Divadelní noviny Aktuální vydání 10/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

10/2019

ročník 28
14. 5.–27. 5. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Co jsme si nadrobili

    Autor textu datovaného 7. dubnem 2019 a podivně nazvaného Kulturní manifest: Manifest kultury uveden není. Jen prvních čtrnáct signatářů v čele s dokumentaristkou Olgou Sommerovou, z oblasti divadla Břetislav Rychlík, Arnošt Goldflam a Bára Štěpánová. Na internetu se dalo vyhledat, že aktivita je spjata se „studentským listem pro seniory“ Babylon, neboť dokument je vyvěšený pouze na jeho internetových stránkách s výzvou, že na jeho e-mailové adrese lze připojit další podpisy. Večer 24. dubna jich bylo na stránkách Babylonu rovných čtyřicet. Lidí vážených, kteří jistě mají právo, ne-li povinnost vyjadřovat se k podstatným náležitostem naší doby.

    Je otázkou, kdo o manifestu vůbec ví. Ani k nám do redakce nedošel přímo, ale v e-mailech lidí z hudebního světa. A ti ho rovnou zkritizovali. Protože na stránkách Babylonu není prostor k diskusi, vyvěsili jsme manifest také na iDN, aby byl veřejně přístupný a bylo možné ho věcně prodebatovat. Sám jsem s tím začal a vyzval ony korespondenty k tomu, aby přidali své výhrady. Nikdo z nich nereagoval, další komentář zatím přidal jediný Vladimír Hulec.

    Umělecká obec manifest prostě okázale ignoruje. Nereagoval ani přímo osočený ministr kultury, je otázkou, jestli mu manifest vůbec někdo doručil. Na stránkách MK ČR se momentálně pilně a nepříliš přesvědčivě komunikuje odvolání dvou ředitelů, které zrovna patří ke kritizovaným praktikám. Ani signatáři se zřejmě nesnaží své prohlášení už dobré dva týdny výrazně prosadit. Rozumí tomu někdo?

    Jedno z možných vysvětlení je hrozivé: už jsme tak znormalizovaní, že na třeba nedokonalé idealistické provolání prostě nechceme reagovat, protože nás unavuje a svým způsobem ohrožuje – proč se zabývat něčím tak nepraktickým, co nám může vyrobit nepřátele?

    Text sestává ze dvou částí: V první se odmítá prý jen dvojí koncepce kultury: představa umění jako třešničky na socio-ekonomickém dortu, kterou jsme zdědili z minulosti, a ta, která souzní s pseudoliberálními představami o kultuře jako objektu tržních sil. Obě mají na naši současnost zničující vliv. A okázale se deklaruje význam kultury (v celém dokumentu se volně zaměňuje s termínem umění) pro život společnosti. Nic o tom, že se kultura jako všechno vzdaluje principům občanské společnosti, po kterých se naposledy volalo před dvaceti lety. A copak se veškeré profesionální umění neprovozuje za peníze, neb se jím profesionální umělci živí? Už po staletí a tisíciletí?

    Ve druhé části se ostře napadá ministerstvo kultury coby vrchnostenský úřad, který staví na neodpovědnosti, buzeraci a byrokratizaci, a kritizuje se podoba dotačních řízení. Chraň Bůh, abych současné politiky obhajoval, nicméně: Kdo zabránil transformaci divadel? Kdo lpí na umělcích v postavení státních a městských či krajských zaměstnanců pod penzí? Kdo zhatil pokus převzít velmi racionální funkční dotační systém z Německa? Kdo a hlavně proč pohřbil neziskovou organizaci v kultuře?

    Nejsou oni špatní a my dobří, proto ideové manifesty na složitou realitu nestačí.


    Komentáře k článku: Co jsme si nadrobili

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,