Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2019

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2019

ročník 28
25. 6.–2. 9. 2019
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Činoherní studio Ústí nad Labem 1. 9. 1972 — 31. 3. 2014

    Činoherní studio bylo založeno v Ústí nad Labem roku 1972, přesto lze za jeho prapočátek považovat již rok 1958, kdy kolem sebe Pavel Fiala a Miloš Dvořák ve východočeském Broumově shromáždili skupinu mladých lidí se zájmem o umění. Z postupně se rozrůstajícího hloučku vzniklo Kladivadlo. Název souboru byl inspirován titulem známé statě E. F. Buriana Pojďte, lidé, na divadla s železnýma kladivama.

    Budova  Činoherního  studia Ústí  nad Labem

    Budova Činoherního studia Ústí nad Labem FOTO ARCHIV DIVADLA

    V roce 1963 se soubor přestěhoval do Kadaně a potřetí se stěhoval v roce 1965 – do Ústí nad Labem, kde se z rozhodnutí krajských činitelů stal součástí Státního divadla Zdeňka Nejedlého. Soubor hrál nejprve na malé scéně Oborového domu kultury pracujících, později se divadlu podařilo získat sál pro 65 lidí ve Velké hradební 33. V září 1967 soubor získal na dva roky autonomii, od začátku sezony 1969/1970 se stal jediným mimopražským souborem Státního divadelního studia Praha. V Kladivadle začala umělecká dráha řady herců, kteří se posléze stali slavnými (Josef Dvořák, Uršula Kluková, Jiří Císler, Václav Helšus, Luděk Sobota a další). V roce 1971 si nadřízené orgány vynutily rozpuštění souboru a ten k 31. 12. 1971 zanikl.

    Činoherní studio zahajuje

    Na troskách zakázaného souboru, z jeho jádra i angažováním dalších lidí postupně vznikl nejdříve soubor Groteska, později přejmenovaný na Činoherní studio mladých, který od začátku sezony 1972/1973 zahájil činnost pod názvem Činoherní studio.

    Po operním režisérovi Norbertu Snítilovi, pověřeném vedením souboru v přechodném období, v sezoně 1972/1973 nastoupil nový umělecký šéf, režisér Jaroslav Chundela, který kolem sebe soustředil skupinu mladých herců (především z brněnského Divadla na provázku). Podařilo se mu oslovit řadu tvůrců, jimž normalizační režim znemožňoval práci ve větších centrech. Promyšlené umělecké plánování a dramaturgie, na níž se podílel bývalý dramaturg v šedesátých letech proslaveného a v roce 1972 zakázaného Krejčova Divadla za branou Otakar Roubínek, zformovaly z ústeckého souboru výraznou scénu s originálním repertoárem. Působil zde slovenský režisér Ivan Balaďa, Juraj Herz, Alois Hajda či Pavel Hradil. Největším úspěchem Chundelova šéfovského období bylo návázání spolupráce s Evaldem Schormem, který v Ústí nastudoval Komenského Diogena cynika a Páralovu Profesionální ženu. Ještě větší význam však měla Schormova osobnost pro vnitřní formování souboru, do jehož vínku dala usilování o hledání aktuální společné výpovědi.

    V sezoně 1975/1976 do Činoherního studia nastoupil nový umělecký šéf, teprve pětadvacetiletý režisér Ivan Rajmont, jenž ve spolupráci s Leošem Suchařípou (dramaturgem, který směl být oficiálně angažován pouze jako herec) a později také s Alexem Koenigsmarkem a Karlem Steigerwaldem z Činoherního studia vybudoval jednu z předních scén celostátního významu.

    Rajmontovo šéfování přineslo odklon od divadel malých forem. Studiovým zůstalo divadlo především ve smyslu cílevědomé orientace na sociálně a politicky angažované divadlo uváděné navzdory režimu. Síť spolupracovníků se živelně rozrůstala. Svoji stopu v Ústí zanechali režiséři Jan Grossman, Jaroslav Vostrý, Jan Kačer, Petr Kracik či Miroslav Krobot a výtvarníci Irena Greifová, Ivo Žídek, Jozef Ciller či Jan Dušek. Souborem prošla řada herců, pro něž – jak sami říkají – bylo ústecké období profesní „školou“ vysoké úrovně: Jiří Bartoška, Karel Heřmánek, Pavel Zedníček, Jiří Schmitzer, Tomáš Töpfer, Ondřej Vetchý, Marie Spurná, Jelena Juklová, Rudolf Stärz, Dana Balounová, Alexej Okuněv, Václav Knop, Pavel Rímský, Leoš Suchařípa a mnozí další.

    Mimořádného ohlasu se dostalo inscenaci Jakuba Fatalisty, která se jen v Ústí za patnáct let uvádění dočkala 223 repríz, a stala se tak nejhranější místní inscenací všech dob. Z hlediska divadelní kritiky bylo snad ještě mimořádnějším počinem nastudování Tří sester v překladu Leoše Suchařípy, který byl vytvořen přímo pro potřeby divadla. Rajmontovo pojetí, které akcentovalo groteskní prvky předlohy, znamenalo přelom v české interpretaci Čechovových her.

