Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co na sebe vím III

    S Václavem Havlem v dobách Charty (1983) a o deset let později U modré kachničky | FOTO ARCHIV

    Prohlídka probíhala klidně zejména zásluhou manželčinou. Estébáci se sami ničeho nedotýkali, když pochopili, že chce průběh usnadnit. Požádali, kam chtějí nahlédnout, a ona odestýlala postele, zvedala sloupky prádla, přerovnávala potraviny ve spíži a nástroje v dílně. Jen když podporučík D. trval na tom, že prozkoumá koks zbylý v kotelně – před lety jsme začali topit plynem -, nechala mladého muže, aby se špinil sám. Major G. se na jeho snahu tvářil neutrálně: zdálo se, že neočekává, že se u nás najde něco závažného. Jediný exemplář samizdatu komentoval ironicky: Skromná sbírečka. Poznal, že jsme s prohlídkou počítali.

    Zato se neustále snažil pohovořit s mou ženou. Zabýval jsem se dětmi, jinak jsem nebyl nic platný. Vzal jsem si však hloupě do hlavy, že má major za lubem něco, čemu musím zabránit, a tak jsem mu dva tři pokusy o důvěrný rozhovor překazil. Nakonec se k němu odhodlal bez ohledu na mě. Paní Uhdeová, pravil okázale vlídně, jestlipak víte, proč vás to dnes potkalo. Odpověď zněla: Protože jsem se před čtrnácti lety provdala. Major zavrtěl hlavou. Nikoli, spustil slavnostně, stala se trestná činnost, tady se zastavil a nadechl, a budou vyvozeny všechny zákonné…, znovu se zastavil a dodal triumfálně: … důvody.

    Nebylo mi ten večer vůbec do smíchu, ale v tomto okamžiku jsem se málem rozesmál. Tušil jsem, že příští doktor práv promovaný na policejní fakultě neudrží nasazený tón, ale nejasné bylo, jak se to projeví. Nerozeznával rozdíl mezi důvodem a důsledkem. Přesto se zdálo, že je se svým výkonem spokojen. Byl Ubu Alfreda Jarryho vůbec směšný? Text Charty nemáte? Popravdě jsme řekli, že ne. Jeho pozornost v obývacím pokoji upoutala dřevěná rampa s žárovkami tvořící jakési korýtko blízko pod stropem. Mám se tam podívat? zeptal se. Nabídl jsem přenosné schůdky. Major nabídku odmítl.

    Ale věcí odebírali hodně: všechny mé rukopisné texty, korespondenci, účty, kapesní adresář, tchyniny dopisy. Manželka dokazovala, že jsou ryze soukromé. Nechtěla vydat vážně nemocnou matku v nebezpečí výslechu. Nepros se jich, řekl jsem, abych se aspoň jednou zachoval mužně. Major pokynul podporučíkovi, ať ty dopisy vrátí. Ale plány domu zabavil. My si je nenecháme, ujistil mě. Brali gramofonové desky; nebylo je na čem přehrát – neměli jsme gramofon. Ani televizor. Seznam obnášel přes sto položek. Podepsal jsem jej. Končíte? zeptala se žena. Služba nekončí nikdy, odpověděl major a nadechl se.

    Nyní vás vyzývám, znovu promluvil slavnostním tónem, abyste se s námi odebral do věznice v Bohunicích. K výslechu, dodal nadporučík dr. B. a poněkud tím oslabil hrozivé vyznění majorovy promluvy. Rozlučte se se ženou, pokračoval major ještě patetičtěji. Nestačil jsem se navečeřet, a tak mi manželka začala honem chystat s sebou něco k jídlu. Není námitek, souhlasil nadporučík, i když to nechápu: manžel bude za hodinu doma. Nevěřil jsem mu, protože jsem znal estébácký zvyk lživě slibovat zatčeným brzký návrat, ale major se po nadporučíkovi podíval zlobně: podruhé narušil psychologický účin jeho slov.

    Za hodinu můžete být v teplákách

    V bohunické věznici to skutečně šlo rychle. Na vrátnici jsem musel ukázat „občaňák“ a pak mě vedli do poschodí, ale vyšetřovatel B. už s námi nešel. V rozčilení jsem si toho všiml až o hodně později. Představoval jsem si, že mě hned tak nepustí. Při výslechu jsem odmítl obvinění: podpis Charty nepokládám za trestný čin. Opravili mě: nejsem z ničeho obviněn, vyslýchají mě jako svědka; chtějí vědět, kdo mi text přinesl a zda na jeho podpisu trvám. Řekl jsem, že jim žádné jméno nesdělím. To si rozmyslete, přesvědčovali mě. Podat svědectví je zákonná občanská povinnost. Za její odepření vás můžeme na tři roky zavřít.

