Divadelní noviny Aktuální vydání 13/2020

Kulturní čtrnáctideník pro divadelníky a jejich diváky

Vychází za finanční podpory hlavního města Prahy, Ministerstva kultury ČR, Státního fondu kultury a Nadace Českého literárního fondu

13/2020

ročník 29
23. 6.–1. 9. 2020
  • Zprávy
  • Kritika
  • Blogy
  • Zahraničí
  • Rozhovory
  • Ostatní
  • Hledat
  • Facebook Divadelních novin

    Česká setkávání s POEm II.

    Koncem dubna zemřel jeden z nejvýznamnějších švédských spisovatelů a dramatiků druhé poloviny dvacátého století a začátku tohoto tisíciletí Per Olov Enquist (23. 9. 1934 Hjoggböle – 25. 4. 2020 Vaxholm).

    Foto Thron Ullberg

    Zvolený titulek vychází z Enquistova monogramu POE, jímž se s oblibou – jak nám sdělil jeho překladatel Zbyněk Černík – podepisoval. A ona česká setkávání? Enquist zanechal v Česku výraznou stopu. Našel zde skvělého překladatele ve Zbyňkovi Černíkovi, který vedle dramat přeložil i řadu jeho románů včetně autobiografie Jiný život. A řadu režisérů, kteří jeho hry od poloviny osmdesátých let u nás uváděli.

    Foto Siv Dolmen

    Prvním byl Luboš Pistorius, který v roce 1985 inscenoval v pražském Realistickém (dnes Švandově) divadle hru Ze života žížal (pod názvem Rodinný portrét z roku 1856). Následovala Lída Engelová (ve stejném roce inscenovala v plzeňském Divadle J. K. Tyla stejnou hru). Po roce 1989 následoval Michal Przebinda, který pod vlivem Enquistovy hry Noc tribádek založil v roce 1993 v Karlových Varech dodnes existující Divadlo Dagmar a stejnou hru pak připravil i v Divadle Petra Bezruče jako jeho umělecký šéf. A po něm přišli další – Kališová, Dočekal, Vajdička, Tichý, Potužil, Franková, Čermáková (dvakrát), Růžička, Čermák (Depresivní děti), Nebeský, Hnilička, Petrželková, Šmíd, Špaček

    Oslovili jsme několik z nich – a také dramatičku a herečku Lucii Trmíkovou, která hrála Blanche v Nebeského Blanche a Marii v Divadle Na zábradlí -, aby nám o svém osobním vztahu k Enquistovi a jeho dílu napsali. Jejich texty najdete v dnes vycházejících Divadelních novinách 11/2020.

    Dva texty – Viktorie Čermákové a Jakuba Šmída – se však do tištěného vydání nedostaly. Nebízíme je tedy – pro čtenáře i-DN – zde.

    Eva Salzmannová ve Faidře (premiéra 22. 10. 2006 ve Studiu Damúza Praha v rámci festivalu …příští vlna/next wave…). Foto archiv Viktorie Čermákové

    Nahá s mladými býky

    Vzpomínky na práci s Enquistovými texty mám dost intimní. Třeba v Rubínu Noc Tribádek se skvělým obsazením Gabrielou Míčovou a Lucií Roznětínskou, Tomášem Petříkem a báječným Martinem Pechlátem v roli Strinberga!

    Nějak jsem měla v té době pocit, že toho hodně vím o divadle, o lásce i o manželství a že moje původní představy o tom všem krásně posměšně vystihují obrazy Henriho Rousseaua. Obrovský obraz džungle s pohovkou, který jsem nechala do inscenace malovat, se mnou stále žije, visí v mém obývacím pokoji a ovlivňuje moje vnímání i nálady. A připomíná mi tu práci a rozpoložení té doby. Určitě, alespoň v té době, kdy se můj věk pohyboval mezi třicítkou a čtyřicítkou, byl mi Enquist nejbližším dramatikem.

    Martin Pechlát (August Strindberg), Lucie Roznětínská (Siri von Essen-Strindbergová), Tomáš Petřík (Viggo Schiwe) a Gabriela Míčová (Karolína Marie Davidová) v Noci tribádek (premiéra 20. 3. 2005, A studio Rubín, Praha). Foto archiv Viktorie Čermákové

    Faidru jsme s Evou Salzmannovou, Radkou Fidlerovou, Lubošem Veselým a Standou Majerem v dvojroli otce i syna zkoušeli ve staré sokolovně, hráli na Vyšehradě ve zvláštním komorním prostoru a scénografii vyráběli se Standou přes léto u nás na chalupě z různých starých věcí s kolečky. Během zkoušení jsme všichni dostali něco jako svrab, za což mne dodneška někteří umělci ženou ke zodpovědnosti, ale byly to nakonec svilušky, které se do nás daly při polehávání na trávě během oddychových pauz. I akurátní Radka F. pak byla smířlivá, že si nás ti tvorové zřejmě spletli s ovocem, neboť na člověka normálně nejdou.