    Inscenace Tří sester se 8. 2. 1982 také stala zahajovacím představením nového hracího prostoru. Sál a budovu zrušeného kina Revoluce (dříve Alhambra) ve Varšavské ulici na Střekově si členové souboru na divadlo z velké části přestavěli svépomocí.

    Alex Koenigsmark i Karel Steigerwald přímo pro Činoherní studio napsali řadu textů, a tak se z divadla stala významná „dílna původního dramatu“. Činoherní studio se stalo divadlem, pro které bychom v kontextu celého normalizačního Československa těžko hledali obdobu.

    Jakub fatalista

    Inscenace Jakub fatalista (r. Ivan Rajmont, prem. 1975) FOTO JAROSLAV KREJČÍ

    Listopadové transformace

    Po poněkud rozporuplné sezoně Pavla Pecháčka se uměleckým šéfem v roce 1987 stal Petr Poledňák, který do Činoherního studia přivedl další generaci tvůrců, mj. herce Karla Rodena a Ivanu Chýlkovou. Poledňák divadlo přenesl přes období Sametové revoluce i prvními roky polistopadové transformace. Polistopadová éra Petra Poledňáka bývá vnímána rozporuplně: na pokles návštěvnosti, který v době náhlé svobody zasáhl prakticky všechna česká divadla, Poledňák reagoval oslabením dramaturgické koncepce a uváděním divácky vděčnějších, zvláště komediálních titulů. Na druhou stranu se projevil jako uvážlivý manažer – pod jeho vedením se v roce 1992 Činoherní studio osamostatnilo od Státního divadla, což v nových podmínkách umožnilo pozdější umělecký rozvoj souboru.

    V roce 1993 Petr Poledňák přijal pozvání z Prahy a s většinou souboru přesídlil do pražského Divadla Rokoko. Do vyprázdněného divadla v Ústí nastoupil prakticky celý ročník pražské DAMU vedený režiséry Michalem Langem a Jiřím Pokorným a dramaturgyněmi Lenkou Havlíkovou a Markétou Bláhovou, který si s sebou přinesl repertoár svých absolventských inscenací. Nová generace se otevřeně přihlásila k odkazu slavné éry sedmdesátých a osmdesátých let – k náročné dramaturgii a k divadlu silné autorské výpovědi skrze téma, sdílené a sdělované úsilím celých inscenačních týmů. Nové koncepci odpovídaly radikální změny foyer a vizuální podoby divadla. Herec a propagační výtvarník Jan Lepšík se stal autorem nového loga Činoherního studia – dnes již legendární až mýtické kovadliny, která spojila odkaz tradic Kladivadla založeného na reformátorské stati E. F. Buriana s étosem revolučního generačního divadla nové doby.

    Klub rváčů

    Klub rváčů (r. Filip Nuckolls, prem. 2008) FOTO JAN DVOŘÁK

    Jaroslav Achab Haidler

    V roce 1994 byl za ředitele divadla zvolen Jaroslav Achab Haidler, všestranná umělecká osobnost s kořeny v polooficiálním divadelním undergroundu 80. let. Haidler zásadně ovlivnil celé polistopadové směřování divadla. Neméně výrazný vliv na tvář souboru měla také dramaturgie i osobnosti kmenových režisérů a zejména uměleckých šéfů. V letech 1993–1997 na pozici uměleckého šéfa působil Jiří Pokorný, kterého v letech 1997–2004 vystřídal David Czesany.

    Dramaturgické směřování se ještě více radikalizovalo po obměně kolektivu, která postupně probíhala od roku 1994 a byla dovršena po nástupu nového uměleckého šéfa Davida Czesaného. Odešli mj. herci Robert Jaškow, Martin Sitta, Tomáš Pavelka, Jaroslav Šmíd, Jiří Hána, Klára Pollertová (Trojanová), Veronika Pospíšilová, Marek Taclík i režisér Michal Lang. Do divadla nastoupili Jan Lepšík, Jitka Prosperi, Roman Zach, Martin Finger, Hynek Chmelař, Natálie Drabiščáková, Matúš Bukovčan, Lucie Roznětínská, Leoš Noha, Jan Bidlas, Jan Dvořák a řada dalších.

    V roce 1999 odešel Jiří Pokorný do brněnského HaDivadla, Lenka Havlíková (Kolihová) se stala dramaturgyní Národního divadla a Markéta Bláhová (Bidlasová) přijala místo ve Švandově divadle.

    Na uprázdněná místa dramaturgů nastoupili v roce 2001 Jan Vedral a Kateřina Jungová. Herci Nataša Gáčová a Jiří Černý vystřídali Veroniku Rašťákovou, Hynka Chmelaře a Elu Lehotskou. Sezona 2001/2002 přinesla větší žánrovou rozmanitost, ale v zásadě navázala na předchozí tendence. Zvláště významným počinem v oblasti uvádění coolness dramatiky se stala česká premiéra Ravenhillovy hry Shopping and Fucking.

