobelovy ceny Seifertovi se nenaplnila. Václav Havel mu v dopise, jejž Janouch rovněž cituje, nadarmo připomínal jeho projev na sjezdu spisovatelů v roce 1956. Básník byl příliš stár a nemocen a neodolal nátlaku. Na obrazovce okupační televize ve společnosti dvou režimních posluhů strpěl oslovování „Jaroušku“ a pak odvolal svůj podpis pod Dokument Charty 77 adresovaný Budapešťskému fóru KBSE 1985.

    Smutnou kapitolou se stala laureátova promluva, která byla za básníka neschopného osobně cenu převzít přečtena při předání. Antonín Brousek v časopise Rozmluvy potom poukázal na to, že nejen nejevila znaky seifertovského vyjadřování, ale příčila se i myšlenkám a postojům, které básník dotud ztělesňoval. Brouskovy postřehy text promluvy věcně analyzovaly a působily velmi přesvědčivě. Vedly k podezření, že ji psal někdo jiný.

    Básník tím přirozeně mohl někoho zmocnit. Promluva však neobsahovala ani slůvko o pookupačním pogromu na českou kulturu. Autor připustil, že existuje typ básníka laděného dramaticky, který odráží společenské konflikty, ale sám prý představuje typ jiný, totiž zpěvný. Básníka „Přilby hlíny“ zapřel. Citoval Heideggera německy, snad aby doložil, že je vzdělanec. Po jadrnosti Seifertova projevu na spisovatelském sjezdu v roce 1956 nezbyla ani stopa.

    Disidenti přijali Brouskovy poznámky podrážděně. Karel Pecka se na něj dokonce obořil, že jako člověk, který svou zemi dost nemiloval, neboť ji dokázal opustit, ztratil právo vyslovovat se k jejím záležitostem. Havel a jiní přátelé pronesli na Brouskovu adresu mírné i ráznější odsudky. Nechtěně prozradili, jak nepříjemné otázky vznesl a jak se ocitl blízko poznání, že spoleh na občanský a politický ohlas Nobelovy ceny nevyšel.

    Jsem přesvědčen, že by Milan Kundera jako nobelovský laureát vystoupil naopak pádně a osvědčil to, co mnohokrát předtím: že je důsledný zastánce utiskované kultury a společnosti. Myslil jsem na to, když jsem jako ministr kultury v letech 1990–92 čelil dotazům západních novinářů na české výhrady proti Kunderovi. Odpovídal jsem, že má mezi zdejšími čtenáři desetitisíce ctitelů. Ale byla to odpověď vyhýbavá a neúplná. Měl jsem tazatele odkázat na „spisovatele-našince“.

    (Pokračování)

    • Autor:
    • Publikováno: 14. května 2012

    Komentáře k článku: Co na sebe vím IV

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,