Divadelní noviny Aktuální vydání 6/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

6/2019

ročník 28
19. 3.–1. 4. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co má tak asi na mysli náš pan ministr kultury, když říká „živá umění“?

    Mně se náš pan ministr kultury v zásadě líbí; je to člověk pevných mravních zásad, je decentní, neexhibuje. Nehodlá podporovat žádné archaické krevní msty vůči našim sousedům či spolubydlícím, a to je v této zemi pokročile kulturní. Ve své funkci se rychle zorientoval a hravě pochopil, že kultura je v naší společnosti otloukánek – což je samo sebou snadné –, ale nechce to tak nechat. Směle se dožaduje jednoho procenta na „kulturu“. Špatně. Chtít pouhé jedno procento je čirý defétismus. (A ani to nakonec nedostal.)

    Nedávná dobrá zpráva sděluje, že Ministerstvo kultury dostane o 100 milionů korun víc na živé umění, pošle je hlavně do krajů. Peníze by měly proudit do divadel, orchestrů a sborů především v krajích. Jak? Nějak si s panem ministrem asi nerozumíme. My, co makáme v kulturním terénu, pod pojmem „živá umění“ rozumíme nikoli zavedené instituce, nýbrž umění neinstitucionalizované, nezávislé, nové formy umění a nové formy jeho provozování, jaké vznikly v novém režimu. A to je zatraceně jiný boj než za zvýšení platů zaměstnancům příspěvkových organizací.

    Proto náš pan ministr také ovšem pochybil, když hned první investici nasměroval k zaměstnancům subvencovaných institucí; možná to bylo v jeho nové pozici diplomatické, z hlediska zvýšení tvořivého potenciálu České republiky to však není záruka ničeho. Však jsme od té doby také neslyšeli, že by dotyční zaměstnanci přivezli nějaké zlato z uměleckých přehlídek v cizině.

    Demagogickým a výprodejovým používáním ztrpklo mi už dávno i samo slovo kultura. Od jisté doby ho přímo nesnáším; definitivně od chvíle, kdy můj zrak zabloudil na anonymní dokument průmyslových vizionářů zvaný INTEGROVANÁ STRATEGIE PODPORY KULTURY DO ROKU 2020, který vzalo ministerstvo za svůj a který pracuje s odpudivým termínem „kulturní a kreativní průmysly“. Tato dystopie nechává daleko za sebou 1984, proslulé dílo George Orwella. Kdyby se INTEGROVANÁ STRATEGIE naplnila, jdeme všichni do montérek – šroubovat, drátovat a letovat umělecká díla.

    Je-li součástí kultury používání jazyka, jako že je, pak inkriminovaný dokument nechal daleko za sebou nevinné ptydepe našeho oplakávaného pana prezidenta. Nemělo by snad ministerstvo kultury ve svých závazných dokumentech jít i co do jazykové kultury příkladem? Mělo.

    Není zřejmé, zda a jak se náš pan ministr opírá o dotyčný dokument, doufám, že nikoli. Raději bych však byla, kdyby se od tohoto pojetí jednoznačně distancoval.

    V tuto chvíli by se dalo shrnout, že se ministerstvo kultury snaží v intencích autorů INTEGROVANÉ STRATEGIE z nějakého záhadného důvodu setřít pel z pojmu umění. Ale tento pel je právě tím, co dělá umění uměním, jako motýla dělá motýlem. Umění je živým jádrem poněkud otřepaného pojmu kultura. Umění je živý, proměnlivý, neprognostikovatelný zdroj nových estetických a emocionálních hodnot. Je to z velké části stav umění, originalita a sugestivnost umělců, podle kterých jsme – nebo nejsme – jako společnost atraktivní pro cizinu i pro sebe samé. Z umění čte vnější svět, a my taky, naši povahu – naši imaginaci a naše fobie, naši otevřenost či uzavřenost, náš altruismus a naše démony. Rovněž tak je znalost umění a umělců jiných národů a společenství součástí našeho vnímání a hodnocení jiných národů. Toto poznání většinou předchází věcnému poznání (nejprve se seznamujeme s uměleckými díly jiných národů a etnik, teprve potom realisticky studujeme jejich společnost). Umělecká díla vypovídají ve zvláštních zkratkách, kdo jsme ve svých údolních, horských, jezerních a pouštních civilizacích. Jsme skrze ně druhým lidským celkům srozumitelní, a možná i, dá-li bůh, sympatičtí.

    Velmi mě proto uráží, pokud se o této jedinečné sféře lidské činnosti mluví jako o kulturních a kreativních průmyslech, je to neautentické, zavádějící, jednoduše úplně lživé. Nemluvme proto tolik o „kultuře“; pod tímto pojmem se už skrývá kdeco, třeba ty vykutálené „kulturní aktivity“, za které tolik vyhazujeme. Mluvme o umění; o podpoře umění a umělců. O co nejpřímější a odbyrokratizované podpoře umělců.

    To, co by měla veřejná sféra (ministerstvo, pan ministr) ve skutečnosti podporovat, je kreativní potenciál národa, kterým jsou v okruhu takzvané kultury umělci. Umělce před zaměstnanci, umění před institucemi. Měla bych vlastně raději ministerstvo umění než ministerstvo kultury.

    Takže: S kým jdete, ministři kultury? Se zaměstnanci, nebo s umělci?


    Komentáře k článku: Co má tak asi na mysli náš pan ministr kultury, když říká „živá umění“?

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,