    Nepřítel lidu

    Nepřítel lidu (r. Filip Nuckolls, prem. 2011) FOTO ISAAC SIBECAS

    Povodeň 2002

    O divadelních prázdninách, v srpnu roku 2002, bylo Ústí nad Labem a s ním i v blízkosti řeky položené Činoherní studio zasaženo ničivou povodní, která se postarala o dramatickou tečku na konci jedné éry. Díky solidaritě a pomoci řady institucí i jednotlivců však přežilo i tuto zkoušku a mohlo pokračovat ve své činnosti.

    Popovodňový soubor Činoherního studia se začal profilovat v lednu 2005 s nástupem umělecké šéfky Natálie Deákové (od října 2006 nahrazené dramaturgem Vladimírem Čepkem), dramaturgyně Johany Součkové a režiséra Filipa Nuckollse. Divadlo si uchovalo výrazně generační styl výpovědi dále rozvíjející autorské tradice divadla. Dramaturgický záběr se však rozšířil a Činoherní studio se kromě uvádění českých i světových premiér zaměřilo také na silné režijní interpretace klasických textů. Na jaře 2011 došlo ke změně na postu ředitele – po Jaroslavu Achabu Haidlerovi se jím stal dosavadní umělecký šéf Vladimír Čepek. Nový umělecký šéf Filip Nuckolls ke spolupráci přizval mladé dramaturgy Vojtěcha Bártu a Veroniku Musilovou Kyrianovou. Činoherní studio se zaměřilo především na radikální adaptace klasických textů a kromě divadelních předloh adaptovalo i prózu a filmové scénáře a zpracovávalo dokumentární náměty. Dramaturgie se v rámci provázané koncepce jednotlivých sezon zaměřovala na významná aktuální témata regionálního, nadregionálního i globálního charakteru a usilovala o rozměr divadla jako instituce se širokým společenským přesahem.

    (pro DN ze stránek ČS Ústí zpracoval Vladimír Hulec)


    Komentáře k článku: Činoherní studio Ústí nad Labem 1. 9. 1972 — 31. 3. 2014

    1. Josef Herman

      Josef Herman

      Jen drobnost:
      režisér Snítil se jmenoval Norbert, nikoli Robert.

      19.04.2014 (11.59), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    2. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Opraveno.
      Díky za upozornění.
      🙂

      20.04.2014 (4.11), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    3. Miloš Dvořák

      Profilový obrázek

      V části,
      kde se píše o počátečním formování souboru Čin. studia Jaroslavem Chundelou, je poněkud zavádějící věta „především z brněnského Divadla na provázku“. V první sezóně (1972-73) působili v Čin. studiu herci: Václav Helšus, Ladislav Bambas a Uršula Kluková (z původního Kladivadla), Dana Balounová (přišla z DVÚ Hr. Králové), Marie Spurná (z DFXŠ Liberec), Jelena Šebestová (z DAMU), Marie Veselá (elévka z Č. Budějovic), Jindřich Khain (byl před tím naposledy v Chebu), Jan Krafka (z MD Příbram), Rosťa Novák (z HD Jihlava) a Petr Vaněk (z DAMU). Teprve až v další sezóně přišli jen dva herci z brněnského DNP (Jirka Bartoška a Karel Heřmánek), a z JAMU Pavel Zedníček. A ve stejné době také Zdeněk Dušek a Karel Meister (z Maringotky) a Jiří Schmiedt (tuším z Chebu). Takže je zřejmé, že není pravda, že …“především z brněnského DNP“. Nevidím důvod Divadlo na provázku v této souvislosti vůbec jmenovat.
      První inscenací, kterou v Čin. studiu nastudoval Evald Schorm, byly aktovky Jeana Tardieua hrané pod titulem Memoáry admirála Memoriála (podílel se na nich také jako autor spojovacích textů Ivan Vyskočil). Tato inscenace ve výčtu Evaldových ústeckých režií chybí.
      A ještě malá nepřesnost: Ivan Rajmont se narodil 29. července 1945. Když nastupoval v roce 1975 jako šéf do Ústí, nebyl „teprve pětadvacetiletý“, ale – počítám-li dobře – bylo mu už třicet.
      Zdraví
      spoluzakladatel a dlouhá léta v Kladivadle i v Činoherním studiu působící
      Miloš Dvořák

      22.04.2014 (19.48), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    4. Vladimír Hulec

      Vladimír Hulec

      Pane Dvořáku,
      díky za zpřesnění. Informace jsem přebíral – jak ostatně v závěru textu stojí – z oficiálních stránek ČS Ústí. Škoda, že už tam se tato fakta nezanesla. Co se týká výčtu inscenací, musel jsem krátit, tak zřejmě vypadly zmínky pro Vás důležité. V kontextu v DN publikovaného materiálu však jde především o pohled na celou historii ČS Ústí a tuto úlohu snad splňuje.
      Zdravím
      Vladimír Hulec

      23.04.2014 (13.54), Odpovědět, Trvalý odkaz komentáře,

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,