    Podruhé se ukázalo, jak neprozíravé a nezodpovědné bylo neprostudovat si podrobně trestní zákon. Byl bych pochopil, že mi estébáci pořád jen vyhrožují. Ale takhle jsem se v situaci nevyznal. Předložili mi trestní oznámení na neznámého pachatele a tvrdili, že k němu musím vypovídat. Dostal jsem šílený strach. Tři roky ve vězení jsem si troufal přestát, ale zoufale jsem myslel na to, co si počne žena s dětmi: v širší rodině se nedalo počítat s podporou hmotnou ani morální. Měl jsem užuž na jazyku jméno Jiřího Müllera: přečkal několik let vězení; jistě by přežil i další, kdyby mu je mé svědectví vyneslo.

    Rozhodující při pomyšlení na ženu však byla představa její reakce, až se dozví, za jakou cenu mě pustili. Dozví se to: podle toho, jak se tvářím, uhodne každou mou myšlenku a každý můj čin. Ano, nesouhlasila, abych podepsal Chartu, smířila se s tím, že jsem prosadil svou, ale kdybych se stal udavačem, byl bych ztratil vše nebo téměř vše, co na mně měla ráda. To pro mě nepřicházelo v úvahu. Znovu jsem opakoval, že ze mě žádné jméno nedostanou. Jak chcete, řekl major. Tady soudruh zajde pro trestní lístek, na osmačtyřicet hodin vás zadržíme a pak prokurátor uvalí vazbu. Za hodinu můžete být v teplákách.

    Tak se stalo, že jsem pronesl nejstatečnější větu svého života: To se nedá nic dělat. Tadysoudruh se zvedl a odcházel – velmi pomalu, jako by mi chtěl prodloužit čas na rozmyšlenou. Konečně se za ním zavřely dveře. Uplynulo dlouhých deset minut. Jaké to bude ve vězení? Od známých, kteří už tam byli, jsem slyšel, že statut politických vězňů neexistuje a že s nimi zacházejí neobyčejně tvrdě. Vynořily se mi nejrůznější detaily. Šabatu dali na celu s psychotickým loupežným vrahem. Ale největší tíha ze mě přesto spadla. Teď musím už jen vydržet. Předpokládal jsem, že chartistů je asi dvacet a že nás zavřou všechny.

    Na psacím stole přede mnou trčelo vzhůru skurilní sousoší složené ze tří hlav: Leninovy, Stalinovy a Gottwaldovy. Jste nějak pobledlý, staral se major. Bojíte se? Čeho? Že vás budeme bít? Máte tady bysty pánů, za kterých se to dělalo, a nejen to, zkusil jsem, jaký má poměr k minulosti. To už dávno není pravda, usmál se. Postupujeme jen a jen podle zákona. Ten platí pro všechny. Nikdo si nesmí dělat iluze, že má výjimku. Kéž by to tak bylo, přešel jsem k současnému stavu. Věděl jsem, že některé aktivisty mlátí. Nic než zákon, prohlásil major. I s vámi se tak bude jednat. Uvidíte.

    Pak se tadysoudruh vrátil, ale s prázdnýma rukama. Pro dnešek to stačí, oznámil můj vyslýchatel. Můžete domů. Než jsem si stačil uvědomit, že jen zkoušeli mou odolnost, ocitl jsem se na ulici. Byla mrazivá lednová noc, krátce po půlnoci, prostranství „Na kopečku“ – tak v Brně říkají bohunické věznici -, bylo jako po vymření, městská doprava žádná, pěší cesta z kopce mi připadala nekonečná. Navíc jsem si paranoidně sugeroval, že mě dají přepadnout. Svíral jsem v kapse klíče naivně odhodlán se bránit. Myslel jsem na otce, na strach, kterým trpěl a který jsem mu vyčítal. V duchu jsem jej odprošoval.

    Můj otec zápasil nikoli se strachem ze tří let vězení. Za protektorátu mu jako manželovi Židovky hrozili koncentračním táborem, odkud není návratu. Má matka jej zbožňovala, odpouštěla mu předem veškerá drobná i větší provinění. Sdílela s ním jeho slabost. Na jejích citech nic nezměnily ani jeho úvahy o rozvodu. Když dával po únoru 1948 výpovědi kolegům, věděl, že bude doma pochopen: vykupoval tím zabezpečení rodiny se čtyřmi dětmi. Jestli jsem naopak před chvílí přece jen jaks taks obstál, vděčím za to pouze ženě. Bez jejího náročného vztahu bych byl bezpochyby svému strachu spontánně podlehl.

    (Pokračování)


    Komentáře k článku: Co na sebe vím III

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,