    Faidra (premiéra 22. 10. 2006 ve Studiu Damúza Praha v rámci festivalu …příští vlna/next wave…). Foto archiv Viktorie Čermákové

    Jinak jsme se však při zkoušení docela dost hádali. Zablokovala se mi z toho páteř, takže mě všichni herci vyndávali ve speciální poloze vsedě z auta a já u toho brečela. Ale bylo to vzrušující a opravdu hodně osobní. Třeba při rozboru hry a postav, kdy jsme byli na návštěvě u režisérky Lucie Bělohradské a v krbu hořel oheň, Eva měla ještě ty svoje dlouhé divoké vlasy, seděla na předložce u krbu, házela těma vlasama a křičela na mě něco o tom, že stárnout není tak jednoduchý, jak si představuju… To je výjev, který se mi stále vrací a mění významy v čase. A bez Enquistovy Faidry by k němu nikdy nedošlo, protože na mne Eva jinak vůbec nekřičí. A plakát na Faidru jsme s Evou fotily tak, že ona vlezla nahá do ohrady s mladými býky, kde s nimi vedla různé debaty, přitom si lehala na zem a já ji fotila. Výsledek stál za to. Tenhle plakát bohužel ale už dlouho nemůžu najít…

    Viktorie Čermáková

    ///

    Noc tribádek (prem. 24. 10. 2015. 3D Company, Žižkovské divadlo, Praha). Foto Vidu Gunaratna

    Ať jen slunce všechno spálí!

    Per Olov Enquista mi na počátku mého uměleckého putování představil můj spolubydlící na kolejích JAMU Honza Kačena.

    Vprostřed noci vždycky vtrhl na pokoj, v podpaží štos knih a dramatických textů, které za ten den přelouskal. Jednou mezi nimi bylo V hodině rysa. Oběma nám ten magický text o tom, co se děje v pětadvacáté hodině dne, učaroval. Místo plánovaného zkoušení jsme se sice sebrali a jeli stopem do Rumunska, ale na drásavého a věčně ironizujícího a pochybujícího Pera Olova jsem nezapomněl.

    Když jsem se hlásil na FAMU, přikládal jsem jako jednu ze svých domácích prací krátký film inspirovaný Enquistovou Faidrou. Ve veřejných sprchách jsem házel po hercích peří a nutil je sprchovat se v oblečení se slovy: Ať jen slunce všechno spálí! Zkrátka vrchol mladické avantgardy.

    Noc tribádek (prem. 24. 10. 2015. 3D Company, Žižkovské divadlo, Praha). Foto Vidu Gunaratna

    A když jsem se před pěti lety po studiích filmu obloukem vracel k divadlu, zvolil jsem bez váhání jako svou první inscenaci jeho hru Noc tribádek. Se souborem 3D Company, které sídlí v Žižkovském divadle, jsme měli pouze skromné produkční podmínky. Museli jsme dokonce zkoušet po nocích, tedy až tehdy, když herci ve svých domácích divadlech dohráli. S dvaceti basami piv na scéně, které jsme k tomu dostali darem, jsme se do značné míry blížili lehce zoufalé situaci postav dramatu. Na noční zkoušce v rozpadajícím se divadélku se zchudlý August Strinberg snaží spolu se svou ženou, její milenkou a podprůměrným hercem nazkoušet jevištní dílo, které je všechny zase vrátí do hry.

    Zkoušení mi přineslo nová, dosud trvající přátelství a snad i pár let navíc na tomto světe, to vše díky Enquistovu černému humoru.

    Noc tribádek (prem. 24. 10. 2015. 3D Company, Žižkovské divadlo, Praha). Foto Vidu Gunaratna

    A na onu pětadvacátou hodinu, tedy hodinu rysa, taky došlo. Se studenty konzervatoře, kteří měli pocit, že chtějí dělat něco víc než jen školní monology. Tak jsem se s nimi s chutí znova pustil do hlubin duše a do ohledávání hranic šílenství. Věřím, že to nebylo naposled, co jsem se s břitkými slovy P. O. Enquista na jevišti potkal.

    A všem doporučuji jeho memoáry Jiný život: to je KNIHA.

    Jakub Šmíd

    ///

    Více o P. O. Enquistovi na i-DN:

    Od milenek zpátky do cely

    Od milenek zpátky do cely II.

    Zemřel Per Olov Enquist

    • Autor:
    • Publikováno: 26. května 2020

    Komentáře k článku: Česká setkávání s POEm II.

    Přidat komentář

    (Nezapomeňte vyplnit položky označené hvězdičkou.)

    Přidání komentáře

    *

    *

    *



    Obsah,